Hindština

Hindština se vyvinula ze sanskrtu prostřednictvím středověkých jazyků zvaných prákrty. Protože nepanuje jednoznačná shoda o přesnějším datu vzniku novodobé hindštiny a dalších indických jazyků, za všeobecný počátek těchto jazyků se pokládá rok 1000 našeho letopočtu. Hindština vznikla na základě nářečí okolí Dillí. Hindská próza se začala formovat na začátku 19. století.

V průběhu téměř tisíc let trvajícího dominantního vlivu islámu, kdy muslimští panovníci ovládali většinu severní Indie v rámci Dillíského sultanátu a Mughalské říše hindština převzala mnoho perských a arabských slov. Veškerá arabská slovní zásoba do hindštiny přešla prostřednictvím perštiny a tudíž si neuchovala původní arabské hláskové znění. Persko-arabské vlivy zůstaly v hovorové hindštině, též zvané hindustání, která je tak velmi blízká urdštině (viz níže). Naproti tomu ve spisovné hindštině (doslova „čistá hindština“, šuddh hindí), prosazované do úředních písemností a učebnic, jsou tyto výpůjčky nahrazovány slovy ze sanskrtu, výsledný jazyk však působí uměle.

Hindština se často staví do protikladu k urdštině, což je standardizovaná podoba hindustánštiny, používaná coby úřední jazyk Pákistánu a též některých částí Indie. Základním rozdílem mezi oběma jazyky je to, že hindština používá písmo dévanágarí a odvozuje slovní zásobu ze sanskrtských kořenů; zatímco urdština používá upravené persko-arabské písmo nastalík a značná část její slovní zásoby pochází z perštiny a arabštiny. Pojmem urdština se též označují jiná nářečí hindustánštiny než spisovné indické jazyky. Kromě těchto odlišností lingvisté běžně považují hindštinu a urdštinu za tentýž jazyk.

mapa rozšíření hindštiny v USA

Hindština je nejvíce rozšířena ve státech a teritoriích tzv. hindského pásu: Džammú a Kašmír, Himáčalpradéš, Rádžasthán, Dillí, Harijána, Uttarákhand, Uttarpradéš, Madhjapradéš, Bihár, Džárkhand a Čhattísgarh. Hindština je velmi rozšířena i mimo tento pás, a to ve městech Bombaj, Čandígarh, Ahmadábád, Kalkata a Hajdarábád; všechna mají své vlastní jazyky, avšak žijí zde rozsáhlé komunity původem z jiných částí Indie.

Místní varianty hindštiny se považují za menšinové jazyky několika zemí, například států Fidži, Mauricius, Guyana, Surinam, Jihoafrická republika, Trinidad a Tobago, USA, Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Velká Británie.

Vzhledem k neobyčejné podobnosti s urdštinou jsou si tyto dva jazyky většinou vzájemně dobře srozumitelné (podobně jako například čeština a slovenština), pokud mluvčí nepoužívají příliš odborné termíny, jež se v obou jazycích liší (urdština používá mnohem větší počet slov přejatých z arabštiny a perštiny). Některé prameny proto do počtu mluvčích zahrnují i mluvčí urdštiny.

Při obrovské populaci Indie je hindština jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě. Podle sčítání obyvatel z roku 1991 je hindština mateřskou řečí asi 337 milionů Indů, tj. cca 40% tehdejší indické populace. Podle katalogu Ethnologue vydávaného společností SIL považuje spisovnou hindštinu (khariboli) za svou mateřskou řeč 180 milionů obyvatel Indie a dalších 300 milionů ji používá jako druhý jazyk. Za hranicemi Indie má hindština přibližně 8 milionů mluvčích v Nepálu; dále mimo jiné necelý milion v JAR, přes půl milionu na Mauriciu a přes tři sta tisíc v USA. Hindština se střídavě umisťuje na 2. a 3. místě v pořadí nejpoužívanějších jazyků světa.

Indická ústava, přijatá roku 1950, prohlašuje hindštinu psanou písmem dévanágarí „úředním jazykem“ unie (článek 343(1)). Hindština je též uvedena jako jeden z 23 jazyků v Osmém dodatku, což jí dává statut úředního jazyka (je zastoupena v Komisi pro úřední jazyky). Ústava původně předpokládala, že hindština se do roku 1965 stane jediným jednacím jazykem ústřední vlády, přičemž vlády jednotlivých států si mohly zvolit vlastní jednací jazyky. K tomu však nedošlo, protože k oficiálním účelům se vedle hindštiny používá též angličtiny. V některých státech se totiž proti uvalení hindštiny na rodilé mluvčí ostatních jazyků zvedl značný odpor, především ve státě Tamilnádu, což vedlo k přijetí Zákona o úředních jazycích v roce 1963. Tento zákon umožnil na dobu neurčitou používání angličtiny k oficiálním účelům unijní vlády.

Hindština je též úředním jazykem těchto indických států a teritorií: Bihár, Čhattísgarh, Dillí, Džhárkhand, Harijána, Himáčalpradéš, Madhjapradéš, Rádžasthán, Uttarákhand a Uttarpradéš. Každý z těchto států si přitom může určit i druhý úřední jazyk; například v Uttarpradéši bývá takovým druhým jazykem urdština, podle momentálního rozložení politických sil. Obdobně několik dalších států používá jako svůj druhý oficiální jazyk hindštinu.

Přestože unijní vláda vytrvale prosazuje rozšíření hindštiny, její úřední postavení se neodráží v jejím významu společenském. Tak jako v jiných jazykových skupinách jižní Asie jsou i vysoce postavení hindští mluvčí zdatní v používání angličtiny. Vzdělání v angličtině je základním předpokladem společenského postavení; proto v Indii nalezneme tolik soukromých škol, jež vyučují v angličtině. Angličtina zůstává výhradním jazykem vyšší inteligence v mnoha oblastech vědění, především v technice, medicíně a přírodních vědách, a to i navzdory četným diskuzím o nahrazování angličtiny hindštinou (jež ovšem v mnoha oblastech Indie představuje právě tak cizí jazyk).

Zřetelným odrazem skutečnosti, že vzdělaná indická elita hovoří plynně anglicky, je například malý objem hindštiny na internetu. A hindská verze Wikipedie má na konci června 2014 pouhých 12 300 hesel, zatímco např. česká téměř 300 000 článků.

Rozšíření hindštiny na neformální úrovni (např. mezi přáteli, kolegy v práci a v zábavě, filmu apod.) roste, dokonce i mezi nerodilými mluvčími. Hindštinu často používají k dorozumění mluvčí z rozdílných jazykových oblastí, zvláště tehdy, nepocházejí-li ze společenské vrstvy s dobrým přístupem ke kvalitnímu vzdělání v angličtině. Významnou roli v popularizaci hindštiny po celé Indii hraje hindský film a oblíbené hindské televizní seriály. Rozhlasová stanice BBC World Service začala vzhledem k tomuto růstu obliby již v roce 1940 vysílat zprávy v hindštině.

Podstatná jména rozlišují rod mužský a ženský. Pravidla přiřazení slov k rodům jsou složitá, ale často platí, že jména rodu mužského končí na -आ -ā, ženského na -ई -ī. V množném čísle se mužské -आ -ā mění na -ए -e, ženské -ई -ī se mění na -इया -iyā(n). Příklady:

Podstatná jména rozlišují dva pády v jednotném čísle (přímý a nepřímý) a tři pády v množném čísle (přímý pád, nepřímý pád a vokativ). Nepřímý pád se vyskytuje většinou ve spojení se záložkami. Příklady:

Podle tradiční indické gramatiky se za pády (vibhakti) považují i vazby podstatných jmen se záložkami (postpozicemi). Záložky se pojí s nepřímým pádem.

• का kā, की kī, के ke

Nahrazuje genitiv nebo přivlastňovací přídavné jméno. Volba záložky závisí na rodě a čísle přivlastněného podstatného jména. S podstatnými jmény rodu mužského v jednotném čísle a přímém pádě se používá záložka का kā, např. जापान का इरादा jāpān kā irādā „záměr Japonska“ (इरादा je rodu mužského). S podstatnými jmény rodu ženského se používá záložka की kī, jinak se používá के ke.

• को ko

Nahrazuje dativ nebo akuzativ. Označuje zasažený předmět.

• में mẽ „v“, „do“
• पर par „na“, „při“
• तक tak „až k“, „až do“, „až po“

Nahrazuje lokativ. Určuje místo na otázku „kde“ nebo „kam“.

• से se „od“, „z“, „s“

Nahrazuje ablativ. Vyjadřuje odluku, společenství („s někým / něčím“), určuje místo („odkud“) a čas („od kdy“) atd.

• ने ne

Tato záložka se používá s  původcem děje u přechodných sloves v dokonavých časech. Původce děje se odborně označuje též jako agens, proto se tato vazba nazývá agenciál nebo též ergativ.

Ve 2. osobě se používají tři úrovně zdvořilosti. Zájmeno तू tū (2. osoba jednotného čísla) se používá při modlitbách jako oslovení boha, v poezii a směrem k malým dětem. Jinak je výrazem velké důvěrnosti nebo pohrdání. Zájmeno तुम tum (2. osoba množného čísla s významem čísla jednotného i množného) se používá ve vztahu ke sluhům, drobným obchodníkům, obyčejným venkovanům a obecně osobám nižšího společenského postavení; také k blízkým přátelům, kterým bychom v češtině tykali. Nejzdvořilejší je zájmeno आप āp, které se používá s 3. osobou množného čísla ve vztahu ke společensky výše postaveným osobám (včetně rodičů a prarodičů).

Zdvořilostní polohu má i užívání 3. osoby. Hovoříme-li ve 3. osobě o někom, koho si vážíme, tj. ve druhé osobě bychom pro něj použili zájmeno आप āp, ve 3. osobě pro něj použijeme množné číslo. I pokud jde jen o jednu osobu, použijeme tedy zájmeno वे vē a sloveso v množném čísle.

Používání osobních zájmen jako podmětu není povinné.

Chceme-li zdůraznit, že se v dané větě jedná o množné číslo, přidáme slovo लोग log, jehož základní význam je lidé, např. तुम लोग tum log. Do češtiny v tomto případě slovo लोग nepřekládáme.

Na indických číslovkách je dobře vidět příbuznost hindštiny se slovanskými a ostatními indoevropskými jazyky.

Infinitiv má příponu -ना -nā. Slovesný kmen je část infinitivu bez této přípony.

Nedokonavé příčestí se používá k tvoření nedokonavého přítomného a minulého času. Tvoří se připojením přípony -ता -tā ke slovesnému kmeni, rozlišují jmenný rod a v mužském rodě také číslo. Např. sloveso बोलना bolnā „mluvit“ (příčestí lze zhruba přeložit českým přídavným jménem „mluvící“):

Dokonavé příčestí se používá k tvoření minulého času dokonavého a trpného rodu ve všech časech. Končí-li slovesný kmen souhláskou, tvoříme příčestí připojením samohlásky.

Končí-li kmen samohláskou (jinou než inherentním a), vkládá se souhláska y [j]:

Některá slovesa tvoří dokonavé příčestí nepravidelně (množné číslo ženského rodu, které získáme připojením anusváru, v tabulce neuvádíme):

Sloveso मरना marnā má též pravidelné tvary dokonavého příčestí मरा marā, मरे mare, मरी marī.

Sloveso जाना jānā tvoří pravidelné tvary जाया jāyā, जाए (जाये) jāe (jāye)"", जाई (जायी) jāī (jāyī) v některých vazbách, kde neplní funkci významového slovesa.

Dokonavé příčestí může mít význam přídavného jména. I zde se tato funkce obvykle zdůrazňuje připojením हुआ, हुए, हुई, např. लिखा हुआ पत्र likhā huā patra „napsaný dopis“, लिखी हुई पुस्तक likhī huī pustak „napsaná kniha“.

Pomocné sloveso होना honā „být“ v jednoduchém přítomném čase:

Záporný tvar नहीं nahī̃ je společný pro všechny osoby a obě čísla.

Tvary préterita (minulého času) slovesa होना jsou původně tvary příčestí minulého, proto jsou stejné pro všechny osoby, zato rozlišují mluvnický rod:

Záporný tvar se tvoří částicí न na nebo नहीं nahī̃: मैं न था maĩ na thā „nebyl jsem“.

Nedokonavý přítomný čas vyjadřuje průběh děje nebo trvání stavu v přítomnosti a také charakteristické, obvyklé nebo pravidelné děje nebo stavy. Tvoří se analyticky pomocí jednoduchého přítomného času pomocného slovesa होना honā a nedokonavého příčestí významového slovesa. Zápor se tvoří částicí नहीं nahī̃. U záporných tvarů se obvykle vynechává pomocné sloveso. Příklady:

Nedokonavý minulý čas se tvoří stejně jako nedokonavý čas přítomný, k nedokonavému příčestí se připojí odpovídají tvar slovesa होना v minulém čase.

Dokonavý minulý čas se tvoří dokonavým příčestím, často bez pomocného slovesa. Nepřechodná slovesa (nemají přímý předmět) používají nominativní vazby. Podmět se shoduje v rodě a čísle se slovesem:

Přechodná slovesa používají ergativní (agenciální) vazbu. Činitel děje je v agenciálu (ergativu) a sloveso se shoduje v rodě a čísle s předmětem (पत्र je rodu mužského, चिट्ठी je rodu ženského, obě slova znamenají dopis):

Jistou analogii představuje v češtině trpný rod, kde se také sloveso shoduje s pacientem, zatímco agens se musí být v jiném pádu než nominativu. V češtině je však tímto pádem instrumentál, nikoli zvláštní ergativní pád, a konatel děje už není považován za podmět věty (funkce podmětu a předmětu se vymění). Naproti tomu v hindské ergativní vazbě se konatel děje nadále považuje za podmět.

Je-li předmět vyjádřen pomocí záložky को, je sloveso vždy v jednotném čísle rodu mužského:

Sloveso je v jednotném čísle rodu mužského i v případě, že je předmět nevyjádřen:

Záložky neboli postpozice jsou analogií předložek, které najdeme v jiných jazycích. Upřesňují vztah jmenné fráze k ostatním větným členům a nahrazují tak některé vymizelé pády. Historicky jde zřejmě o pádové koncovky, které byly v sanskrtu, ale odtrhly se a staly se samostatnými slovy.

Výchozí slovosled je podmět – předmět – sloveso. Přívlastek se klade před podstatné jméno, které rozvíjí. Příslovečné určení obvykle stojí před slovesem nebo před předmětem, mnohdy ale také na začátku věty. Určení času se klade před určení místa. Záporky se zpravidla kladou před sloveso. Příklady:

• Aleš Klégr, Petr Zima et al.: Světem jazyků. Albatros, Praha, 1989. Str. 149 – 150.
• Vincenc Pořízka: Hindština / Hindī Language Course. 704 pp. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1986.
• Odolen Smékal: Hindī vārtālāp / Hindská konverzace / Hindī Conversation. 808 pp. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1984.

• Andamanská kreolizovaná hindština

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hindština na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo hindština ve Wikislovníku