Tirana

Tirana (albánsky Tiranë, v gegském dialektu Tirona/Tiron) je hlavní a největší město Albánie. Podle oficiálních údajů rychle roste a žije zde 557 422 obyvatel (2015).[1] Hlavním městem země je od roku 1920[2], do té doby tuto funkci plnil Drač (Durrës).

Tirana
Tiranë
Pohled na tiranský Rinia park s věžemi 4-Ever Green a TID v pozadí

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice41°19′ s. š., 19°49′ v. d.
Nadmořská výška110 m n. m.
StátAlbánie Albánie
KrajTiranë
OkresTiranë
Administrativní dělení11 městských částí
Tirana
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha1 110 km²
Počet obyvatel557 422 (2015)
Hustota zalidnění502 obyv./km²
Etnické složeníAlbánci
Náboženské složeníislám (55.7%), křesťanství (11,8%)
Správa
Statushlavní město
StarostaErion Veliaj
Vznik1614
Oficiální webwww.tirana.gov.al
Telefonní předvolba04
PSČ1000
Označení vozidelTR
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tirana je sídlem albánského prezidenta, ministerstev a vlády. Sídlí zde také okresní soud (albánsky Gjykata e Rrethit Gjyqësor) a Nejvyšší soud Albánie (albánsky Gjykata e Lartë e Republikës së Shqipërisë). Nachází se také Odvolací soud (albánsky Gjykata e Apelit), Ústavní soud a státní zastupitelství.

Název

O původu jména Tirana existuje několik hypotéz:

  • Původně od slova Theranda, které je zmiňováno ve starověkých řeckých a latinských dokumentech. Název odkazoval na naplaveniny, které řeky přinesly z nedalekých hor.
  • Původně od názvu hradu Tirkan, který je nejspíše starověkého původu a poprvé je doložen z byzantských záznamů.
  • Z řeckého slova Tyros (Τύρος), odkazující na zpracování mléka.
  • Slovanského původu, obdobně jako např. původ města Trnava.
  • Od místního obyvatelstva, ze sousloví Të rônë.

Poloha a přírodní poměry

Město se rozkládá v Tiranské rovině ve střední části Albánie mezi pohořím Dajti na východě a vrcholky pohoří Mali me Gropa směrem k pobřeží Jaderského moře. Pobřeží moře je vzdáleno 36 km od města.

Tirana je vzdálena 501 km severně od Atén, 613 km jihovýchodně od Říma, 131 km jižně od Podgorici, 153 km jihozápadně od Skopje, a 250 km jihozápadně od Prištiny. Město má stejnou severní šířku, jako Neapol, Madrid a Istanbul a je stejně na východ jako Krakov nebo Budapešť.

Městem protékají říčky Tirana a Lana. Ve městě se nachází několik umělých jezer.

Klimatické podmínky

Tirana leží v nadmořské výšce přes 90 m. Na východ od města se zvedá horský masiv Dajti (1 611 m), z jižní a západní strany obkružují Tiranu vrchy a pouze k severu a severozápadu se otevírá rovina. Podnebí je subtropické středomořské s dešti v zimě a suchým létem. Průměrná roční teplota je 16 °C (7 °C v lednu, 24 °C v červenci), roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 200 mm.

Pohled na město z hory Dajti v roce 2004

Historie

Před vznikem moderního města

Oblast Tirany byla osídlena již od neolitických dob, což dokládají zdejší vykopávky. V roce 1972 byly během výstavby jednoho z nových domů odhaleny byly pozůstatky římského domu (mozaika), které tvoří nejstarší doklad o souvislém osídlení na místě dnešní metropole. V roce 520 zde postavil byzantský císař Justinián I. hrad s názvem Tirkan, stále ještě se avšak nejednalo o nějaké strategicky velmi významné místo. Během středověku tu vznikaly osady, později vesnice.

Město je zmíněno v dubrovnických dokumentech z roku 1418. První zmínky o vlastnictví a přidělování půdy pocházejí z let 1431 a 1432. Tehdy už celá dnešní Albánie spadala pod Osmanskou říši a začal se zde upevňovat islám. V této době tu bylo 60 sídel, okolo tisíce domů a 7 300 obyvatel. Během následujících sto padesáti let se tato čísla ztrojnásobila; žilo tu 20 000 lidí a stálo 2 900 domů.

V 15. století navštívil Tiranu katolický kněz Marin Barleti, který ve svém textu Historia de vita et gestis Scanderbegi Epirotarum principis psal o Malé Tiraně a Velké Tiraně. Jednalo se nicméně tehdy také opět o vesnici.

Tirana jako osmanské město
Tirana na počátku 20. století.
Hotel International před 2. světovou válkou.

Když místní feudál Sulejman Paša Mulleti zde založil[3] osmanské město, vznikla první mešita (dochovala se až do druhé světové války, dnes neexistuje), hammam (turecké lázně) a tržiště. Stalo se tak v roce 1614.[4] Podle zápisků Johanna Georga von Hahna, rakouského diplomata, však měla Tirana své tržiště (bazar) a několik vodních mlýnů ještě předtím. Díky procházejícím obchodním trasám město pozvolna rostlo. V roce 1789 byla vybudována Edhem Beyova mešita, známá městská pamětihodnost a jedna z mála mešit, které přečkaly kruté ateizační období v 2. polovině 20. století.

V 18. století nechali osmanští správci původní středověký hrad opravit a zmodernizovat do podoby klasické turecké pevnosti. V století devatenáctém začali přicházet do města osadníci z východu, pravoslavného vyznání, z okolí měst Korçë a Pogradec. Usídlili se v okolí dnešního městského parku, který se nachází na jihu současné metropole.

Od roku 1889 začaly v Tiraně působit první školy, na kterých byl vyučován albánský jazyk. V 19. století sídlila v Tiraně řada konzulátů západních zemí.[5]

První polovina 20. století
Tirana v noci

Zatímco na začátku 20. století byla Tirana nevýznamným osmanským městem, jakých byly v celém impériu tisíce, rok 1912 (vyhlášení albánské nezávislosti) a později ještě 1920 (8. prosinec) znamenaly přelom: Tirana se stala hlavním městem. Důvodem byla především jeho poloha; dosavadní Drač byla snadno napadnutelná z moře a vnitrozemská Tirana se navíc nachází relativně ve středu země. Tehdy mělo město jen 17 tisíc obyvatel.[6] Politické rozhodnutí o ustanovení nového hlavního města padlo na sjezdu ve městě Lushnjë v lednu 1920.[7] Bylo vybráno především jako město na hranici mezi gegským a toským obyvatelstvem Albánie, jako určitý kompromis mezi oběma skupinami.[6] I přesto severoalbánské katolické obyvatelstvo nevidělo ustanovení Tirany jako metropole země rádo a spíše navrhovalo, aby se Skadar stal hlavním městem.[8]

V roce 1923 navrhl Estef Frashëri za pomoci rakouských specialistů první urbanistický plán pro rozvoj mladé metropole. Vzniknout měly bulváry jako například Dračská třída (tehdy nesla název Nana Mbretneshë, neboli česky Královny matky). Kvůli její výstavbě muselo být strženo mnoho domů. Od roku 1924 stojí současná budova parlamentu. O další čtyři roky později právě v ní Ahmet Zogu prohlásil Albánii za monarchii a sebe za krále Zoga I. I přes to všechno však Tirana zůstávala jen městem provinčního charakteru s minimem kulturních aktivit pro místní obyvatelstvo, s dopravou, kterou tvořily především koňské a volí potahy. Několik málo aut, které v albánské metropoli existovalo, patřilo především diplomatickým sborům nebo albánské vládě.[9]

Od roku 1925 sídlil v Tiraně řád Bektašijů, který byl zakázán v Turecku.[10]

Další plány na rozvoj města prováděli v 30. letech Florestano de Fausto a Armando Brasini, známí architekti Mussoliniho éry v Itálii. Zapsali se do historie města stavbami, mezi něž se řadí například Národní banka či budov ministerstev. Na projektu jednotlivých ministerstev se podílel Brasini, spolupracoval s ním ale i někteří rakouští architekti. Byly vybudovány nové hotely. Pro nemajetnou Albánii byla přestavba centra města neskutečně nákladnou operací, která stála značnu část tehdejšího státního rozpočtu.[11] Počet obyvatel města tehdy dosahoval 25 tisíc, před druhou světovou válkou se přehoupl přes třicet tisíc.[12]

Po okupaci Albánie Itálií v roce 1939 a vytvoření loutkového státu byl předpokládán další rozvoj města směrem na jih, k současnému náměstí Matky Terezy a hlavní budově místní univerzity. Rozšíření moderního středu města dostal za úkol další italský architekt, tentokrát Gherardo Bosio.

Během války bylo v Tiraně aktivní hnutí odporu, které se pokusilo o atentát na tehdejšího italského krále Viktora Emanuela III. Po založení albánské komunistické strany za pomoci se město stalo jedním z center boje proti okupaci. Existoval ale i nekomunistický odboj v čele s Muharremem Bajraktarim a Myslimem Pezou, kteří konspirovali proti okupantům v jedné z tiranských čtvrtí.[13] V okolí města přibývalo útoků na Italy a na místní Albánce, kteří s nimi konspirovali. Po kapitulaci Itálie zde krátkou dobu působila německá armáda. Tirana byla v boji osvobozena dne 17. listopadu 1944, kdy byli Němci poraženi a nuceni se stáhnout. Boje trvaly celkem tři týdny.[14]

Druhá polovina 20. století
Skanderbegovo náměstí v roce 1988.
Střed města v roce 1978.

V roce 1949 byla do města zavedena železnice, konkrétně trať z přístavního města Drač.

V 50. letech 20. století měla Tirana okolo sta tisíc obyvatel.[15]

Po vzniku socialistické Albánie bylo město rozvíjeno nejprve za pomoci Jugoslávie, později Sovětského svazu a nakonec Čínské lidové republiky. V centru města vznikly městské domy inspirované východní Evropou a také první moderní park (Park Rinia). Bourány byly celé čtvrti; zmizel původní orientální bazar, zničena byla pravoslavná katedrála, vybudovány byly objekty ve stylu socialistického realismu, ale i moderní architektury a brutalismu. Mezi ně patří např. Národní historické muzeum na Skanderbegově náměstí, dům kultury (jako dar SSSR[16]), Hotel International a některé další vládní budovy. Moderních výškových staveb vznikalo překvapivě málo ve srovnání s typickou výstavbou Východního bloku. Několik výškových domů sice postaveno bylo, většina obyvatel však žila v domech, které lze připodobnit k sovětským chruščovkám.

V roce 1957 byla založena univerzita.[17][18] Město bylo rozsáhlým způsobem industrializováno, podporován byl zejména strojírenský, obuvnický a textilní průmysl. S pomocí SSSR vznikla např. textilka (označovaná dnes jen jako Kombinat[19]). Elektrickou energii pro potřeby rychle rostoucího města zajišťovaly vodní elektrárny, např. Leninova hydroelektrárna.[20] Postavena byla cementárna, rozvíjel se sklářský[14] a potravinářský[14] průmysl. V roce 1966 byla otevřena místní zoologická zahrada. V roce 1958 bylo za pomoci SSSR vybudováno v Tiraně první moderní filmové studio (neslo název Nová Albánie – albánsky Shqipëria e Re[19]) a natočen první albánský film s názvem Tana.[21]

Po inspiraci kulturní revolucí se komunistická Albánie rozhodla zakázat náboženství a prosazovat přísný ateismus ve společnosti. To vedlo k likvidaci zbytku náboženských objektů (především mešit. Vzhledem k izolacionismu se v komunistické Albánii nikdy nerozšířilo vlastnictví soukromých vozidel (byla nakonec i zakázána) a tak město působilo netradičním dojmem, kdy hlavním způsobem dopravy byla pouze veřejná doprava, cyklisté, nákladní vozidla a vládní vozidla.

V roce 1972 měla Tirana okolo sto padesáti tisíc obyvatel.[22]

Po smrti Envera Hodži bylo v Tiraně vybudováno jeho mauzoleum, které bylo symbolem kultu zemřelého vůdce.[2] Mezi místními je známé jen jako pyramida.[19] Po roce 1991 bylo nicméně opuštěno a dnes slouží jako alternativní kulturní centrum.

V roce 1990 došlo k v Tiraně a ve Skadaru k protestům proti politickému vedení země. Vláda na něj reagovala nejprve brutální silou, místní obyvatelé však začali rychle hledat útočiště na ambasádách západních zemí. Na podzim téhož roku protestovali v Tiraně i studenti.[23] V polovině prosince 1990 souhlasila albánská vláda s vznikem nezávislých politických stran i organizací. Dne 20. února 1991 byla stržena socha Envera Hodži.[24]

V souvislosti s revolucí z roku 1992, kdy byl socialismus v Albánii svržen, se město začalo pozvolna otevírat Západu. Objevila se první auta, vyrostly nové mešity a kostely. Zničena byla řada původních domů a krachujících továren a průmyslových závodů okolo města.[19] Objevili se rovněž i zahraniční investoři a s nimi kancelářské budovy. Město navštívila také Matka Tereza. V roce 1995 dosáhl počet obyvatel města 240 tisíc.[5] Zoufalý technický stav obytných budov v centru města z 50. let byl řešen jednak jejich rekonstrukcí, také ale i úpravou fasád. Nevzhledné hnědé a šedé bloky nařídil tehdejší starosta města Edi Rama natřít pestrobarevnými barvami[19], čímž získal pozornost v západních médiích a zpopularizoval město. Opozice mu však vytýkala že provádí pouze kosmetické změny, namísto toho aby se soustředil na podstatu problémů. Tirana také trpí rozšířenou nelegální stavbou domů, která omezuje efektivitu územního plánování a předvídatelného rozvoje města. Nové hotely např. vznikaly a vznikají v podhůří parku Dajti.[2] Edi Rama vedl proti nelegální výstavbě rozsáhlou kampaň; nechal rovněž zmodernizovat údolí řeky Lany, které bylo po roce 1990 ve velmi špatném stavu.

21. století
Blok domů v současné Tiraně.
Pohled na město v roce 2003.

Na počátku 21. století prošla Tirana radikální přeměnou a přestavbou. Jednotlivé bulváry v centru města byly upraveny a rozšířeny. Hlavní výzvou se stal rychlý nárůst automobilismu, který si vyžádal nové dopravní stavby, průtahy, kruhové objezdy, dálnice a mimoúrovňová křížení. Modernizováno bylo rovněž i letiště. Střed města se naprosto proměnil; v druhé dekádě 21. století bylo Skanderbegovo náměstí upraveno jako pěší zóna bez automobilové dopravy a v širším centru začaly vyrůstat výškové budovy, mezi které patří např. The Plaza Tirana (dokončena v r. 2015), 4 Ever Green Tower nebo Rajfi Residence a další. Jejich růst je však mnohdy nekontrolovaný a město jej plánuje do roku 2030 podřídit přísnějšímu plánování.[25] Metropole se také rozhodla přebudovat hlavní nádraží, které bylo v neutěšeném stavu. Namísto něj vznikla Nová třída (albánsky Bulevardi i Ri) a v její blízkosti by mělo vzniknout jak nové nádraží, tak i nová radnice. Nový urbanistický plán města byl v roce 2016 svěřen Stefanu Boerimu.

Dalším problémem města na začátku 21. století bylo problematické životní prostředí, především odpadní hospodářství a kvalita ovzduší. Špatné ovzduší ovlivnil především vysoký počet aut a jejich špatný technický stav. V roce 2019 byl proto zakázán v celé Albánii dovoz aut vyrobených před rokem 2005.

V závěru roku 2019 byla Tirana zasažena zemětřesením. To způsobilo poškození nejméně 300 budov. Místní média informovala, že více než 100 lidí bylo zraněno, někteří utrpěli vážná zranění. Albánské ministerstvo hovořilo o nejhorším zemětřesení v Albánii po celá desetiletí.

Obyvatelstvo

Dle sčítání lidu v roce 2011 měla albánská metropole celkem 418 495 obyvatel, hustota osídlení dosahovala hodnoty 502 os./km2. Hodnota je nižší ve srovnání s velkými městy především díky značné rozlehlosti parku Dajti na východě města, který je součástí území metropole. Tirana je největším městem co do rozlohy v Albánii. Širší aglomerace, která zahrnuje i přístavní město Drač a další města v okolí, čítá až jeden milion obyvatel, zhruba třetinu veškerého obyvatelstva země.

Obyvatelstvo Tirany je etnicky homogenní, k albánské národnosti se přihlásilo v posledním sčítání lidu 84,1 % Tiraňanů.

Počet obyvatel města prochází již od roku 1990 dramatickým nárůstem. Vzhledem k nepříliš šťastné ekonomické situaci Albánie v 90. letech i v pozdějších dekádách se značným způsobem zvyšoval počet přistěhovalců z celé země, kteří ve městě hledali pracovní uplatnění. Celkový počet lidí ve městě roste od roku 1989 průměrným tempem 2,7 % ročně.

55,7 % obyvatel města se hlásí k islámu, 11,8 % ke křesťanství (5,4 % Římskokatolická církev, 6,4 % pravoslaví). Po roce 1990 byla v Tiraně vybudována řada nových mešit a chrámů, včetně pravoslavné i katolické katedrály.

Pamětihodnosti

Uprostřed města se nachází velké Skanderbegovo náměstí se sochou samotného albánského hrdiny a historická Edhem Beyova mešita ze 17. století, která byla jako jedna z mála ušetřena rozsáhlých politických i stavebních změn.[26]

Nedaleko od mešity se nachází hodinová věž (albánsky Kulla e Sahatit, postavena v roce 1830[5]), budovy ministerstev z 30. let minulého století a vládní budovy z 60. let 20. století.

Jednou z dominant náměstí je budova národního historického muzea s nápadným průčelím, které tvoří mozaika v duchu socialistického realismu.

Ještě dále od náměstí se nachází na hlavní třídě, mezi novými budovami ze skla a oceli, mauzoleum Envera Hodži. V 80. letech bylo postaveno jako velkolepá budova za 200 milionů USD.[zdroj?] Dnes svůj účel neplní a budova chátrá, vláda ji má v úmyslu přeměnit na centrum digitálních technologií[27].

Na jižním okraji města je pak univerzita a univerzitní park z roku 1957.

V centru se mezi univerzitou a Skanderbegovým náměstím nachází ještě bývalá vládní, resp. diplomatická čtvrť (albánsky Blloku). Tato část města byla za komunistického režimu obyčejným lidem uzavřena. Nachází se zde také i bývalá vila Envera Hodži, která je dochovaná do současné doby.

Východně od středu města se v jeho blízkosti nachází starý turecký most (albánsky Ura e Tabakëve), který se dochoval do současné doby.

Jedinou dochovanou antickou památkou města je v roce 1972 objevená Tiranská mozaika (albánsky Mozaiku i Tiranës). Nachází se v západní části města v nově postaveném, ale původně římském domě pravděpodobného pěstitele vína. Dílo vzniklo ve 4. až 5. století n. l. poté, co byla vila přeměněna na baziliku.[28]

Jednou z nejdůležitějších památek v širším okolí Tirany je pevnost Petrela, která vznikla na počátku byzantského období v blízkosti původní silnice, vedoucí směrem do Elbasanu. Další důležitá pevnost se nachází ve městě Preza.

Samospráva města
Původních deset správního obvodů města.

V čele Tirany stojí starosta města spolu s radou města. Zastupitelstvo Tirany má 61 členů, kteří jsou voleni na období čtyř let. Vedení města rozhoduje v otázkách, které se týkají rozpočtu města, zahraniční orientace a reprezentace a vztahů mezi městem a albánskou vládou. V rámci zastupitelstva města je zřízeno 14 výborů.

Město se dělí na 24 městských částí, každá má svého starostu a radu. Historicky mělo město 11 správních obvodů, které byly po roce 2015 územní reformou doplněny o další městské části, kterými jsou Baldushk, Bërzhita, Dajt, Farka, Kashar, Krraba, Ndroq, Petrela, Peza, Shëngjergj, Vaqarr, Zall-Bastar a Zall-Herr.

Současným starostou města je od roku Erion Veliaj za Socialistickou stranu.

Školství

Výuka na základních školách v albánském jazyce byla zahájena na přelomu 19. a 20. století. V roce 1957 získala Tirana první univerzitu. V roce 1990 byla provedena reorganizace vzdělávacího systému, na základě níž byla školní docházka prodloužena z 8 na 10 let. V 90. letech však školství strádalo především kvůli ekonomickým problémům a obecně špatné stabilitě albánského státu, různým krizím, skandálům apod. Panoval velký nedostatek učebnic, řada škol nedokázala efektivně fungovat a problém se podařilo vyřešit až díky pomoci, kterou poskytla nedaleká Itálie.

Na konci 90. let byla řada tiranských škol rekonstruována. Technický stav budov byl po několika desítkách let Hodžova režimu ve velmi špatném stavu.

V současné době se ve městě nachází 64 základních škol a 19 škol středních. Kromě jedné původní a státní vysoké školy vznikla celá řada dalších univerzit a institucí, které jsou soukromé a díky kterým dojíždí do Tirany (nebo odchází studovat) spoustu albánských studentů. Tiranská univerzita má okolo 35 tisíc studentů, některé další vysoké školy mají přes deset tisíc posluchačů a soukromé školy jednotky tisíc nebo stovek. Některé školy se snaží připravovat studenty na vysokoškolská studia v nedaleké Itálii.

Ekonomika
Výškové budovy v Tiraně.

Tirana představuje ekonomické centrum země. Je ekonomicky rychle rostoucím regionem, je zde značná míra industrializace. Většina lidí je zaměstnaná v terciárním sektoru (ve službách) – konkrétně 68 % práceschopného obyvatelstva. 26 % lidí pracuje v průmyslu, 5 % v primárním sektoru (zemědělství apod.)

Město je také finančním centrem země, sídlí zde Národní banka Albánie a albánská burza. Sídlí zde rovněž většina komerčních bank, které v zemi působí, mezi které patří např. Banka Kombëtare Tregtare, Raiffeisen Bank, Credins Bank, Intesa Sanpaolo Bank a Banka Tirana.

Sdělovací prostředky

V Tiraně sídlí celostátní veřejnoprávní televize, řada rozhlasových stanic, jsou vydávány početné novinové tituly i časopisy. Rádio Tirana vysílá z albánské metropole již od roku 1938. Albánská televize byla spuštěna v roce 1960.

V letech 1945 až 1990 byla místní média plně pod kontrolou tehdejší vlády a jejího politického vedení. Nebyla možná svoboda tisku a místní obyvatelstvo často poslouchalo rozhlasové stanice z Itálie nebo tehdejší Jugoslávie. Albánská vláda se snažila tento signál neutralizovat za pomocí různých rušiček.

Po roce 1990 došlo k rychlé liberalizaci a vzniku nezávislých médií. Začaly vysílat soukromé televizní a rozhlasové stanice, vycházely první nezávislé noviny. V současné době jsou jednotlivé mediální kanály i politicky orientovány; televizní kanál Top Channel je označován jako levicový, televizní stanice Klan zase jako pravicová a konzervativní.

Doprava

Meziměstská doprava
Rušná křižovatka v Tiraně.

Tirana je jedním z prvních měst, kam byla v Albánii zavedena železnice. V současné době však trať však není často využívána pro osobní dopravu. Hlavní nádraží v Tiraně je dlouhodobě přestavováno a je mimo provoz. Albánské železnice (Hekurudha Shqiptare) nicméně provozovaly několik desetiletí přímé železniční spojení z Tirany do Drače, Skadaru, Elbasanu a Vlory na pobřeží Jónského moře.

Do Tirany směřuje několik hlavních silničních tahů v Albánii a také řada dálnic, které byly vybudovány po roce 1990. Město tak má dálniční spojení s přístavní Dračí, dále potom s Elbasanem (dálnice A3) a plánováno je rovněž prodloužení dálnice A1 směrem na sever do Skadaru. Jihozápadní obchvat města, který umožňuje plynulé spojení ze silnice SH2 od Drače na dálnici A3 směrem k Elbasanu mimo centrum města, byl dokončen v září 2017. Další části obchvatu by měly být realizovány na jihovýchodě města

Tirana má vlastní mezinárodní letiště, které se nachází severozápadně od jeho středu, v lokalitě mezi Tiranou a přístavním městem Drač. Po velmi dlouhou dobu se jednalo o jediné mezinárodní letiště v Albánii. Pravidelná spojení z něj existují do různých měst v Itálii, Německu, Rakousku, Slovinsku, Srbsku, Řecku a Turecku. V roce 2012 využilo letiště téměř 1,7 milionu cestujících.

Městská doprava

Městskou dopravu zajišťují pouze autobusy, převážně starší použité modely pořízené z jiných měst Evropy. Denně je v Tiraně vypravováno okolo 250 až 260 autobusů. Pro potřebu autobusové dopravy město vyhradilo řadu bus-pruhů na hlavních třídách. V roce 2012 si město Tirana nechalo vypracovat studii na výstavbu dvou nových tramvajových tratí, které by měly celkovou délku 16,7 km. Zajistily by dopravu i ve vzdálenějších oblastech, kde je frekvence autobusových spojů nižší. Obě linky by se měly křížit na Skanderbegově náměstí.

Na vrchol hory Dajti vede lanová dráha. Byla dokončena v roce 2005. Lanovka postavená rakouskou společností nabízí rychlou a pohodlnou alternativu k úzké a klikaté horské cestě. Oblíbená destinace pro Tiraňany nabízí široký výhled na město a okolí.

V roce 2018 byla ve městě zprovozněna bikesharingová služba Mobike, některé další (např. Ecovolis) jsou v provozu již od roku 2011. Město zřídilo na některých ulicích pruhy pro cyklistickou dopravu a buduje různé cyklostezky.

  • Městský autobus v Tiraně.
  • Terminál mezinárodního letiště v Rinasu u Tirany.
  • Bikesharing v Tiraně.
  • Nástupiště na místním nádraží.
  • Městské autobusy v Tiraně.
  • Lanová dráha na vrchol Dajti na východním okraji města
  • Původní železniční nádraží v Tiraně.
  • Městský autobus v Tiraně v roce 2009.

Životní prostředí
Nová úprava Tiranských ulic

Město se potýká s problémy spojenými s přelidněností, jako je například špatné nakládání s odpady, nedostatek elektřiny, ale i mimořádně vysoká úroveň znečištění ovzduší, zejména kvůli statisícům aut, pohybujících se po Tiraně.[zdroj?] Tento problém je ještě umocněn špatnou infrastrukturou, avšak v posledních deseti letech probíhá její radikální modernizace. Znečištění z aut je velké hlavně kvůli naftovým motorům, které si Tiraňané oblíbili, ale také kvůli vysokému obsahu olova a síry v pohonných hmotách používaných v Albánii. Tirana prožívá velkou výstavbu budov a proto vzniká znečištění i z výstavby. Některé ulice na předměstí ještě nejsou, kvůli rychlé výstavbě, ani pojmenovány[29]. Zastupitelé města se snaží všechny tyto problémy řešit a proto podél ulic zasazují nové stromy, modernizují infrastrukturu a budují městské parky.

Míra hluku se na tiranských ulicích od roku 2007 snížila, ale i tak zůstává nadále vysoká. Například na ulici Rruga e Elbasanit dosahovala průměrná hodnota hluku 74,3 dB (za den), přičemž průměrná hodnota v EU činila 55 dB (za den).

Sport
Původní národní stadion v Tiraně.

V Tiraně se nachází řada profesionálních i amatérských sportovních týmu. Existuje zde řada sportovišť, z nichž největší a nejznámější je fotbalový stadion Qemala Stafy v blízkosti budovy Tiranské univerzity, na jihu města.

V Tiraně se uskutečnila řada mezinárodních sportovních akcí, např. FIBA EuroBasket 2006, evropský šapionát ve vzpírání v roce 2013 a další.

Hlavní dva fotbalové stadiony jsou Stadion Qemala Stafy a Stadion Selman Stërmasi. První z nich byl přebudován v roce 2016 jako nový národní stadion a byl zprovozněn v roce 2019. Právě fotbal je nejpopulárnějším sportem v Tiraně, a také v celé Albánii. Mezi místní týmy patří např. KF Tirana (založen v roce 1920), dále Partizani Tirana a Dinamo Tirana. Mezi další populární sporty patří basketbal.

Známé osobnosti

Z Tirany pocházejí, resp. pocházely tyto známé osobnosti:

  • Beqir Balluku – albánský komunistický politik
  • Erjon Bogdani – fotbalista
  • Albert Brojka – bývalý starosta Tirany
  • Pirro Çako – zpěvák a skladatel
  • Fabiola Laco Egro – sociální aktivistka
  • Besiana Kadare – velvyslanec Albánie při OSN
  • Kledi Kadiu – zpěvačka a herečka žijící v Itálii
  • Sali Kelmendi – bývalý starosta Tirany
  • Vedat Kokona – albánský překladatel
  • Saimir Kumbaro – filmový režisér
  • Elsa Lila – zpěvačka
  • Masiela Lusha – herečka a spisovatelka
  • Pandeli Majko – bývalý premiér Albánie (celkem dvakrát)
  • Rexhep Meidani – bývalý prezident Albánie
  • Aleksandër Meksi – bývalý předseda albánské vlády
  • Inva Mula – operní zpěvačka
  • Blendi Nallbani – fotbalista
  • Fatos Nano – bývalý albánský premiér
  • Agim Nesho – bývalý velvyslanec
  • Essad Pasha – osmanský správce, vlastník rozsáhlých území okolo Tirany[30]
  • Aleksandër Peçi – skladatel
  • Edi Rama – albánský politik, bývalý starosta Tirany
  • Skënder Sallaku – herec
  • Klodiana Shala – sportovkyně
  • Bamir Topi – bývalý albánský prezident
  • Abdi bej Toptani – signatář deklarace nezávislosti Albánie
  • Murat bej Toptani – signatář deklarace nezávislosti Albánie
  • Gjergj Xhuvani – filmový režisér

Partnerská města

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Tirana na anglické Wikipedii, Tirana na německé Wikipedii a Tirana na albánské Wikipedii.

  1. Profili i bashkisë Tiranë. zgjedhje2015.reporter.al [online]. Reporter.al, 2015-05-11 [cit. 2019-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-14.
  2. PEZA, Kestrina; RYCHETSKÝ, Jan. Neklidná idyla Albánie: Nablýskaná, všední i týraná. Taková je Tirana. Reflex. 2019-05-17. Dostupné online [cit. 2021-03-08]. (česky)
  3. VINAŘ, Josef. Albanie - Úvahy o postavení Albanie ve světě, o jejích dějinách a zemi, o albánské politice, národním hospodářství a albánské kultuře. Praha: Československo-albánská společnost, 1938. 154 s. Kapitola Národní vskříšení Albánců, s. 76. (čeština)
  4. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 293. (srbština)
  5. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 294. (srbština)
  6. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 94. (angličtina)
  7. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 181. (srbština)
  8. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 102. (angličtina)
  9. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 121. (angličtina)
  10. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 55. (srbština)
  11. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 125. (angličtina)
  12. VINAŘ, Josef. Albanie - Úvahy o postavení Albanie ve světě, o jejích dějinách a zemi, o albánské politice, národním hospodářství a albánské kultuře. Praha: Československo-albánská společnost, 1938. 154 s. Kapitola Národní vskříšení Albánců, s. 77. (čeština)
  13. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 147. (angličtina)
  14. KOŠŤÁK, Vítězslav. Albánie. Praha: Institut zahraničního obchodu / ČTK Pressfoto, 1979. S. 21. (čeština)
  15. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 180. (angličtina)
  16. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 186. (angličtina)
  17. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 183. (angličtina)
  18. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 34. (srbština)
  19. Ndërtesat e komunizmit në Tiranë “bashkëjetojnë” me metropolin modern. Anadolu Agency [online]. [cit. 2020-12-25]. Dostupné online. (albánsky)
  20. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 248. (angličtina)
  21. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 184. (angličtina)
  22. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 200. (angličtina)
  23. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 267. (srbština)
  24. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 269. (srbština)
  25. A Denser City, But at What Cost?. Bloomberg. Dostupné online [cit. 2021-12-16]. (anglicky)
  26. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 196. (angličtina)
  27. Socialistické památky v Tiraně | Tirana | Průvodce po Albánii [online]. [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. (česky)
  28. Muzea a galerie v Tiraně | Tirana | Průvodce po Albánii [online]. [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. (česky)
  29. http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4062429.stm
  30. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 71. (angličtina)
  31. Skopje and Tirana sign Twin cities memorandum [online]. MINA Breaking News, 2016-09-30 [cit. 2019-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-04.
  32. International Relations, Tirana [online]. Tirana.gov.al, 2011-10-10. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.