První balkánská válka

Bulharský car Ferdinand I. pochopil, že jeho země není schopna sama vyřešit své otázky budoucnosti cestou války. Ve všem je podřízena Osmanské říši, plánem Anglie, Německa, Rakousko-Uherska, Itálie , Ruska a sousedním zemím - Srbsku, Černé Hoře, Rumunsku a Řecku. V té době se v Evropě vyformovaly dvě seskupení:

• Centrální mocnosti: Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Italské království
• Trojdohoda: Anglie, Francie, Ruské impérium

Centrální mocnosti, ovládané Německem se snažily získat si Osmanskou říši na svou stranu. Bulharsko se tedy nemohlo spoléhat na jejich podporu, a tak se car Ferdinand I. rozhodl pro pomoc od Ruska. Začátkem roku 1910 spolu s ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí Bulharska navštívil Petrohrad, aby tam s ruským carem Mikulášem II. podepsal vojenskou smlouvu. Smlouva však nebyla podepsána, protože se ruský car obával o ztrátu vlivu a důležitých průlivů Bospor a Dardanely na Balkánském poloostrově. Rusko proto doporučilo Bulharsku uzavřít svaz se Srbskem. Car Ferdinand I. se však potřeboval zajistit a v zemi vytvořit takovou vládu, která by Rusku vyhovovala a měla v ní plnou důvěru.

Dne 13. března 1911 vláda Alexandra Malinova podala demisi. Na postu předsedy vlády ho nahradil Ivan Gešov, který v parlamentu předsedal dvěma carskému Rusku nakloněným stranám, Národní straně a progresivním-liberální straně.

V červenci roku 1911 5. Národní shromáždění odhlasovalo změnu článku 17 Tărnovskej ústavy, který umožňoval carovi Ferdinandovi I. a vládě uzavírat mezinárodní smlouvy bez vědomí bulharského parlamentu, čímž se oslabila jeho možnost kontroly situace na Balkánském poloostrově.

Rakousko-Uhersko se začalo hlouběji zajímat o situaci na Balkáně. Proto Rusko muselo urychleně zaujmout svou pozici a začalo podporovat protiturecké nálady v balkánských zemích. Navíc na podzim roku 1911 vypukla válka mezi Itálií a Osmanskou říší.

Balkánský poloostrov na konci První balkánské války.

Dne 29. února 1912 podepsali Bulharsko a Srbsko tzv. Smlouvu o přátelství a spojení, která byla později doplněna o vojenskou konvenci (úmluvu). Smlouva měla tajný dodatek, který určoval rozdělení osvobozených území Bulharska (Thrákie) v případě úspěchu. Rozdělení území Makedonie bylo těžším oříškem. Jeho území se dělilo na spornou a nespornou zónu. Účastníci podpisového aktu se dohodli, že nesporná zóna připadne Bulharsku a o spornou se budou vést další rozhovory. Pokud ani v těchto rozhovorech nedosáhnou konsensu, navštíví ruského cara, který v této otázce rozhodne. Bulharská diplomacie se tímto krokem dopustila rozdělení Makedonie.

Dále se Bulharsko se Srbskem dohodli, že pokud vypukne válka, tak Bulharsko přispěje nejméně 200 000 vojskem a Srbsko 150 000 armádou. Touto dohodou, která se stala součástí úmluvy mezi Sofií a Bělehradem byl upevněn základ Balkánského svazu.

V květnu roku 1912 Bulharsko podepsalo smlouvu také s Řeckem, podle níž se zavázalo účastnit se války v počtu 300 000 vojáků. Řecko mělo přispět 150 000 armádou. Bulharsko se však dopustilo vážné chyby, když neotevřelo otázku rozdělení tureckých území v případě vítězství ve válce. Vznikla tak možnost, aby bylo ve válce poraženo.

O něco později se k Bulharsku a Srbsku připojilo i Černohorské království. Po jejím připojení členové svazu upřesnili plán postupu vojenských pochodů. Bulharsko v nich mělo nejdůležitější roli, a to uskutečnit hlavní porážku Osmanské říše. Srbská a řecká armáda se zatím rozmístila na území Makedonie a Albánie, kde se spojila s armádou Černé Hory. Zde se však vyskytl problém. Právě Srbsko a Řecko chtělo osvobodit území Makedonie, aby si tak zajistilo vliv v této oblasti s čímž Bulharsko nesouhlasilo.

Teritoriální změny po podpisu Londýnské mírové smlouvy (nahoře) a po Bukurešťské mírové smlouvě (dole).

V této situaci, kdy byla Osmanská říše úplně poražena byly v Londýně obnoveny rozhovory a 30. dubna 1913 (17. květen 1913 starý styl) byla podepsána Londýnská mírová smlouva, na jejímž základě přišla Osmanská říše o všechna území v Mysii i o Albánii, která vyhlásila nezávislost.^[zdroj?]

Rozpory mezi spojenci balkánských zemí se neprojevily hned po ukončení války. Byly tu i předtím, velmi však nenarušily vítězný postup Bulharska ve válce. Z kroků Řecka, i přes nevyřízené otázky rozdělení území Osmanské říše po případném vítězství Balkánského svazu, který se táhl ještě od uzavření řecko-bulharské smlouvy, bylo postupně jasné, že si chce zachovat území kolem města Soluň a část Makedonie.

Srbsko zprvu přiznalo Bulharsku právo na větší část Makedonie, v průběhu války však svůj názor změnilo a prosadilo návrh, který se zakládal na principu okupace. Každá země si mohla připojit ke svému území to, jež je vojsky okupováno.

Napětí do sporu přineslo Rumunsko. Během mírových rozhovorů v Londýně chtělo kompenzaci v podobě připojení nových území za svou neutralitu ve válce. Ty však mohlo poskytnout pouze Bulharsko. Požadavky jeho spojenců, kteří nechtěli ustoupit (zejména v otázce dělení území Makedonie) mu škodily. Car Ferdinand I. nechtěl v požadavku Ivana Gešova, který vyzýval k umírněnému postupu, ustoupit, a tak vznikla nová proruské vláda v čele se Stojanem Danevem, která si měla v této těžké situaci získat důvěru Petrohradu.

Dva dny po podpisu Londýnské mírové smlouvy dne 19. května 1913 Srbsko a Řecko podepsaly úmluvu, kterým se zavázaly, že musí mít společnou hranici, což v konečném důsledku pro Bulharsko znamenalo obsazení velké části Makedonie. Touto smlouvou si jeho bývalí spojenci zajistili společný postup proti Bulharsku, včetně použití síly. Členové Trojdohody (zejména Ruské impérium) nechtěli, aby vypukl další ozbrojený konflikt, avšak Německé císařství a Rakousko-Uhersko byly opačného názoru a chtěly, aby se Balkánský svaz definitivně rozpadl, protože vznikl pod záštitou ruské diplomacie.

Situace se dále zhoršovala. Bulharská vojska se z Thrákie přesunula k západní hranici. Dne 16. června 1913 car Ferdinand I., aniž svůj krok oznámil vládě, vydal rozkaz k napadení bývalých spojenců. Bylo však již velmi pozdě, protože Srbsko a Řecko již obdržely svůj podíl a nechtěly skončit započatou válku.