Česká abeceda

Základní sada holých písmen bez znaků s diakritikou a bez spřežky Ch je shodná např. s anglickou abecedou. Používá se jako znak pořadí pro odlišení k číselnému označování, např. částí textu, zejména právních, ale i jinde, často v malých písmenech pro menší části – odstavce, položky seznamu a podobně.

• Velká: A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z.
• Malá: a, b, c, d, e, f, g, h, i, j, k, l, m, n, o, p, q, r, s, t, u, v, w, x, y, z.

Velká písmena (majuskule, verzálky) se považují historicky za základní variantu, ale v běžném textu se používají podle pravopisu pro ozvláštnění, zejména v celých nadpisech, jedno písmeno na začátku vět a na začátku názvů a jmen:

A, Á, B, C, Č, D, Ď, E, É, Ě, F, G, H, Ch, I, Í, J, K, L, M, N, Ň, O, Ó, P, Q, R, Ř, S, Š, T, Ť, U, Ú, Ů, V, W, X, Y, Ý, Z, Ž.

Malá písmena (minuskule) jsou v praxi častější, základní variantou písmen v textu.

a, á, b, c, č, d, ď, e, é, ě, f, g, h, ch, i, í, j, k, l, m, n, ň, o, ó, p, q, r, ř, s, š, t, ť, u, ú, ů, v, w, x, y, ý, z, ž.

Písmeno	Název (vyslovování)	IPA	Pořadí
A a	á	/a/	1
Á á	dlouhé á	/aː/	2
B b	bé	/b/	3
C c	cé	/ts/1	4
Č č	čé	/tʃ/1	5
D d	dé	/d/	6
Ď ď	ďé	/ɟ/	7
E e	é	/ɛ/	8
É é	dlouhé é	/ɛː/	9
Ě ě	ije, é s háčkem	/ɛ/, /jɛ/	10
F f	ef	/f/	11
G g	gé	/ɡ/	12
H h	há	/ɦ/²	13
Ch ch	chá	/x/²	14
I i	í, měkké í	/ɪ/	15
Í í	dlouhé í, dlouhé měkké í	/iː/	16
J j	jé	/j/	17
K k	ká	/k/	18
L l	el	/l/	19
M m	em	/m/	20
N n	en	/n/	21
Ň ň	eň	/ɲ/	22
O o	ó	/o/	23
Ó ó	dlouhé ó	/oː/	24
P p	pé	/p/	25
Q q	kvé	/kv/	26
R r	er	/r/	27
Ř ř	eř	/r̝/³	28
S s	es	/s/	29
Š š	eš	/ʃ/	30
T t	té	/t/	31
Ť ť	ťé	/c/	32
U u	ú	/u/	33
Ú ú	dlouhé ú, ú s čárkou	/uː/	34
Ů ů	ů s kroužkem	/uː/	35
V v	vé, jednoduché vé	/v/	36
W w	dvojité vé	/v/	37
X x	iks	/ks/	38
Y y	ý, ypsilon, krátké tvrdé í	/ɪ/	39
Ý ý	dlouhé ý, dlouhé ypsilon, dlouhé tvrdé í	/iː/	40
Z z	zet	/z/	41
Ž ž	žet	/ʒ/	42

Od 12., resp. 13. století se objevují české zápisy v latince, zprvu se v případě primitivního a dvou spřežkových pravopisů se jednalo o prostou latinskou abecedu (A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X) obohacenou o u, w, y a z. Písmeno j získává svoji pevnou pozici teprve v 16. století (reprezentuje dlouhou hlásku /í/). V gotickém písmu (od novověku novogotické), které se pro češtinu používalo až do 19. století, došlo k vytvoření řady variant písmen, z nichž nejvýraznější byla dvojice koncového s a dlouhým s (ſ), u kterých se vyvinulo poměrně důsledné pravidlo na rozlišování.

K první větší změně došlo na začátku 15. století po popsání diakritického systému, který je spojován s osobou Jana Husa (a dílem Orthographia Bohemica). Hus zavedl do českého pravopisu dva typy diakritických znamének, která nazval punctus rotundus a gracilis virgula (česky mylně překládáno jako nabodeníčko[pozn. 1] krátké a dlouhé). Krátká nabodeníčka (tedy tečky nad písmeny) označovala měkkost a tvrdé l. Takto byla česká abeceda obohacena o znaky ċ, ṡ, ż, ṙ, ḋ, ṫ, ṅ, l̇. Dlouhá nabodeníčka byla obdobná dnešní čárce jak vzhledem, tak funkcí, ovšem v této době se ještě příliš neprosadila. Husův systém také dal základ specifickému postavení písmena-spřežky ch, kterou jako jedinou ponechal.

Ukázka z Bible kralické (1593), kde lze vidět užití české abecedy v praxi bratrských tiskařů, patrné je i užití dvou znaků pro l (chłubiti se, ale dále libost)

V 16. století byl vytvořen tzv. bratrský pravopis v jehož rámci došlo i k výrazné reformě abecedy. První ještě poněkud nesmělé náznaky reformy v sobě obsahuje Gramatika česká v dvojí stránce (autoři Optát a Gzel). Obecně nahradili krátká nabodeníčka háčkem, pouze u hlásky /š/ rozeznávají dva způsoby zápisu, podle toho, zdali se jedná o dlouhé s (ſ) nebo koncové s, v prvním případě se píše spřežkou (ſſ, protože dlouhé s by bylo nepraktické nadepisovat znaménkem), v druhém diakritikou (zde se ale nepoužíval háček, ale dvojtečka, takže se psalo s̈). Nebylo užito speciálního znaku pro tvrdé l. Kvantitu označují stejně jako Hus. Zajímavější dopady na abecedu mělo historicky dané složité psaní hlásek /i/ – /í/ – /j/ – /g/. Pro dlouhou hlásku /í/ nepoužívali diakritiku, ale spřežku ij, což se záhy zjednodušilo na j. Naopak háčkem nadepisovali ještě ǧ tam, kde reprezentovalo dnešní /g/ (prosté g bylo vyhrazeno pro hlásku /j/).[4]

Na tuto první českou gramatiku reagoval v roce 1571 významný bratrský učenec Jan Blahoslav,[5] který zejména kritizoval některé příliš zjednodušující úpravy. Především zavedl doposud užívané ů. Znovu zavedl odlišování tvrdého l (jednalo se o znak tzv. l s kličkou, kde koncový dřík písmena nekončí otevřeným obloučkem, ale je dotažen v podobě kličky zpět ke dříku),[6] to se ale nepoužívalo zcela důsledně a postupně vymizelo. Podobně se neprosadilo ani navrhované odlišování dlouhého ě (pomocí znaku jͤ).

V českých zemích v průběhu 18. století používal kurent (německá obdoba novogotického kurzívního písma) a mírně odlišná domácí česká novogotická kurzíva.[7] Okolo poloviny 19. století byl kurent v jazykově českých textech nahrazen písmem humanistickým.

V první polovině 19. století proběhlo několik reforem, které vytvořily abecedu, která je beze změn užívaná dodnes. Od dvacátých let přecházela čeština z novogotické podoby latinky na humanistickou, čímž odpadla nutnost dvojího psaní hlásky /š/ a tato hláska se začala psát již moderním znakem. V roce 1842 provedl P. J. Šafařík tzv. reformu skladnou, která ustálila moderní psaní i – í – j – g (z české abecedy definitivně zmizel znak ǧ). Přesně v polovině 19. století pak proběhla již poslední reforma abecedy, která zavedla psaní v místo dvojitého w. Tak vznikla definitivní česká abeceda - sada znaků a jejich pořadí.