Rudolfův majestát

Podle Majestátu nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro královská města, šlechtu i poddané. Listina byla zanesena do zemských desek jako platný zákon.

Dne 20. srpna 1609 vydal Rudolf II. obdobný Majestát pro Slezsko, jímž byla povolena náboženská svoboda pro evangelíky augsburského vyznání. (Roku 1620 vydal pro Slezsko další Majestát Fridrich Falcký, jímž rozšířil náboženskou svobodu i na evangelíky helvétského vyznání.) Na Moravu, již ovládanou Rudolfovým bratrem Matyášem, se Majestát nevztahoval: Matyáš dal totiž Moravanům záruku náboženské svobody už v roce 1608.

Rudolf vydal a podepsal Majestát pod nátlakem českých stavů, kteří jeho podpis žádali výměnou za podporu, kterou mu poskytli v konfliktu s jeho bratrem Matyášem. V něm Rudolf málem přišel o českou korunu; díky podpoře stavů se pouze vzdal Uher, Rakous a Moravy ve prospěch Matyáše, když s ním podepsal libeňský mír. Později Rudolf svého podpisu litoval a pokusil se toto své rozhodnutí zvrátit. Vpád vojsk jeho bratrance, pasovského biskupa arcivévody Leopolda, do Prahy v roce 1611 urychlil Rudolfův pád. Rudolf byl nucen abdikovat a přenechat český trůn svému bratru Matyášovi.

Ustanovení českého a slezského majestátu byla roku 1619 v čl. IX Českou konfederací rozšířena i na Moravu a Lužice.

Platnost Majestátu zrušil císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej dal rozstřihnout a spálit jeho pečeť. V roce 1627 uzákonil v Čechách katolické vyznání jako jediné povolené.

My Rudolf Druhý činíme tímto listem:

aby jak stav panský,rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.

Dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli.

Jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti.

A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá.

Dán na Hradě Našem pražském léta páně 1609