Kosovská osvobozenecká armáda

Kořeny UÇK leží v kruzích radikálně zaměřených emigrantů po roce 1981, kteří především ve Švýcarsku a Německu vytvořili vlivnou diasporu. Po zrušení kosovské autonomie roku 1990 se tyto kruhy radikalizovaly. Část umírněnějších představitelů se přidala k politické platformě Ibrahima Rugovy, tvrdé jádro však odmítalo uznat stranu legalizovanou Srby a začalo připravovat ozbrojený odboj.[7] Roku 1993 došlo v Drenici k setkání emigrantský špiček kosovských Albánců s radikály v Kosovu a byla dohodnuta příprava gerilové války. Uzavření Daytonské mírové smlouvy[8] v prosinci 1995, v níž bylo Kosovo potvrzeno jako nedílná součást Srbska, znamenal pro kosovsko-albánské radikály šok. Došlo k zformování elity tzv. domácího křídla, jejímž představitelem se stal Hashim Thaçi.

21. dubna 1996 zastřelil v Prištině Srb Zlatko Janković albánského studenta Armenda Daciho za pokus o krádež automobilu. 22. dubna byli v kavárně v Dečani maskovanými muži zastřeleni tři Srbové, téhož dne došlo k dvěma útokům na srbské policisty, z nichž jeden byl zabit a dva těžce zraněni. K odpovědnosti za tyto akce se přihlásila faxy do té doby neznámá organizace - UÇK. Podle některých zdrojů vytvořila UCK malá skupina kosovskoalbánských emigrantů ve Švýcarsku, podle jiných vznikla v Makedonii, kde poprvé zaútočila již roku 1993. V roce 1995 tuto organizaci tvořily dva proudy: ultranacionalisté a maoisté. K prvním patřili příslušníci rodinných klanů svázaných s tradicí Skanderbegovy divize SS, druhá marxistická skupina byla dříve podporována stalinistickým režimem v Tiraně.[9] Postupně začalo docházet k ozbrojeným atentátům na srbské policejní stanice, vozy, představitele srbské komunity i Albánce spolupracující s oficiálními srbskými místy a dalším teroristickým aktům. V této době působily v Kosovu ještě další albánské teroristické skupiny, které byly založeny již dříve na klanové nebo občinové bázi a které se později s UÇK spojily.

Již od vzniku UÇK docházelo k jejímu propojování s aktivitami albánské emigrace ve Švýcarsku, v Itálii, v Německu a dalších zemích.[10][11][12][13][14] Když došlo po rozpadu bývalé Jugoslávie k odklonu tzv. Balkánské cesty pro pašování drog ze Středního východu z dosavadní "severní trasy" na "jihozápadní trasu" vedoucí z Turecka přes Severní Makedonii, jižní Srbsko, Kosovo a Albánii, kosovsko-albánské gangy získaly postupně kontrolu nad tímto „obchodem.“ Koncem 90. let ovládali Albánci odhadem již 80 % evropského obchodu s heroinem, který z 90 % přecházel přes Kosovo. Kromě obchodu s drogami se kosovsko albánské podsvětí zabývalo i obchodem se zbraněmi, kradenými auty a s organisováním prostituce po celé Evropě. Struktura kosovsko-albánské mafie byla a je hierarchicky rodová a klanová s tuhou vnitřní disciplínou, na podobném principu se organizovala rovněž UÇK, jejíž propojení s kriminální mafií je zdokumentované. V tomto propojení se prolínají záležitosti politické, v níž jsou zájmy o samostatnost Kosova, se zájmy ekonomickými, v nichž jde o upevnění moci a kontroly nad výnosnými ilegálními obchody.[15]

Albánská armáda nasazuje čínské tanky T-59 poblíž hranic s Kosovem (květen 1999).

Následky války (1999).

V roce 1997 došlo k několika incidentům, při kterých UÇK definitivně vystoupila z ilegality a začala vést válku proti srbským policejním silám.[16][17] Jen v období od 11. do 14. září 1997 se přihlásila k přepadení dvanácti policejních stanic. 20. listopadu zavraždila albánského poslance jugoslávského parlamentu. Jednotky UÇK byly cvičeny zejména v sousední Albánii.Policejní jednotky nedokázaly na tento tlak UÇK účinně odpovědět, avšak bělehradské orgány stále váhaly s nasazením vojenských sil.

Vliv a moc Kosovské osvobozenecké armády mezitím prudce rostla. Zatímco roku 1997 měla organizace jen okolo stovky bojovníků, již o ani ne rok později dokázala pořizovat raketomety z Německa a protitankové střely z Číny.[18] K hlavnímu náboru bojovníků do Kosovské osvobozenecké armády došlo mezi březnem a červnem 1998[18] Díky stále rostoucímu počtu lidí dokázala UÇK získávat kontrolu nad rozsáhlými částmi Kosova, odkud byla postupně odstraňována jugoslávská správa. V polovině roku 1998 se jednalo již o 40 % území oblasti.[18] Bělehrad v průběhu roku ztratil kontrolu nad hlavními silničními a železničními tahy v Kosovu. Nárůst vlivu Kosovské osvobozenecké armády oslabil pozici Ibrahima Rugovy, který se pokoušel se Slobodanem Miloševićem vyjednat lepší uspořádání autonomní oblasti v rámci Jugoslávie.

Příslušníci Kosovské osvoboznecké armády rozpoutali násilnosti nejen vůči jugoslávským bezpečnostním silám, ale také i proti nealbánskému obyvatelstvu. Množily se násilné činy a únosy. Dle informací jugoslávských bezpečnostních složek bylo jen do října 1998 uneseno okolo 80 lidí srbské národnosti.[19]

Když však 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard na tiskové konferenci v Prištině UÇK jako „nepochybně teroristickou organisaci,“ prezident Slobodan Miloševič toto prohlášení pochopil jako projev souhlasu USA s eliminací UÇK a nechal zahájit proti této organizaci vojenské akce.[7] V průběhu občanské války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů[15] 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UÇK v Juniku, čímž začalo americko-kosovské sbližování. V září došlo k telefonickému rozhovoru Madeleine Albrightové s velitelem UÇK Hashimem Thaçim, ve kterém americká ministryně zahraničí slíbila referendum o nezávislosti, pokud UÇK dovolí rozmístit vojska NATO v Kosovu.^[zdroj?] V tomtéž měsíci zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševićovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. To bylo ze strany Bělehradu splněno, ovšem po vyklizení Kosova obsadila většinu jeho území UÇK, která začala terorizovat nealbánské obyvatelstvo.^[zdroj?] Po eskalaci teroru UÇK zahájila v lednu 1999 jugoslávská armáda další ofenzívu. Po fiasku pro Srby nepřijatelné Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, začalo v březnu 1999 bombardování Kosova i Srbska letectvem států NATO.

Zbraně zabavené členům UÇK v rámci operace ' Joint Guardian'.

Přes americkou podporu v bombardování Kosova i v dodávkách zbraní se UÇK nepodařilo porazit jugoslávskou armádu. Kosovo bylo jednotkami UÇK a NATO obsazeno až počátkem června 1999 po uzavření mírových dohod. Ani po tomto období však nenastal v Kosovu mír. UÇK pokračovala v teroru vůči nealbánskému obyvatelstvu a opírala se přitom o podporu propagandy, která jednostranně a zkresleně informovala (příp. neinformovala) o situaci v Kosovu.[20][21] Velitelem UÇK se v květnu roku 1999 stal Agim Çeku, který se etnických čistek Srbů účastnil již dříve v řadách chorvatské armády.[22] Roku 1999 nastal v Kosovu velký rozmach už tak zavedeného kriminálního "podnikání" (obchod s drogami, zbraněmi, "bílým masem"), kterého se účastnili a stále účastní představitelé UÇK napojení na kosovsko-albánské mafiánské struktury v celé Evropě. V roce 1999 byla organizace UÇK přejmenována na Ochranný sbor Kosova (TKM) a stala se rozhodujícím činitelem v Kosovu. Postupně ovládla všechny důležité posty a odsunula prezidenta Rugovy do pozice reprezentativní figury. TKM organisovala a často^[zdroj?] za účasti davu^[zdroj?] akce proti nealbánskému obyvatelstvu, ničení majetku a kulturních památek.[23][24]

Jednotky KFOR na Kosovsko-Makedonské hranici (říjen 1999).

V únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TMK) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a okrádá je, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků.[25] Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. UNMIK a KFOR však nebyly ochotny vyžadovat plnění vlastních nařízení, protože se obávaly střetu s přeměněnou UÇK, která začala stále více vytlačovat demokratické síly z rozhodování o Kosovu.

Americký voják prohledává zraněného kosovskoalbánského rebela (2001).

TKM začala fyzicky likvidovat nejen nepohodlné albánské novináře a politické oponenty, ale začala provádět čistky ve vlastních řadách, kdy byli vražděni i někteří nepohodlní velitelé bývalé UÇK. Docházelo též k mafiánské válce mezi jednotlivými klany navzájem. Represe ze strany UÇK, spojené s organizovaným zločinem, se dotklo i soudního systému a drtivá většina albánských soudců se bála soudit trestné činy Albánců[25] Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti Albáncům, kteří byli označeni za "zrádce." Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů a středověkých monastýrů,[26]^{[chybí lepší zdroj]} které bylo zahájeno již v době bombardování Jugoslávie a které vyvrcholilo tzv. "Druhou křišťálovou nocí" v březnu 2004.[27]^{[chybí lepší zdroj]} Byly podnikány útoky proti vojákům KFOR, kdy docházelo zejména k odstřelování konvojů této mise či byly nastražovány miny. TKM též začala podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousedním Srbsku a Makedonii, posílala tam své ostřílené velitele.^[zdroj?!]

Kosovský památník věnovaný bojovníkům UÇK (fotografie z roku 2010).

Svou roli ve vývoji situace hrálo předstírání mezinárodních sil, že bojovníci UÇK byli odzbrojeni. Jednotky KFOR sice podnikly razii proti vlastníkům nelegálně držených zbraní (operace Železná pěst), ale její výsledky byly tristní a to i přesto, že existovaly podložené zprávy o tom, že do Kosova proudí ilegálně stále větší množství zbraní.^[zdroj?!] Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Ze struktur UÇK vznikla Demokratická strana Kosova (PDK). Vládu v Kosovu tak fakticky převzali politici, kteří jsou úzce spjati s bývalou UÇK a mezinárodním organizovaným zločinem.