Jan Jiří Krnovský

Narodil se jako druhorozený syn braniborského markraběte Jáchyma Fridricha a jeho první ženy Kateřiny Hohenzollernové.V roce 1588 odcestoval do Štrasburku, kde studoval se starším bratrem Janem Zikmundem kalvínskou akademii.[2][3] V roce 1604 byl jako představitel protestantů jmenován ve Štrasburku biskupem, po sporech s katolíky se nakonec vzdal úřadu.[3] V roce 1607 mu otec odevzdal Krnov, Bytom a Bohumín. Jan Jiří poté začal na Krnovsku lidem vnucovat Kalvinismus, a když měšťané odpírali, poslal na ně svých 150 žoldnéřů jako výstrahu. Později, když roku 1609 Rudolf II. vydal Majestát na svobodu víry – tj. včetně augsburské konfese (Augsburské vyznání – Confessio augustana), spokojil s užíváním farního kostela sv. Martina v Krnově společně pro ritus augšpurský i helvetský (kalvínský). Díky úsilí markraběte Jana Jiřího Krnovského uzavřeli Slezané 13. července 1609 česko-slezský obranný spolek. 20. srpna 1609 si slezská šlechta vymohla na císaři Rudolfovi II. slezský Majestát – náboženskou svobodu. V Krnově mohli užívat farního kostel sv. Martina v Krnově společně pro ritus augšpurský i helvetský (kalvínský). 3. června 1610 se oženil s Evou Kristinou, dcerou Würtemberského vévody, a získal tak cenné kontakty s říšskými knížaty. Udržoval konspirativní spojení s předáky českých stavů: Karlem starším ze Žerotína a Petrem Vokem z Rožmberka.[2] V roce 1613 o Janu Jiřím psal císař Matyáš Habsburský jako markrabím krnovském, který měl strojit hanebné úklady vůči Habsburkům.

Když roku 1618 vypuklo stavovské povstání, účastnil se jej Jan Jiří jako vůdce slezských sborů proti císaři. Za to byl po porážce povstání dán 22. ledna 1621 do říšské klatby spolu s Fridrichem Falckým, Kristiánem Anhaltským a Jiřím Fridrichem Hohenlohe. Spolu s tím byl prohlášen za zbaveného svých zemí. Jako plnomocný komisař vypuzeného českého krále Fridricha Falckého v čele nemalého vojska opanoval Horní Slezsko, podnikl vojenská tažení na Moravu a do Čech. Následně koordinoval vojenské výpady na Moravu a na Slovensko s Gabrielem Betlenem. Po podepsání mikulovském míru Albrecht z Valdštejna ztratil spojenectví s Gabrielem Bethlenem a následně byly roku 1622 vypuzeny císařskými vojsky jeho posádky ze Slezska. Markrabě se odebral do v Levoči a zde 12. března 1624 zemřel jako nemajetný. Knížectví krnovské dal císař Ferdinand II. 15. března 1622 jako dědičné léno opavskému knížeti Karlovi z Lichtenštejna.[4]