Staroangličtina

Stará angličtina či anglosaština (Englisc) je vývojová fáze angličtiny, která se užívala v Anglii a jižní části Skotska v 5.–12. století. Není v současné době používána, byť v ní, podobně jako v jiných mrtvých jazycích (např. latina) existuje verze Wikipedie, tvořená několika nadšenci.

Od dnešní angličtiny se liší natolik výrazně, že obě vývojové fáze si jsou vzájemně téměř nesrozumitelné. Byla pod velkým vlivem staroseverštiny (ze strany Vikingů), latiny (ze strany křesťanského duchovenstva) a keltských jazyků (ze strany původních keltských obyvatel Britských ostrovů) a její vývoj úzce souvisel s vývojem němčiny a nizozemštiny. Základy staré angličtiny vychází z pragermánštiny a západogermánských jazyků.

Jazyk nebyl ve své době pevně kodifikovaný, měl čtyři dialekty (mercijský, northumbrijský (ten byl nejrozšířenější a literárně nejrozvinutější), kentský, západosaský). Ve staroanglickém jazyce byla psána velmi rozvinutá literatura, která svou úrovní dokonce převyšovala kontinentální produkci – nejznámějším dochovaným dílem je epos Beowulf.

Původně byla psána anglosaským futhorkem, později v souvislosti s přijetím křesťanství Anglosasy přešla na latinku (se zachováním futhorkových znaků ð/þ v platnosti moderního anglického th a ƿ v platnosti moderního anglického w, kteréžto znaky byly pro zápis staré angličtiny nezbytné).

Stará angličtina se od dnešní angličtiny velmi výrazně liší, na první pohled jazyky nemají společného vůbec nic. Stará angličtina měla podstatně složitější gramatiku než angličtina moderní (šlo o flektivní jazyk, zůstalo rozlišení sloves na silná a slabá, složité skloňování). Stejně tak slovní zásoba se velmi liší od té moderní – ta je totiž silně ovlivněna francouzštinou.

Za starou angličtinu se někdy v češtině označuje jakákoli archaická varianta angličtiny, ať již jde o střední angličtinu, nebo jakoukoli jinou vývojovou fázi.