Mešita

Modlitba

Na mešitu lze pohlížet jako na centrum náboženských povinností. Ty nebyly vždy dány pomocí Boha či skrze Mohameda, ale vznikaly i tradicemi a asimilací jiných kultur. Každý dospělý muslim se musí pětkrát denně pomodlit – modlitba před svítáním se nazývá salát as-sabach nebo al-fadžr (صلاة الصبح - الفجر‎), v poledne salát az-zuhr (صلاة الظهر‎), odpoledne salát al-'asr (صلاة العصر‎), po západu slunce salát al-maghrib (صلاة المغرب‎) a v noci pak salát al-'iša'a (صلاة العشاء‎). Mešity zpravidla umožňují všechny tyto modlitby, ačkoli se lze setkat i s tím, že mešita neumožňuje některé z modliteb a je v danou dobu zavřená. To však není tolik na závadu, protože modlitby může muslim dělat na jakémkoli jiném, rituálně čistém místě. Mešita by však měla muslimům umožnit páteční modlitbu – salát al-džumu'a (صلاة الجمعة‎). Tuto velkou modlitbu musí muslimové mužského pohlaví vykonat v mešitě. Po ženě toto není vyžadováno.

Další modlitbou, která zasahuje do života muslima, je pohřební modlitba salát al-džanáza (صلاة الجنازة‎). Tu za zesnulého koná jeho rodina spolu s imámem. Pohřební modlitby jsou normálně konány venku na nádvoří. V muslimském kalendáři je několik výjimečných modliteb, které pořádají všechny mešity. Tyto modlitby jsou v některých zemích skutečně masové a probíhají na veřejných prostranstvích. Při tom je velmi problematické udržet rituální čistotu.

Mimo tyto základní modlitby se náboženská funkce mešity projevuje v období ramadánu. Během tohoto měsíce drží muslimové přes den půst a jedí pouze za tmy. Mešity během tohoto období pořádají po čtvrté modlitbě hromadné jídlo. To je z části připravováno členy komunity, proto se v tuto dobu mešita stává ještě větším centrem společenského dění než obvykle. Větší mešity kromě tohoto jídla pořádají před první modlitbou snídaně. V průběhu ramadánu je ve větších mešitách ještě pořádána šestá (nepovinná) modlitba (tarawih).

Během posledních desíti dnů ramadánu mají větší mešity celonoční program. S tím je spojen i tzv. i'tikaf, tzn. že během těchto deseti dnů někteří muži neopouští mešitu a povinností zbytku islámské komunity je vyživovat je. Mimo tyto náboženské funkce se v mnoha mešitách dodnes dělá jak mužská, tak někde i diskutabilní[6] ženská obřízka, která má v islámu silné náboženské zabarvení.

Al Azhar

Další funkcí mešit je funkce vzdělávací.[7] Tato myšlenka pochází z počátků islámu a tímto krokem se arabským zemím rychle podařilo získat kulturní náskok před ostatními národy, neboť dokázali masově snížit negramotnost, což napomáhalo v organizaci říše.

Některé mešity, především ve státech, kde nejsou madrasy, mají stálou výuku. Na těchto školách se vyučuje klasické vzdělání a k tomu znalosti koránu. Takové školy jsou normálně zařazeny do systému výuky a zpravidla se jedná o základní, výjimečně o střední školy. Kromě toho je při mešitách obvyklý systém vzdělávání dospělých, který se děje pomocí večerních či víkendových kurzů a oproti obecnému přesvědčení se zdaleka nejedná pouze o výuku islámu. V zemích, kde se nemluví arabsky, bývá při mešitách výuka arabštiny, která je obecně považována za velmi kvalitní. Pro nové muslimy jsou ještě běžné třídy, kde jsou vykládány základy islámu. V zemích, kde je islám dominantní, je tato funkce potlačena ve prospěch madrás, které se školstvím zabývají primárně.

Islám v tomto vychází ze slov proroka Mohameda, který považoval mešitu za společenské centrum muslimů.[8] V historii se tak města zakládala kolem mešit, které byly jedny z prvních staveb nového města. V dnešní době se mešity nesnaží dostat do center měst, což platí především o zemích, kde je islám menšinový. Důvodem je kombinace faktorů jako je cena, nechuť okolí a přehnaná obava z negativní reakce. Přesto mešity mají ambice být centrem komunity.

Nevýhodou tohoto ideálu je, že v dnešní době mešity nejsou schopny poskytovat dostatečně silný program mladé generaci. Tento problém se týká především vyspělých zemí, kde je řád nastolený vírou často svazující. Islám, stejně jako křesťanství, se nedovede dostatečně přizpůsobit a mnoho věřících je nuceno dělat kompromis mezi reálným životem a vírou. Takové jednání často vede u jejich potomků k opuštění víry či radikalizaci. Mešity jsou ve srovnání s křesťanskými kostely více zaměřeny na tuto funkci a pořádají řadu akcí, při nichž se mohou členové setkávat na její půdě. V Evropě a ve Spojených státech často zajišťují i různé arabské zboží.

V důsledku skutečnosti, že mešita je centrem islámského dění, a že islám klade velký důraz na charitativní činnost, se mešity staly místem organizace této činnosti. Tato činnost je poměrně rozsáhlá a vede se přes finanční sbírky až po jídlo pro chudé. Charitativní činnost je mezi muslimy velmi silná, neboť islám ji přímo vyžaduje.

Izraelský voják u Jeskyně patriarchů

Mešita byla historicky apolitická instituce, která se v ideálním případě věnovala především náboženství. Je však zřejmé, že mnoho vládců si bylo vědomo jejího sekundárního politického významu. Ten však vznikal nahodile tím, že vzniklo centrum nové kultury, změnou rázu města, atd. Mešity však nebyly zakládány s politickým cílem. Faktem ovšem zůstává, že od počátku měly jistou regionální politickou moc a že při správě říše jejich role nebyla zanedbatelná.

V druhé polovině a především koncem 20. století se tento trend změnil a vzniklo značné množství mešit, jejichž primární cíl je politický. Mimo to se objevil trend využívat mešity k politickým cílům pomocí jejich vlivu na místní komunitu. Tento trend, ačkoli je v rozporu s tradicí, posvětily církevní autority a není na něj nahlíženo jako na krok, který by byl v rozporu s koránem ani jinými principy islámu. V této souvislosti je nejčastěji zmiňována Saúdská Arábie, která investovala mnoho peněz do staveb a rekonstrukcí mešit mimo své území. Tato myšlenka se poprvé objevila ve snaze přiblížit křesťanskou civilizaci a civilizaci islámu a cílem této snahy bylo podporovat mír především v oblasti Blízkého východu. Této snahy však využili také extrémisté, kteří mešity a islám využili k získání většího vlivu.

Díky neexistenci náboženského centra mají imámové absolutní volnost v tom, jakým způsobem budou komunitu směřovat. Tato volnost způsobila vznik obrovských rozdílů, kdy některé mešity podporují mírové snahy a druhé podporují extrémisty. V některých případech byly mešity přímo zapleteny do teroristických útoků a to nejen obecnou podporou terorismu, ale i přímým spojením s konkrétními teroristickými akty.[9][10] Naproti tomu se stavba mešit v neislámském světě stává stále častěji záležitostí, která se setkává s politikou, a prosazení či neprosazení stavby nové mešity je zpravidla rozhodováno s ohledem na politické cíle.

V dnešní době mohou být velké, moderní mešity vybaveny řadou dalších zařízení, které umožňují jejich klientům poskytovat další služby a tím přijímat nové role. Obvyklá je stála zdravotní služba či knihovna. Tradičně bývá udáváno, že mešita slouží také k odpočinku,[11] což bývá spíše chápáno ve smyslu poskytnout odpočinek poutníku.

Vývoj mešit začíná Ka'bou, která je považována za první mešitu a která se zároveň stala nejsvatějším místem v islámu. Ka'ba nebyla původně postavena jako mešita,[13] ale po dobytí Mekky (630) ji Mohamed nechal na mešitu přestavět a pro tuto mešitu se používá název Al-Masdžid al-Harám, tj. Posvátná mešita. Architektonicky i účelem se tato mešita vymyká všemu, co později islámská architektura vytvořila. Orientace mešit na tuto mešitu je pozdějšího data a patrně vychází z faktu, že islám nemá nejvyšší náboženskou autoritu a potřeba mít nějaké jednotné centrum byla zřejmá mnoha organizátorům říše.[4]

Mohamed ještě během svého života založil mešitu v Medíně a mešitu al-Aksá, z dostupných údajů je patrné, že Mohamed ani jeho okolí neměli žádné požadavky na pravidla ohledně stavby božího chrámu.[14] Zároveň lze usuzovat, že architektura a stavitelství bylo v této oblasti na velmi nízké úrovni a že islám teprve hledal prostředky k uměleckému vyjádření.

Mešita Lady zaynab, Sýrie

Po smrti Mohameda došlo k expanzi islámu, která vedla k nutnosti pokrýt potřeby běžného muslima, proto bylo nutno zajistit dostatečný prostor pro věřící. Tyto prostory se nejprve vyhrazovaly v dobytých budovách, což logicky nemohlo vést k vytvoření systému pravidel. V průběhu 8. století se politická i ekonomická situace zklidnila, což vedlo k tomu, že islám začal vyvíjet i rozsáhlejší stavební činnost.

Větší znalosti o způsobu života a tedy i o architektuře a umění máme až z umajjovského období,[3] kdy se začala organizovat první říše, jejímž jednotícím prvkem byl islám.[15] K tomu došlo v době vlády Abdulmalika (685–705),[15] kdy říše dostala nejen základ v podobě náboženství. ale i politickou jednotu. Z tohoto období je známa kolem sta menších mešit, které jsou velmi často pouze přestavěné předislámské chrámy.[3] Přestože neexistoval pevný řád pro stavbu mešit, začala se objevovat první pravidla, která ovlivnila pozdější vývoj mešit. Především se rozvinula stavba hypostylového typu mešit. Již v tomto období se rozvinula mešita s kupolí, která byla díky technickým potížím malá.[12] V tomto období se také prakticky uzavřel vývoj vnitřního vybavení mešity. Mnohem složitější byla otázka vnitřní výzdoby a funkce mešit. Islám v tomto období ještě striktně nezakazoval zobrazování osob a ačkoli tato tendence byla v islámu silně patrná, byla témata jako je zobrazení ráje předmětem výzdoby některých mešit. Díky tomu však neexistovala příliš propracovaná typická výzdoba mešit. Ohledně funkce mešit v tomto období lze říci, že mimo náboženské funkce byly mešity zároveň nemocnice a školy.[12]

Nejvýznamnější mešity tohoto období byly mešity v Damašku, Jeruzalému a Medíně. O všech třech se zachoval dostatečný počet písemných zpráv a přestože mešity v Jeruzalémě a Medině byly zbořeny, lze si o nich udělat představu. Damašská neboli Umajjovská mešita[16] zůstala zachována v téměř původním stavu. U této mešity se, pravděpodobně poprvé, lze setkat mihrábem a minaretem. Na stavbě je patrné, že je stavěna podle celkového plánu. U této mešity se lze prvně setkat s promyšlenou snahou vytvořit ikonografii, která je pevně spojena s umajjovci.[17]

Káhirská mešita hypostylového typu

Po politické porážce umajjovců se k moci dostali abbásovci. Ačkoli stavební a náboženská činnost abbásovců (750–1000) byla velká, nezachovalo se z tohoto období prakticky nic. Z nálezů lze usoudit, že v tomto období vyvrcholil hypostylový typ mešit, v okolí Bagdádu byly postaveny dvě velké mešity, přičemž tzv. Velká mešita byla největší mešitou všech dob. Islám krátce po roce 750 definitivně odmítl zobrazování osob a ještě nenalezl jiný způsob výzdoby, proto lze říci, že mešity tohoto období jsou téměř zcela bez ozdob.

Mimo centrum vzniklo několik významných center, jejichž mešity byly zpravidla ovlivněny myšlenkami abbásovské architektury, výjimku tvoří Andalusie, jejíž architektura navazovala na umajjovské období[18] a byla ovlivněna i španělskou architekturou. Z hlediska vývoje mešit i celého umění je patrně nejvýznamnější mešitou této doby Ibn Túlúnova mešita v Káhiře, kde se objevuje ornamentální výzdoba, která se později stala typickou pro celé islámské umění.

Zdobená mešita v Samarkandu (stav k roku 1911)

Po roce 1000 nadále pokračovaly stavby velkých mešit podle hypostylového plánu, který tak byl považován za čistý styl, postupně se začal rodit nový styl mešity s ívány. Tento styl pocházel z Íránu, kde se začal tento typ stavět počátkem 12. století. Takové mešity měly pouze jediný postranní vchod, ústřední dvoranu, která má ze všech čtyř stran velké klenuté síně – ívány. V tomto uspořádání je íván na straně kibby větší a za ním je velká síň s mihrábem a kupolí. Takové uspořádání změnilo celkový plán mešity, která tak byla určována rozměry středové dvorany. Ostatní prostor je pak tvořen buď malými kupolemi čtvercového půdorysu anebo klenby nesené pilíři. Typickým příkladem tohoto stylu je Velká mešita v Isfahánu. Zároveň se v tomto období začala rozvíjet výzdoba, především v Egyptě vznikal styl, který ovlivnil islámský svět. Tento styl se vyznačuje výzdobou pomocí geometrických tvarů a bohatě zdobeným průčelím. Zároveň tento styl přinesl oslabení některých konstrukčních prvků, které byly přizpůsobeny estetickým požadavkům.

Moderní mešita v Islamabádu

Po rozpadu jednotného islámského státu do několika říší se vývoj mešit začal lokálně velmi odlišovat, přesto všechny říše navázaly na předchozí vývoj. Interiér se tak prakticky nezměnil, výzdoba a exteriér rozvíjely myšlenky předchozího období, což vedlo k tomu, že základ mešity je shodný téměř všude, ale celkové provedení je regionálně odlišné.[12]

V 19. a v první polovině 20. století prošel islám krizí, během níž kvalita staveb poklesla a nové myšlenky do architektury mešit nepřicházely. Ve druhé polovině 20. století, především po Chomejní převratu Íránu tuto krizi překonal.

Lze říci, že zásadní architektonické prvky se nezměnily ani v dnešní době, ačkoli je na stavbu mešit používáno moderních materiálů a využívá se i nových architektonických poznatků. Stavby nových mešit však podléhají spíše konzervativnímu vlivu a tak je práce s materiály jako je sklo či ocel je i u nových mešit spíše výjimečná.

Interiér hypostylové mešity, Córdoba

Za základní a jeden z prvních typů mešit je považován hypostylový typ, který se objevil již za vlády umajjovců, krátce po roce 700.[2] Vrcholem tohoto stylu bylo období vlády abbásovců, ale nové mešity jsou v tomto stylu stavěny prakticky po celou historii islámu, později však jen jako malé a jednoduché mešity, zpravidla v místech kam islám nově pronikal, anebo v chudších odlehlých oblastech. Nevýhodou tohoto stylu je jeho jednoduchost, která neumožňuje další vývoj. Mešity tohoto typu mají čtvercový nebo obdélníkový půdorys.[12] Typickým znakem je krytý modlitební prostor a uzavřené nádvoří, které je ze tří stran obklopeno sloupořadím a čtvrtou je spojeno s modlitebnou (hypostyl). Prototypem tohoto stylu je Velká mešita v Damašku. Za abbásovců byla v tomto stylu postavena největší mešita všech dob – Velká mešita v Samaře.[3]

Výhodou takového řešení bylo, že se na nádvoří vešlo značné množství lidí, což bylo využíváno při pátečních modlitbách. Tento fakt je však limitující z hlediska klimatu, proto byl tento styl populární zejména ve středomoří, které má pro venkovní modlitby celoročně příznivé klima.

Z počátku měl tento typ mešit rovnou střechu, kterou bylo nutno podepřít řadou sloupů, pilířů a jiných opěrných prvků. S těmito prvky však islámská architektura dokázala pracovat velmi dobře a to tak, aby nepůsobily rušivým dojmem. Vrcholným příkladem takové práce se sloupy je mešita ve španělské Córdobě, která osm set padesát sloupů.[19] Dalším častým rysem těchto mešit je vnější pasáž, která vytvářela stín.

Tento typ mešity se objevil v 15. století v osmanské říši, jeho typickým znakem byl velká centrální kupole nad haramem, často doplněná řadou dalších kupolí. Nádvoří je součástí budovy a není součástí života v mešitě.[2][20] Mnoho takto postavených mešit je ovlivněno byzantskou architekturou, zejména pak stavbou Hagia Sofia.[3] Vrcholem těchto mešit je tvorba osmanského architekta Sinana, který žil v 16. století[2]

Mešita s ívánem Dilí

Tyto mešity vznikly v Íránu na základě předislámské íránské architektury a byly stavěny především v Íránu.[12] Jejich typickým znakem jsou klenuté síně otevřené směrem na nádvoří (ívány), které jsou typické pro íránskou architekturu.[20]

Vnitřní strana kupole, Istanbul

Kupole se na mešitách objevily poměrně brzy a staly se typickým rysem islámské architektury. Nejdříve byly relativně malé a byly poblíž mihrábu. Během zhruba dvou staletí byla propracována technika stavby kupolí a mohly tak tvořit větší část střechy.

Symbolika a důvody proč si islám oblíbil zrovna tento typ není úplně jasné. Kupole má pro islám silný symbolický význam, kdy kupole symbolizuje jakési sklepení nebe.

Minarety při mešitě Aswan v Egyptě

Dalším důvodem byla jistá výstavnost kupole, která vedla ke změně rázu města, anebo alespoň okolí mešity, což neustále ukazovalo na jejich moc.

Minaret je vlastně vysoká, štíhlá věž, která je v rohu či rozích mešity. Mešita nemusí mít žádný minaret, ale může mít i čtyři, nejběžněji se vyskytují mešity s jedním minaretem, poměrně běžné jsou mešity se čtyřmi a bez minaretu. Minaret je vždy stavěn tak, aby byl nejvyšší částí mešity a nejlépe i celého okolí. U prvních mešit se minarety nevyskytují, pravděpodobně první mešitou u níž byl postaven minaret, byla mešita z roku 665 postavená v Basře. Stavba minaretů se však více ujala až za vlády umajjovců, kteří stavbu minaretů podporovali, čímž sledovali víceméně politický cíl. Jejich cílem bylo, aby se mešity výškově vyrovnaly křesťanským kostelům. A zároveň chtěli docílit stejného efektu jaký má zvonice, zvon však nebyl pro islámskou kulturu typickým, proto minaret sice převzal funkci zvoniční věže, ale k modlitbě svolává zpěvák tzv. muezzin.

Korán

Modlitbu vedou jmenovaní vůdci (imámi), ve státních mešitách pro jejich jmenování existuje soubor pravidel, v soukromých jsou zpravidla voleni komunitou. Imám[21][22][23] je pro danou komunitu i nejvyšší autoritou v otázkách víry a je schopen v jistých mezích ovlivňovat dění v mešitě.

Samotné vedení modlitby je rozděleno podle typu modliteb na pět denních modliteb, nepovinné modlitby a páteční modlitbu. V islámu neexistuje shoda, zda a na jaké typy modliteb musí být jmenován vůdce. Podle některých škol musí mít páteční modlitba vůdce, podle jiných nikoli.

Vedení u modlitby spadá tří kategorií, v závislosti na druhu modlitby je lze rozdělit na pět denních modliteb, páteční modlitbu a nepovinné modlitby.

Shoda je prakticky pouze v tom, že žena smí vést modlitbu pouze v případě, že shromáždění věřící jsou pouze ženy.

Místo k rituální očistě

Každé modlitbě předchází rituální čištění, které spočívá v symbolickém omytí vodou, mešity k tomuto účelu zpravidla mají řadu vodotrysků,[24] ale v nouzi lze použít i vodu na toaletách. Voda určená k tomuto účelu není nijak speciální a není žádným způsobem svěcena. Tento proces rituálního čištění se nazývá wudu (وضوء‎). Člověk, který jde do mešity za jiným účelem, než je modlitba, ho nevykonává.

Toto omývání vyplývá z faktu, že mešita není rituálně čisté místo z principu, proto musí být čistí lidé. Z této potřeby pramení i fakt, že prostor pro modlitbu má na podlaze koberce na něž se nesmí vstupovat v botách.[24] Zákaz nošení obuvi může být rozšířen i na celou mešitu. V místě, kde je vyžadováno zutí, jsou botníky a v turisticky atraktivních mešitách i zamykatelné boxy.

Muslimský šátek, Hidžáb

U oblečení platí jiná pravidla pro muslimy a jiná pro ostatní návštěvníky, vždy je však kladen důraz na čistotu. Po muslimech je v některých mešitách vyžadováno islámské oblečení, v jiných je režim volnější, přesto je vždy vyžadován decentní oděv, který neodhaluje tvar postavy.[25] Obecně lze říci, že oděv musí být volný a musí zakrývat tělo až k zápěstí a kotníky, dále nesmí být volný krk. Oděv by neměl mít obrázky ani nápisy. Ženy by neměly mít vidět vlasy a neměly by použít parfém,[25] toto není vyžadováno pro nemuslimky. Ženy si v mešitě nezahalují tvář.

V místech, kde je islám volnější, jsou pravidla k turistům tolerantnější, v takových místech je přesto zakázán vstup v krátkých sukních či kalhotách, není povolen velký výstřih, ale krk lze překrýt šátkem, také vlasy žen mohou být vidět, pokud je patrná snaha je alespoň symbolicky zahalit šátkem. Turisticky atraktivní mešity zpravidla zapůjčují jak šátek, tak dlouhé kalhoty.

Islám nařizuje oddělení prostor pro muže a ženy, v ideálním případě je prostor pro ženy až za prostorem pro muže, což znamená, že jsou dále od mihrábu.[26] Větší mešity mají zpravidla zvláštní místnosti pro každé pohlaví. Ženy se nemusí účastnit ani páteční modlitby, ale neklade se jim v účasti překážka. Na děti je z tohoto hlediska pohlíženo jako na ženy. Pro muže je účast na páteční modlitbě povinná. V historii měly ženy přístup do mešit zakázán jen v období vlády druhého chalífaa Umara I., ale v některých obdobích a oblastech byla část mešity ženám nepřístupná, v současné době je tento typ omezení žen spíše výjimečný. Podle některých teorií se nejedná o diskriminaci žen (z evropského pohledu), ale naopak o jejich ochranu.[27]

Mimo modlitbu toto oddělení neplatí a pohyb všech muslimů po mešitě je prakticky rovnocenný. V modlení je rozdíl v tom, že se muži klanějí hlouběji než ženy, což je pravděpodobně dáno těhotenstvím.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků مسجد‎ na arabské Wikipedii, Moschee na německé Wikipedii a Mosque na anglické Wikipedii.

• Adéla Křikavová, Islám, ideál a skutečnost ISBN 80-86223-71-X
• Korán, české vydání ISBN 80-200-0246-4
• Svět islámu ISBN 80-7021-828-2
• Islám: umění a architektura ISBN 80-7209-846-2
• Poklady Orientu: historie a kultura islámu. ISBN 978-80-255-0280-8.
• PROCHÁZKA, Bohumil Amjad. Lovy na mešity. Praha: Novinář, 1973. 143 s.
• Robert Hillenbrand Islamic Architecture (anglicky)
• Stachowski M.: Slawische Bezeichnungen für Moschee unter besonderer Berücksichtigung des Polnischen, Schlesischen, Tschechischen und Slowakischen. ‒ Janyšková I. / Karlíková H. / Boček V. (ed.): Etymological research into Czech (= Studia Etymologica Brunensia 22), Brno 2017: 361-369.

• Seznam mešit
• Islámská architektura
• Islámské umění
• Islám
• Šaría

• Obrázky, zvuky či videa k tématu mešita na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo mešita ve Wikislovníku
• Článek na archinetu zaměřený na architekturu mešit
• Článek na archinetu zaměřený na problematiku zobrazování v islámu
• Fotografie mešit
• List of Bosnian mosques with pictures