Lisovčíci

Lisovčíci, přezdívaní také Straceńcy (volně lze přeložit jako 'Sebevražedný předvoj') nebo chorągiew elearska ('Korouhev harcovníků') byli žoldnéřský oddíl polské lehké jízdy. Jejich počátky lze vysledovat do let 1606-1611. Vrchní velitel polsko-litevských vojsk, korunní hejtman Jan Karel Chodkiewicz, přijal rozhodnutí naverbovat do vojska příslušníky loupeživých tlup na Litvě, prostřednictvím vojenské služby měli být omilostněni, neměli však nárok na žold: měli bojovat pouze za podíl z kořisti. Za jejich velitele byl ustanoven plukovník Aleksander Józef Lisowski, který tehdy působil ve službách pretendenta ruského trůnu Lžidimitrije II. Lisowski z těchto lupičů sestavil oddíly, doplněné Tatary a zběhlými kozáky[1]. Během následných událostí polsko-ruské války se lisovčíci uplatnili jako průzkumné oddíly a nájezdníci, kteří nemilosrdně rabovali nepřátelské území. Při svých výpravách dorazili až k Bílému moři, kde roku 1614 vypálili město Severodvinsk a Nikolo-Korelskij monastýr, a na západní Sibiř. Sám plukovník Lisowski zahynul již roku 1616 při obléhání Starodubu, velení lisovčíků po něm převzal nejprve Stanisław Czapliński, pod jehož velením dobyli Kursk, Bolchov a Smolensk, a od roku 1619 plukovník Walenty Rogowski. Po skončení války s Ruskem stav lisovčíků doplnili Poláci, Litevci, ale také mnoho Lipků, což byli Tataři usazení od 15. století na území polsko-litevského státu. Do oddílů byli přijímáni nejrůznější dobrodruzi, a dokonce i omilostnění zločinci.[2]. Lisovčíci následně zasáhli do třicetileté války (1618-1648). Na základě tajné dohody mezi polským králem Zikmundem III. a císařem Svaté říše římské Ferdinandem II. byli lisovčíci roku 1619 vysláni na pomoc katolickým oddílům. Lisovčíci vpadli do Uher a 22. listopadu 1619 porazili u Humenného sedmihradské oddíly Jiřího I. Rákócziho. V únoru 1620 vpadli lisovčíci přes Slezsko na Moravu, kde byli pokládáni za tatarské nájezdníky. Na Moravě zpustošili okolí Holešova, Fryšták, Malenovice a další osady, ale sám Holešov zůstal díky zásahu katolického kněze Jana Sarkandera ušetřen. Sám Sarkander (podle jiných zpráv však spíš holešovský zámecký kaplan p. Samuel Tuček[3]) vedl vstříc nájezdníkům procesí, lisovčíci, instruovaní napadat protestanty a šetřit katolíky, se podle pověsti přidali ke zpěvu a modlitbám, poklonili se monstranci, jíž kněz držel v ruce a odjeli pryč. Na základě této události byl Jan Sarkander protestantskými šlechtici obviněn z toho. že na příkaz Ladislava Popela z Lobkovic lisovčíky na Moravu pozval. Toto obvinění se stalo Sarkanderovi osudným: když odmítl vypovídat proti Lobkovicovi (a nevyzradil zpovědní tajemství), byl 17. března 1620 v Olomouci umučen k smrti. Pozdější vyšetřování prokázalo Sarkanderovu nevinu, vyslání lisovčíků na Moravu domluvil císařský vyslanec Michael Adolf z Althanu. Lisovčíci následně pronikli do Rakouska, kde 4. března porazili v bitvě u Kremže oddíly dolnorakouských stavů a někteří z nich se dostali až k řece Innu. Pod velením Stanisława Rusinowského zasáhli i do bitvy na Bílé hoře, kde svým razantním útokem proti uherské jízdě ovlivnili konečné vítězství katolické armády. Roku 1621 někteří z lisovčíků pod vedením Stanisława Stroynowského vstoupili do služeb bavorského kurfiřta Maxmiliána I., zatímco většina z nich, včetně plukovníka Rusinowského, se vrátila do Polska a zapojila se do právě probíhající polsko-turecké války, (1620–1621), kde se vyznamenali zejména v bitvě u Chotynu. Roku 1623 však zaútočili do Slezska, kde např. vypálili ženský klášter v Trzebnici a znásilnili jeho obyvatelky. Zembický kníže Jindřich Václav však jejich útok odrazil, a dokonce zajal jejich velitele Stanisława Stroynowského, který byl následně polskými úřady označen za psance, uvězněn a roku 1626 zabit. Existují rovněž kusé zprávy o bojích lisovčíků se vzbouřenými Valachy na východní Moravě v letech 1623–24, během těchto událostí Lisovčíci např. vyplenili Štramberk a Hranice na Moravě.[4] Následně bojovali ještě v polsko-švédské válce (1626-1629). Lisovčíci, kteří vstoupili do bavorských a císařských služeb, se ukázali být prakticky nezvladatelní. Jejich krutost a plenění nabývaly takových rozměrů, že šokovaly i současníky, přivyklé drsnému způsobu života v tehdejších časech. Často se uvádí, že doráželi své zraněné nebo nemocné spolubojovníky, aby nepadli živí do rukou nepříteli a nemohli vyzradit chystané přesuny a útoky oddílu. Dodnes je připomínají některá polská lidová rčení, např. „Co hultaj, to lisowczyk” tj. "Co darebák, to lisovčík", „To prawdziwy lisowczyk”, tj. "To je opravdový lisovčík" tj. ničema, lotr[5]. Roku 1635, tedy ještě před uzavřením vestfálského míru, byl jejich sbor v císařském vojsku rozpuštěn a zbylí lisovčíci se vrátili do Polska. Poslední známý údaj o lisovčících se týká jejich velitele Mikołaje Moczarského, který padl v prosinci roku 1637 nedaleko Čerkas na Ukrajině v boji se vzbouřenými záporožskými kozáky hetmana Pavljuka. Lisovčíci bojovali vystrojeni a vyzbrojeni v polském, případně tatarském stylu, K jejich typickým zbraním patřila šavle, reflexní (tatarský) luk, který nosili uložen v sahajdaku (zvláštním koženém pouzdře u pasu lučištníka), zčásti užívali i pistole s kolečkovým zámkem, arkebuzy a bandolety, méně často kopí a bojová kladiva (nadziaky). Většinou nosili přilby orientálního typu (šišáky, misiurky) a nepříliš velké kulaté štíty, vzácně i kroužkovou zbroj. Během válečných tažení svou výzbroj doplňovali ukořistěnými zbraněmi a oděvními součástkami jiných armád (v čemž se ostatně příliš neodlišovali od jiných žoldnéřů), až je kronikář nazval „pestrým kvítím ze zahrady císařské“.

Lisovčík na bílém koni od Juliusza Kossaka

Jako heslo lisovčíků bývá uváděno: „Ryczerska sluźba ojczyźnie zmazuje viny”: "Rytířská služba vlasti smazává viny". S lisovčíky bývá spojována píseň Duma rycerska,[6] poprvé zaznamenaná Adamem Czahrowskim roku 1599, tedy ještě před vytvořením lisovčíků.