Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou

Tento článek popisuje hlavní rozdíly mezi češtinou a slovenštinou, dvěma blízce příbuznými a vzájemně srozumitelnými slovanskými jazyky.

Fonetika a fonologie

Slovenština má oproti češtině poněkud složitější a konzervativnější hláskový systém. Rozdíly plynou zejména ze skutečnosti, že ve slovenštině neproběhly určité změny typické pro současnou češtinu.

Slovenština má oproti češtině navíc tyto fonémy:

  • /ʎ/, měkké <ľ>, původní palatalizované (měkké) /lʲ/ v češtině (a některých slovenských dialektech) splynulo s /l/ (sl. kľúč, č. klíč);
  • /r̩ː/, /l̩ː/, dlouhé slabikotvorné <ŕ, ĺ>, v češtině opozice délky zanikla, resp. /l̩ː/ se změnilo na /luː/ a později na /loʊ̯/ (sl. hĺbka, kŕčok, č. hloubka, krček);
  • /d͡z/, v češtině zaniklo, odpovídá mu /z/ (sl. medzi, č. mezi);
  • dvojhlásky /i̯a/, /i̯ɛ/, /i̯u/, psané <ia, ie, iu> (sl. piaty, biely, č. pátý, bílý);
  • dvojhláska /u̯o/, zapisovaná <ô>, vyvinula se z původního dlouhého /oː/, v češtině se dále změnila na dlouhé /uː/, zapisované jako <ů> (sl. kôň, č. kůň).

V češtině se na rozdíl od slovenštiny vyskytují následující fonémy:

  • /r̝/, zapisované jako <ř>, vyvinulo se asibilací z měkkého, palatalizovaného /r ʲ/, ve slovenštině mu odpovídá /r/ (sl. rybár, pri, č. rybář, při);
  • dvojhláska /oʊ̯/, zapisovaná <ou>, vyvinutá z původního dlouhého /uː/ (ne na začátku slova), v obou jazycích zapisovaného jako <ú> (sl. múka, č. mouka); ve slovenštině se vyskytuje jen v zakončení instrumentálu singuláru ženského rodu (ženou, rastlinou, skriňou) a je chápáno jako spojení dvou fonémů /o/ + /ʊ/.

Další rozdíly ve výslovnosti:

  • /v/ je ve slovenštině na konci uzavřených slabik (v kodě) vyslovováno jako neslabičné [ʊ̯] (sl. krv [kr̩ʊ̯], spev [spɛʊ̯], pravda [praʊ̯da] x č. krev [krɛf], zpěv [spjɛf], pravda [pravda]);
  • ve slovenštině často dochází k asimilaci (spodobě) znělosti před sonorami, v češtině obvykle nikoliv (sl. sme [zmɛ], č. jsme [smɛ]);
  • ve slovenštině platí tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou za sebou následovat dvě dlouhé slabiky (za dlouhé se z tohoto hlediska považují i dvojhlásky), dochází ke krácení samohlásek tam, kde by jinak podle mluvnických pravidel byla samohláska dlouhá. V češtině takovéto omezení není (sl. krásny, biely, č. krásný, bílý).

Morfologie

Po stránce morfologické je slovenština v mnoha ohledech jednodušší než čeština, jejíž mluvnice je často komplikovanější, zejména ve spisovné češtině. To je dáno mj. i tím, že spisovná slovenština byla kodifikována později než spisovná čeština, jež v mnohém ustrnula v dřívějším stavu a neodráží vývoj mluveného jazyka, zejména tzv. obecné češtiny.

Hlavní rozdíly jsou tyto:

  • V rámci skloňování je ve slovenštině větší tendence k analogii mezi vzory – koncovky -ám a -ách v dativu a lokálu plurálu ve středním rodě podle ženského rodu (sl. mestám, mestách, č. městům, městech), jednotné zakončení -och v lokálu plurálu v mužském rodě (v češtině -ech, -ách, -ích), společná koncovka -(a)mi v instrumentálu plurálu všech rodů (v češtině jen ženském rodě; sl. pánmi, ženami, mestami, č. pány, ženami, městy), mužské zakončení instrumentálu maskulin typu hrdina (sl. hrdinom, č. hrdinou podle předsedou) a vyrovnání genitivu s akuzativem u tohoto typu (sl. hrdinu, č. hrdiny podle předsedy).
  • Ve slovenštině se u životných maskulin akuzativ shoduje s genitivem v singuláru i v plurálu, kdežto v češtině pouze v singuláru (sl. bez žiakovvidím žiakov, č. bez žákůvidím žáky).
  • Ve slovenštině jsou menší rozdíly mezi tzv. měkkými a tvrdými vzory podstatných jmen. V češtině je větší oddálení měkkých a tvrdých vzorů dáno historickými změnami měkkých samohlásek ’a > ě, ’u > i, ’ú > í, které ve slovenštině neproběhly.
  • Čeština zachovává vokativ (5. pád), který ve slovenštině (až na nečetné výjimky) zanikl. K oslovení používá slovenština nominativ (1. pád; sl. pán profesor!, č. pane profesore!).
  • Slovenština má tendenci zachovávat při skloňování zakončení kmene, odstraňuje výsledky II. praslovanské palatalizace, kdežto v češtině často dochází ke změnám (alternacím) kmenové souhlásky (ruka – slovensky v ruke, česky v ruce, kniha – sl. v knihe, č. v knize, tajga – sl. tajge, č. tajze).
  • V genitivu plurálu ve slovenštině obvykle dochází ke dloužení nebo diftongizaci kmenové samohlásky (vrana – vrán, žena – žien, ruka – rúk, hora – hôr, kino – kín, jablko – jabĺk). V češtině naopak často (nikoliv však systematicky) dochází ke krácení (rána – ran, kráva – krav, žába – žab, síla – sil, moucha – much, smlouva – smluv, míra – měr, víra – věr, trouba – trub, díra – děr, chvíle – chvil).
  • Ve slovenštině má 1. os. singuláru všech slovesných tříd jednotné zakončení -m, v češtině se v jednotlivých třídách liší (sl. chcem, píšem, viem, č. chci, píšu, vím).
  • Příčestí minulé má ve slovenštině jednotné zakončení plurálu -li ve všech rodech, v češtině se rozlišuje podle rodu podmětu (-li, -ly, -la).
  • Při vykání se převádí do množného čísla celý přísudek, tj. včetně případné spony a příčestí minulého (boli ste prijatá, č. byla jste přijata).

Pravopis

Oba jazyky používají upravenou latinku s diakritikou. Některé znaky se však liší.

Slovenština má oproti češtině navíc tyto grafémy:

  • ä /ɛ/
  • ô /u̯o/
  • spřežky dz, dž, považované za samostatná písmena
  • ľ /ʎ/
  • ŕ, ĺ /r̩ː/, /l̩ː/ – dlouhé slabikotvorné souhlásky

Čeština má navíc:

  • ě, které měkčí předchozí souhlásku, výslovnost se liší podle předchozí souhlásky, je historickým pozůstatkem zaniklého fonému /ʲɛ/
  • ů, původně používané k zápisu dvojhlásky /u̯o/ (ve slovenštině <ô>), dnes vyslovováno /uː/
  • ř /r̝/

Další rozdíly:

  • Odlišně jsou zapisovány slabiky /ɟɛ/, /cɛ/, /ɲɛ/: v češtině vždy jako <dě, tě, ně>, ve slovenštině <de, te, ne>, přičemž v některých případech se výslovnost těchto slabik neměkčí (např. ten, jeden, teraz, krásneho).
  • Zakončení -dí/-di, -tí/-ti, -ní/-ni v plurálu přídavných jmen rodu mužského životného se ve slovenštině vyslovují tvrdě (mladí: sl. [mladiː], č. [mlaɟiː]).
  • R je v češtině pravopisně tvrdé, v domácích slovech může být následováno jedině tvrdým y/ý (ryba – č. i sl.), ve slovenštině může následovat i měkké i, a to zejména tam, kde je v češtině odpovídající spojení <ři> (sl. tri, č. tři).
  • Psaní předpon s-/se- (sl. so-) a z-/ze- (sl. zo-) se v češtině řídí mluvnickými pravidly, kdežto ve slovenštině se řídí výslovností (č. zpěv, sbírat, seznam, sl. spev, zbierať, zoznam).
  • Slovenština je mnohdy progresivnější při zdomácňování pravopisu přejatých slov. V češtině jsou častější dublety (dvojí tvary). Například je možné psát slova s příponou -ismus (tato podoba se považuje za základní) také v souladu s výslovností -izmus. Ve slovenštině je pouze podoba -izmus.
  • Pravidla pro psaní velkých písmen v názvech jsou v obou jazycích většinou shodná. Liší se jen v jednotlivostech. Reformy pravopisu v 90. letech přinesly v obou jazycích dílčí změny v psaní místních názvů. V češtině se po předložce píše velké písmeno (např. U Vody), zatímco ve slovenštině zůstává písmeno malé (U vody), nejde-li o vlastní jméno. Zatímco v češtině jsou slova jako ulice, náměstí či nábřeží vždy s malým písmenem (náměstí Svobody), ve slovenštině se od reformy považují za nedílnou součást názvu, a pokud stojí na začátku, mají velké písmeno: Námestie slobody.

Hranice mezi češtinou a slovenštinou

Čeština a slovenština jako velmi blízké jazyky vytvářejí jižní podskupinu západoslovanských jazyků. Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum. Zde popsané rozdíly se týkají kodifikovaných standardních (spisovných) forem obou jazyků, pro jednotlivá nářečí nemusí platit, zejména pak v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

Tradičně se jednotlivé nářeční oblasti přiřazují k jednomu či druhému jazyku podle politické příslušnosti. Geografická hranice mezi češtinou a slovenštinou se obvykle ztotožňuje se státní hranicí mezi Českem a Slovenskem, což odpovídá pojetí obou řečí jako národních jazyků Čechů a Slováků.

Výrazný předěl mezi češtinou a slovenštinou představuje izoglosa pračeské změny dz’ > z’ a staročeské asibilace r’ > ř, tj. hranice mezi výskytem slovenského /dz/ na straně jedné a českého /ř/ na straně druhé. Podle tohoto faktu někteří autoři (Československá vlastivěda, 1934) řadí některá východomoravská nářečí k nářečím slovenštiny. Tento koncept je plně v souladu s pojetím češtiny a slovenštiny jako dvou spisovných variant jednotného československého jazyka. To umožňovalo v meziválečném Československu používání slovenštiny jako státního jazyka na rozdíl od němčiny, kterou hovořila početně silná německá menšina.

Odkazy

Související články

Literatura

  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • HLAVSA, Zdeněk, a kol. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0475-0.
  • Pravidlá slovenského pravopisu [online]. Bratislava: Veda, 2000 [cit. 2015-09-01]. 3., upravené a doplnené vydanie. Dostupné online. (slovensky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.