Samohláska

Rentgenové snímky ústní dutiny při výslovnosti [i, u, a, ɑ].

Podle velikosti úhlu, který svírá dolní čelist s horní, můžeme v různých jazycích rozeznat 2–4 stupně (výjimečně až 5 stupňů) otevřenosti:

• otevřené – zavřené
• otevřené – středové – zavřené
• otevřené – polootevřené – polozavřené – zavřené

Otevřenost souvisí s vertikální polohou jazyka, otevřené samohlásky se proto též nazývají nízké, zavřené jsou vysoké.

Pojem otevřenost/zavřenost je v případě samohlásek relativní. I v případě zavřených samohlásek je ústní dutina více otevřená než u souhlásek, které se vyznačují větší či menší mírou zavřenosti, která představuje odpor proudění vzduchu, dostatečný pro tvorbu šumu.

Poloha jazyka se rovněž mění podle předo-zadní osy. Podle toho dělíme samohlásky na přední, střední a zadní.

Vokalický čtyřúhelník schematicky zachycuje polohy jazyka při artikulaci samohlásek. Přední samohlásky se nacházejí vlevo, zadní vpravo. Otevřené (nízké) najdeme v dolní části, zavřené (vysoké) v horní.

Polohu jazyka (horizontální i vertikální) při artikulaci samohlásek můžeme schematicky zakreslit do čtyřúhelníku (viz obrázek). Podle toho dělíme systémy samohlásek v jednotlivých jazycích na čtyřúhelníkové, trojúhelníkové a (málo frekventované) lineální. Český systém je kupříkladu třístupňový trojúhelníkový.

Zaokrouhlenost (protruze) nebo napjatost (komprese) rtů velmi výrazně ovlivňuje kvalitu samohlásek.

V mnoha jazycích (čeština a ostatní slovanské jazyky, angličtina) souvisí zaokrouhlenost s polohou jazyka. Zatímco přední a otevřené samohlásky jsou nezaokrouhlené, zadní jsou vždy zaokrouhlené. U předních samohlásek bývají obvykle rty napjaté.

V jiných jazycích (němčina, švédština) je (ne)zaokrouhlenost důležitým fonologickým rozlišovacím rysem u předních samohlásek.

Nezaokrouhlené zadní samohlásky se vyskytují méně často (např. v japonštině). Z fyziologických důvodů je zaokrouhlenost málo obvyklá též u otevřených hlásek.

Délkou samohlásek rozumíme jejich trvání. Prodloužené trvání hlásky se v IPA vyznačuje dvojtečkou za příslušným symbolem. Je možno rozlišit více stupňů trvání hlásek:

Trvání samohlásek může být ovlivněno kontextem, typem slabiky, přízvukem, prozódií a dalšími faktory.

Délka samohlásek hraje v různých jazycích různou fonologickou roli. V některých jazycích (španělština, polština) jsou rozdíly v trvání málo významné a jejich prodloužení (protažení) nemění význam slova.

V ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují dlouze, nepřízvučné krátce. Ve švédštině délka souvisí s přízvukem i typem slabiky. Dlouhá může být pouze samohláska v přízvučné slabice, není-li následována dlouhou souhláskou, např. illa [ˈilːa] (špatný) - ila [ˈiːla] (spěchat). Přízvučná slabika je vždy dlouhá, délka samohlásky a následující souhlásky (v kodě slabiky) se vzájemně kompenzují.

V češtině je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem (viz např. pata - pátá). Dlouhé samohlásky trvají zhruba dvakrát déle než krátké. Délka není závislá na přízvuku ani typu slabiky. Dlouhé samohlásky jsou považovány za samostatné fonémy.

Obvykle vystačíme s dvojstupňovým rozlišením délky: krátká - dlouhá. Jen v některých jazycích se rozlišují 3 stupně, např. v estonštině: sada [ˈsada] (sto), saada [ˈsaːda] (pošli), saada [ˈsaːːda] (dostat).

Jazyky, kde je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem, obvykle délku vyznačují i v písmu, např. čeština, slovenština a maďarština čárkou, finština a estonština zdvojením.

Ve většině jazyků jsou samohlásky pouze znělé, tj. hlasivky se aktivně podílejí na jejich artikulaci. Neznělá výslovnost samohlásek je spíše náhodná vlivem okolí (např. i ve slově architektura), což není považováno za samostatný foném. Neznělé samohlásky se vyskytují jen v některých jazycích (např. v japonštině).

V některých jazycích se mohou vyskytovat samohlásky, při jejichž artikulaci je otevřena cesta vzduchu nosní dutinou (ústní dutina je též volná).

Například ve francouzštině je nazalizace rozlišovacím fonologickým rysem:

lait [lɛ] (mléko) – lin [lɛ̃] (len).

Rotacizace je zabarvení samohlásky do r, které vzniká pohybem jazyka vzhůru během artikulace. Vyskytuje se například v americké angličtině: third [θɚːd] (třetí).

Dvojhláska (diftong) je plynulé spojení dvou vokalických pozic do jednoho slabičného jádra.

Dvojhlásky jsou obvykle tvořeny jedním vokálem (samohláskou) a jedním polovokálem (polosamohláskou – vyznačuje se nižší mírou sonority než samohláska), přičemž polovokál může být buď na první (např. slovenské /ô/ [u̯o]), nebo na druhé pozici (např. české /ou/ [oʊ̯]). Z tohoto hlediska se dvojhlásky dělí na:

• stoupavé (otvírané) – polovokál + vokál;
• klesavé (zavírané) – vokál + polovokál.

Často se liší názory lingvistů na to, zda považovat dvojhlásky za jednotné fonémy s dvojím artikulačním cílem, nebo je chápat jako spojení dvou fonémů. Hodnocení je obvykle závislé na fonologické funkci těchto hlásek v příslušném jazyce. České /ou/ je obvykle považováno za jediný foném, neboť jeho druhá část, neslabičné [ʊ̯], se v češtině samostatně nevyskytuje.

V některých jazycích se mohou vyskytovat i trojhlásky (triftongy), kde je spojení polovokál + vokál + polovokál.

Záznam zvukového spektra (spektrogram) samohlásek i, u, a

Z fyzikálního hlediska jsou samohlásky čisté tóny bez šumů. Jejich základní frekvence F0 je u všech stejná (závislá na individuálních hlasových charakteristikách každého člověka). F0 se vytváří kmitáním hlasivek.

Jednotlivé samohlásky se liší barvou tónů (témbrem), která je dána vlivem spolupodílejících se vedlejších frekvencí – formantů, které vznikají resonancí dutin (ústní, hltanová, nosní). Resonance je ovlivňována změnami tvaru těchto dutin během řeči podle polohy mluvidel (artikulátorů). Podle stoupající frekvence se formanty označují F1, F2 a F3, přičemž F1 a F2 a jejich vzájemný poměr mají pro znění hlásky zásadní význam.

• Formant F1 souvisí s otevřeností, F1 má vyšší frekvenci u vysokých (zavřených) samohlásek.
• Formant F2 souvisí s předností/zadností. Přední samohlásky mají vyšší frekvenci F2 než zadní. Zadnost je však lépe vystihována vzájemným poměrem F1 a F2 než samotným F2.
• Formant F3 je nižší u samohlásek zabarvených do r (rotacizace).

Komplexní vztah mezi formanty F2 a F3 je dán zaokrouhleností. S tím i souvisí fakt, že zadní samohlásky jsou zaokrouhlené častěji než přední.

• DUBĚDA, Tomáš. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1073-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu samohláska na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo samohláska ve Wikislovníku