Albánie

Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 2000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Ilyrský kmen, který dnešní albánské území osídlil, nesl název Albanoi.[8] Dal tak zemi její název, ovšem jen pro svět; v Albánii samotné převládá označení Shqipëria, které bylo odvozeno od slovesa mluvit či "mluvit jasně, srozumitelně".[9] Ilyrská kultura byla ovlivněna řeckou. Ilyry nakonec začali Řekové vytlačovat, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7. až 8. století př. n. l. Z této doby například pochází Butrint, město na jihu země.[10] Dnes je památkou UNESCO.[11] Postupně zemi obsadili Římané, jejich zábor probíhal od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia.[12] Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala země až do roku 1204. V první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů.

Albánská knížectví ve 14. století

Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.

Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit. Stal se tak legendou a klíčovou figurou, k níž se vztahuje moderní albánský nacionalismus.[13]

Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu.[14] Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.

Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů.[15] Mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša janinský.[16][17] Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.[18]

Kníže Vilém a jeho žena Sofie přijíždí roku 1914 do Albánie

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po první balkánské válce.[19] V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise. Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny.

Tak se země stala autonomním, suverénním a dědičným knížectvím, jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Wied, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač).

Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové Mezinárodní kontrolní komise jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu těchto jednotek, nenacházeje jiné východisko, opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Nastal chaos a vzpoura místních Řeků na severu země, na niž reagovala invazí Itálie.[20] Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť války (v rámci soluňské fronty), území držela po většinu času rakousko-uherská armáda.

Ahmet Zogu neboli Zog I. rolu 1938

Politický zmatek pokračoval i po skončení první světové války. V zemi chyběla jednotná vláda a Albánci měli důvodné obavy, že Itálie, Jugoslávie a Řecko usilují o zničení nezávislosti Albánie. Italské síly nadále kontrolovaly oblasti na severu, které okupovaly od roku 1914. Kontrolu nad severní Albánií se snažili převzít i Jugoslávci, Řekové zase chtěli ovládnout jižní Albánii. V roce 1918 zdevastovala srbská armáda 150 vesnic v údolí Driny. Zasáhl americký prezident Woodrow Wilson, který zdůraznil svou podporu nezávislosti Albánie uznáním oficiálního albánského zástupce ve Washingtonu a prosadil, aby 17. prosince 1920 Společnost národů přijala Albánii za řádného člena.[21] Mezitím byla italská armáda vyhnána z Albánie albánskými dobrovolnickými jednotkami. V roce 1920 došlo i k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města.

V roce 1924 vypukla revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Klíčovými postavami nového státu byli Fan Stilian Noli a Ahmet Zogu.[22] Ten byl nejen premiérem v letech 1922–1924 a později prvním prezidentem Albánie (1925–1928), ale nakonec se stal i králem a v letech 1928–1939 vládl jako Zog I. K jeho dosazení na trůn napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.

Italský protektorát Albánie

Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii. Proto Albánci podporovali Mussoliniho Itálii a na úkor sousedů byli spojeni do loutkového království Viktora Emanuela. Odmítli však podílet se na holokaustu Židů.[23] Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo, za cenu zhruba 28 000 padlých. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou.[24] Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy a represe - jen v letech 1944 až 1948 bylo popraveno deset tisíc lidí a sto tisíc dalších uvězněno (při počtu obyvatel 1,1 milionu).[25]

Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem, poté s Jugoslávii (mj. kvůli sporům o Kosovo) a roku 1961 i se zeměmi východního bloku.[26][27] Orientovala se pak zejména na Čínu, ale i s ní se v 70. letech Hodža rozešel ve zlém. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci Československa z Varšavské smlouvy.[28] Paranoidní diktátor Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.[29] Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.[30] Došlo k uzavření všech 2169 kostelů a mešit, zákazu obřadů i náboženských symbolů. Mnoho památek bylo zničeno. K nečetným úspěchům Hodžova režimu patřilo odstranění negramotnosti, krevní msty a průlom v postavení žen.

V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie.[31] Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.

Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: qark/qarku, někdy též prefekturë/prefektura), 36 okresů (rrethe) a 351 obcí.

Hrad v Kruji

Bunkry z dob socialistické Albánie

Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Jónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Jónské moře). Velký potenciál vykazují také horské oblasti Albánie, které nabízejí ohromné množství přírodních i kulturních památek a velkolepé scenérie horských masivů, jejichž výška běžně dosahuje 2000 m n. m. i více. Stejně jako ve zbytku země zde však je turistická infrastruktura stále nedostatečná a postupně je rozvíjena a doplňována. V roce 2015 byla v Albánských Alpách na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena v té době nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras[32]. Propojuje tak známé turistické lokality Theth a Valbonu s obcí Curraj i Epërm a přehradou Koman. V letech 2017–2019 pak jiný český spolek Všechny tváře Albánie vytvořil síť značení turistických stezek v jihoalbánské oblasti Kurvelesh, která spojuje jihoalbánské pobřeží a hory ve vnitrozemí (Projekt Nivica).[33]

V rámci rozvoje turistické infrastruktury obecně se staví nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (hotely, restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje i o zlepšení kvality pláží, které jsou na některých místech stále v neudržovaném stavu, a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách.

Podle statistiky albánského Ministerstva turistiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů.

Mezi skupiny žijící v Albánii patří Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Dále Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka.[35] Úředním jazykem Albánie je albánština, ale na hranicích s Řeckem se lze domluvit i řecky. Albánci rozumí zpravidla velice dobře italsky, nejenom díky rozvětveným rodinným vazbám, nýbrž i díky činnosti místních médií (např. televize, rádio).

S albánskou komunitou se lze setkat v (jižní) Itálii a na Sicílii, např. v městě Piana degli Albanesi. Jazyk této komunity obsahuje ale ještě archaické formy albánského jazyka.[36]

Od nadvlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. Bektashizmi (česky Bektašíja, Bektaš(i)ové, Bektašismus)[37][38], kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanti (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011).[39] Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země.

Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán.^[zdroj?]

Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem a Bosnou a Hercegovinou jednou ze tří evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety.^[zdroj?]

Tradiční lidovou hudbu lze rozdělit na severoalbánský a jihooalbánský styl. Hudba na severu Albánie je v typickém balkánském stylu, podobá se srbské národní hudbě. Lidová hudba z jižní Albánie se více podobá řecké lidové hudbě, zejména té z kraje Epirus. Hlavními nástroji jsou klarinet a housle. Zpívají se polyfonní melodie, které mají původ ve starověkém Řecku. Albánský iso-polyfonní zpěv byl v roce 2008 zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[40] V albánské hudbě je patrný i italský vliv, zejména v té ze severu země. V tradičních tancích je také patrný silný řecký vliv. K tradičnímu albánskému mužskému kroji patří suknice fustanella, kterou nosí i pevninští Řekové a jižní Albánci. Tradiční albánský kroj je podobný řeckému a jeho původ je také řecký. Prvním albánským hudebním skladatelem byl Jan Kukuzeli, který měl velký vliv na vývoj byzantské hudby, jako dirigent se prosadil Simon Gjoni, absolvent Akademie múzických umění v Praze. Mezi interprety vážné hudby vynikly sopranistky Inva Mula, Tefta Tashko-Koçová, Marie Kraja a Ermonela Jaho. V pop music se prosadily Vaçe Zela, Nexhmije Pagarusha, Era Istrefi nebo Bleona Qereti.

Nejslavnějším albánským spisovatelem je Ismail Kadare, který získal světovou proslulost románem Generál mrtvé armády (Gjenerali i ushtrisë së vdekur) z roku 1963 (později zfilmovaným s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli).[41] V roce 2005 vyhrál Mezinárodní Man Bookerovu cenu[42], v roce 2009 získal Cenu prince ašturského[43], roku 2015 Cenu Jeruzaléma.[44] Vzácný iluminovaný rukopis ze 6. století Codex Beratinus, schraňovaný Albánským národním archivem, byl v roce 2005 zařazen do programu UNESCO Paměť světa.[45] Albánskou kulturu silně ovlivnil latinsky píšící historik Marin Barleti, jehož Historia de vita et gestis Scanderbegi (Příběh života a činů Skanderbegových) byla v 16. a 17. století základním zdrojem informací o dějinách Albánie pro celou Evropu a především měla zásadní dopad na albánské národní vědomí a ze Skanderbega učinila národního hrdinu a symbol. Další souboj o Skanderbega pak svedl v 17. století Frang Bardhi, který mj. musel hájit jeho albánský původ proti teoriím o tom, že byl Skanderbeg Slovan. Kněz Gjon Buzuku napsal první knihu v albánštině. Za prvního albánského spisovatele bývá označován Pjetër Bogdani.[46] Klíčovou postavou albánského národního obrození 19. století byl spisovatel Naim Frashëri, stejně jako jeho bratr Sami Frašeri. Slavný epos Horská loutna sepsal Gjergj Fishta. Báseň Aleksandëra Stavre Drenovy se stala textem albánské hymny. Představitelem socialistické poezie byl Dritëro Agolli.

Opevněný věžovitý dům (tzv. kula, alb. kullë), do kterého se uchylovali muži ohrožení krevní mstou

Mezi významné albánské kulturní osobnosti patří také malíř Ibrahim Kodra, albánský původ měl patrně i renesanční malíř Marco Basaiti. Realistickou malbu do Albánie uváděl Kolë Idromeno, rovněž významný architekt.

Hereckou legendou Albánie je Tinka Kurti. V zahraničních produkcích se prosadila v posledních letech herečka Masiela Lusha.

V Albánii se užívá jiná gestikulace hlavou pro souhlas – místo v českých podmínkách tradičních jednoduchých vertikálních pohybů je zvykem hlavou opisovat tvar podobající se ležatému číslu 8. Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo, tzv. Kanun di Lekë Dukagjini [47] příznačný pro tzv. tribalismus. Kanun má čtyři základní pilíře: loajalitu k rodině, čest osobní i rodinnou, pohostinnost a morálně správné chování.[48] Mezi nejznámější pravidla kodexu patří nechvalně známá krevní msta, ale rovněž institut burneshi nebo také virgjineshi. Burnesha v českém překladu znamená přibližně „panna z přísahy“, tedy žena, která z vůle své či častěji z vůle rodiny přijímá doživotně mužskou roli. Složí přísahu, že prožije život v celibátu a v mužské roli (oblečení, povinnosti, práva) – že se vzdá všeho ženského.[48][49][50] Krevní msta, která se nazývá gjakmarrja, se v některých oblastech Albánie stále vyskytuje.[51] Odhaduje se, že v roce 2014 se gjakmarrja týkala přibližně 3000 albánských rodin.[52]

Bukë misri (kukuřičný chléb) je základem albánského stolování.

Albánská kuchyně má středomořský charakter. Vyznačuje se používáním středomořských bylin, jakými je oregano, máta, bazalka, rozmarýn a další, ale také chilli papriček a česneku, to vše při vaření a úpravě masa i ryb. Zelenina se používá v téměř každém jídle.

Zásadním jídlem Albánců je oběd, který se obvykle skládá z gjellë (guláš), hlavní chod z masa, pomalu vařeného s různými druhy zeleniny. K tomu salát z čerstvé zeleniny, jako jsou rajčata, okurky, zelené papriky a olivy. Salát je ochucen solí, olivovým olejem, octem, nebo citronovou šťávou.

Ve vysokohorských oblastech je častým pokrmem uzené maso s nakládanou zeleninou. Zvířecí orgány jsou také v kuchyni používány; střeva a hlavy, kromě jiného, jsou považovány za lahůdku. Mléčné výrobky jsou nedílnou součástí kuchyně, obvykle doprovázeny všudypřítomným chlebem a alkoholickými nápoji, jako je např. Raki. Mořské plody jsou běžné v pobřežních městech, jako Durrës, Vlorë, Shkodër a Sarandë.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Albania na anglické Wikipedii.

• HLADKÝ, Ladislav; HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-939-3.

• Albánská armáda
• Skanderbeg

• Galerie Albánie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Albánie ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Albanie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Kategorie Albánie ve Wikizprávách
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Albánie na Wikimedia Commons
• Albánie na OpenStreetMap
• Cestopis z roku 2007
• Albania – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-09. (anglicky)
• Albania (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Country of Origin Information Report – Albania [online]. UK Border Agency, 2011-03-25 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Albania Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftun, 2009 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Albania [online]. U.S. Department of State, 2011-01-04 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook – Albania [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Tiraně. Souhrnná teritoriální informace: Albánie [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• BIBERAJ, Elez; PRIFTI, Peter R, a kol. Albania [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)