Viktor Emanuel III.

Viktor Emanuel se narodil jako korunní princ Viktor Emanuel Ferdinand Marie Gennaro Savojský v královském paláci v Neapoli 11. listopadu 1869. Byl jediným dítětem italského krále Umberta I. a královny Markéty Savojské. Jako následníkovi italského trůnu mu náležel titul princ neapolský.

Na trůn nastoupil ve věku 30 let 29. července 1900 po atentátu na svého otce. Jediná rada krále Umberta I. svému synovi jako dědici trůnu zněla: "Pamatuj si, abys mohl být králem, tak vše, co potřebuješ, je umět podepsat se svým jménem, číst noviny a osedlat koně". Již v počátcích prokázal, podle standardů Savojské dynastie, že je mužem oddaným konstituční monarchii. Přestože byl jeho otec zavražděn anarchistou, nový král ukázal plnou důvěru k ústavním svobodám.

Král upřímně nenáviděl dennodenní stresující konflikty ve vnitřní politice Itálie. Víceméně až do roku 1922 byl nucen čelit parlamentní krizi, vyvolané především neshodami poslanecké sněmovny při výběru předsedy vlády.

Během první světové války zůstala Itálie zpočátku neutrální, přestože král postavil svou zem na stranu Dohody (italská vláda vydala usnesení, že sarajevský atentát nelze považovat za agresi). V roce 1915 ale král podepsal několik tajných smluv, jenž zemi definitivně připojily do války na straně Dohody. Většina lidí ale byla proti válce a sněmovna donutila předsedu vlády Antonia Salandru odstoupit z funkce. Toto rozhodnutí ale král odmítl a sám rozhodl o vstupu Italů do války. Podle ústavy měl na toto rozhodnutí právo. Ovšem zkorumpované a neorganizované válečné složky, ohromující ztráty životů v italské armádě a poválečná ekonomická krize se obrátily proti předchozím neefektivním královým rozhodnutím. Král si ovšem dokázal zajistit lásku a věrnost svého lidu, když během války navštívil severoitalská území, jenž stále sužovaly Rakousko-Uhersko-italské spory, kde prokázal velkou odvahu a sám osobně navštěvoval mnoho obyvatel společně s královnou, která ochotně pomáhala zdravotním sestrám v péči o raněné.

Během své vojenské služby si díky své nepříliš vysoké postavě (měřil pouhých 153 cm) vysloužil přezdívku "Sciaboletta", tedy "šavlička" .

Poválečná ekonomická krize vedla k mnoha extremismům zoufalé italské dělnické třídy. To vedlo k nemalé politické nestabilitě země. Benito Mussolini, budoucí fašistický diktátor Itálie, začal nabývat moci.

V říjnu 1922 Mussolini společně s velkou skupinou příznivců fašismu provedl pochod na Řím. Po jistém váhání odmítl král Viktor Emanuel vyhlásit na základě dekretu předsedy vlády díky Luigiho Facta a jeho kabinetu stanné právo. Fašistické násilí se během podzimu 1922 zvyšovalo a vyvrcholilo zvěstmi o možném státním převratu. Generál Pietro Badoglio ujistil krále, že vítězství armády je v případných konfliktech s fašisty jisté. Vojáci byli vůči králi zcela loajální. Dokonce i Cesare Maria de Vecchi, vůdce fašistické skupiny squadristi - příznivců Mussoliniho - a jeden z organizátorů pochodu na Řím, informoval Mussoliniho, že nebude jednat proti vůli panovníka. V té chvíli uvažoval fašistický vůdce o společném odchodu svém i svých příznivců z Itálie. Záhy však obdržel telegram od krále, zvoucí jej do Říma. Luigi Facta, odvolaný, přesto fakticky setrvávající u moci, vydal rozkazy o obraně města. Král odmítl podepsat armádní rozkaz a 28. října 1922 jmenoval Mussoliniho do funkce předsedy vlády, s pouhými 35 fašistickými poslanci v parlamentu. Král nedokázal vést obranné manévry vůči Mussoliniho režimu, zcela zneužívajícímu pravomoci předsedy vlády, ani po zavraždění Giacoma Matteotti a dalších opozičních poslanců, a nevyjádřil se během zimy 1925–26, kdy Mussolini zcela ignoroval a porušil všechny zásady demokracie. Později toho roku vydal předseda vlády zákon, podle kterého byl zodpovědný králi, nikoli parlamentu. Do roku 1928 bylo prakticky jedinou kontrolou Mussoliniho moci královo právo odvolat jej z funkce, ovšem toto právo mohl král použít pouze na doporučení velké fašistické rady, hlavního orgánu vlády, kterou mohl svolat pouze Mussolini. Ačkoli král ve svých pamětech uvádí, že jeho činy byly ovlivněny strachem z občanské války, předpokládá se, že obdržel nějakou "alternativní" radu od bývalého předsedy vlády Salandra či generála Armanda Diaze o dohodě s Mussolinim. Bez ohledu na všechny události, Viktor Emanuel ukázal slabost své politiky, jenž bude mít později fatální následky pro monarchii v Itálii. Vyhlídka konečně klidné a stabilní politické situace představované Mussolinim a strach z již proběhlých ruských revolucí a světové války hrály velkou roli v politických rozhodnutích. Když chtěl Viktor Emanuel setřást silný vliv fašismu na italskou korunu, bylo pro monarchii již příliš pozdě.

V roce 1929 podepsal Mussolini jako zástupce krále Lateránskou smlouvu, jednu ze tří smluv mezi Italským královstvím a Svatým stolcem. 7. června toho roku byla vyřešena tzv. římská otázka lateránských smluv.

Díky Mussolinimu v roce 1936 převzal Viktor Emanuel III. korunu Etiopského císařství (známého spíše pod názvem Habeš) a stal se habešským císařem; toto rozhodnutí však nebylo všeobecně evropskými státy uznáváno. V listopadu 1943 se císařského titulu vzdal a korunu předal do rukou Haile Selassiemu I.. V roce 1938 král úmyslně zatajil veřejnosti rozhodnutí Mussoliniho vlády pod tlakem Třetí říše o poškozování práv menšin (Židů). O rok později, opět pod vlivem Mussoliniho, převzal korunu Albánie a stal se králem Albánců. Italská vojska napadla bezbrannou monarchii a donutila krále Zoga I. utéct ze země. Tato italská invaze do Albánie byla považována za násilný útok silnějšího národa proti slabšímu. V roce 1941 byl na Viktora Emanuela 19letým albánským vlastencem spáchán neúspěšný atentát. Králova rozhodnutí z posledních let, které učinil pod silným tlakem Mussoliniho (potírání práv Židů, obsazení Habeše a Albánie) razantně poškodila královu podporovanost veřejností.