Jiří I. Rákóczi

Byl synem Zikmunda I. Rákócziho. Jeho manželkou byla Zuzana Lórántffy (1600–1660), která byla dcerou potockého magnáta Michala Lórántffy ze Serke.[4] Jiřího mladší bratr Zikmund II. Rákóczi si vzal Zuzaninu sestru Marii. Úmrtím mladších manželů připadl celý potocký statek Sárospatak Jiřímu a Zuzaně, kteří si zde vybudovali proslulé letní sídlo a zároveň pečovali o rozkvět reformované školy jako protiváhy školám jezuitským. Kníže sám byl protestant a snažil se organizovat domácí reformovanou církev podle anglikánského vzoru.[5] Společně měli syna Jiřiho II. Rákócziho.

V době povstání Gabriela Betlena získal titul hlavního hornouherského kapitána a později se stal velitelem jednoho z Bethlenových sborů. Po smrti Gabriela Bethlena se vlády v Sedmihradsku ujala jeho manželka Kateřina Brandenburská a jeho mladší bratr Štěpán Bethlen. Mezi Jiřím I. Rakóczim a protistranou došlo k bojům o moc. Jiří I. Rákoczi si najal vojsko a získal podporu Turků, a tak ho sněm 26. listopadu 1630 zasedající v Segešváru zvolil za sedmihradského knížete.[6] V roce 1632 potlačil povstání rolníků, kteří z jeho popudu povstali proti uherskému palatinovi Mikuláši Esterházymu, který byl přívržencem císaře Ferdinanda II. Štýrského. V roce 1636 potlačil vzpouru Štěpána Bethlena a sedmihradských stavů. Byl nejbohatším protestantským šlechticem celých Uher. Měl dost finančních prostředků, které mu umožňovaly vydržovat si větší vojsko. Jiří I. se velkou měrou podílel na budování sedmihradského a uherského dělostřelectva. Tuto vojenskou sílu hodlal využít v boji proti císaři Ferdinandovi III. Habsburskému.[6] Jiří I. vystupoval jako ochránce uherských protestantů v době třicetileté války. Vedl tajná jednání s Francií a Švédskem, na nichž naznačil, že by byl ochoten vytáhnout do války proti Habsburkům za sumu 150 000 tolarů ročně.[7] Když roku 1645 vpadla švédská vojska do Čech a na Moravu a v ohrožení byla i Vídeň, vytáhlo Rákócziho vojsko proti císařským jednotkám a připojilo se ke švédské armádě obléhající Brno. Současně jednal Jiří I. Rákoczi s císařem o míru. Ferdinand III. byl ochoten k ústupkům. Uzavřením míru s císařem bylo dosaženo územních ústupků především v Tokaji a náboženskou toleranci v Uhrách. Podpisem míru dne 16. prosince 1645 v Linci dosáhl uznání dědičné držby sedmi uherských komitátů a náboženské svobody v Uhrách.[7] Zemřel v roce 1648.