Alveolární vibranta

• Způsob artikulace: kmitavá souhláska (vibranta). Vytváří se kmitáním jazyka.
• Místo artikulace: dásňová souhláska (alveolára). Při artikulaci se jazyk opakovaně dotýká špičkou horního dásňového oblouku.
• Znělost: Znělá souhláska – při artikulaci hlasivky vibrují.
• Ústní souhláska – vzduch prochází při artikulaci ústní dutinou.
• Středová souhláska – vzduch proudí převážně přes střed jazyka spíše než přes jeho boky (po uvolnění uzávěry).
• Pulmonická egresivní hláska – vzduch je při artikulaci vytlačován z plic.

Tato hláska patří mezi sonory, tj. má kromě šumové a i tónovou charakteristiku. V některých jazycích může plnit funkci slabičného jádra – slabikotvorné r [r̩].

V češtině se tato hláska zaznamenává písmenem R, r.

Často se stává slabikotvornou souhláskou, tj. namísto samohlásky plní funkci slabičného jádra. Nikdy však v této funkci nestojí na začátku slabiky, vždy musí být tato hláska předcházena jinou souhláskou, např. ve slově krk.

Alveolární vibranta je pro mnoho lidí obtížná k vyslovení, často je odlišně artikulována, např. jako uvulární vibranta [ʀ]. Jiný způsob artikulace psaného /r/ je v češtině považován za vadu řeči a označuje se jako rotacismus. V češtině však mnoho rodilých mluvčí používá (aniž si to uvědomuje) místo alveolární vibranty alveolární verberantu.[1]

Písmeno r se v mnoha jazycích používá k označení „r-ových hlásek“, které se mohou vyslovovat odlišným způsobem než v češtině: [ʀ], [ɾ], [ɹ], [ɻ] aj. V některých jazycích je popsána i neznělá varianta výslovnosti [r̥].

Český způsob výslovnosti r je populární jako námět parodií u anglosaských jazyků. Tento způsob výslovnosti totiž používají cizinci se špatným přízvukem (kromě Slovanů třeba i Arabové). Přesto se nemusí vždy jednat o chybu - tento způsob výslovnosti je zcela běžný i u rodilých mluvčích, ale z keltských národů (Skoti, Irové, Velšané).

V češtině se vyskytuje jako samostatný foném alveolární vibranta, která se na rozdíl od [r] vyznačuje zvýšením místa artikulace [r̝] a zúžením prostoru mezi jazykem a tvrdým patrem, čímž nabývá frikativní charakter. Hláska zároveň ztrácí charakter sonory, nikdy není slabičným jádrem. Zatímco alveolární vibranta [r] se vyznačuje 1–3 výraznými kmity, zvýšená alveolární vibranta [r̝] má 3–5 menších kmitů. Základní výslovnost této hlásky je znělá, vlivem souhláskového okolí se však vyslovuje i nezněle [r̝̊], přičemž neznělá výslovnost je považována za alofonní ke znělé.

Tato hláska je typická pro češtinu, kde se označuje písmenem Ř, ř. Pro cizince je její výslovnost velmi obtížná. Nesprávná výslovnost /ř/ se označuje jako „rotacismus bohemicus“.

Sporadicky je popsána i v jiných jazycích, například v některých dialektech hornolužické srbštiny, slezštiny[2] nebo kašubštiny[3]. Dále ji můžeme najít v severních dialektech slovenštiny, ale pouze u hranic s Polskem[4], v jazyce Kobon, kterým se mluví na Papui Nové Guineji, v některých severonorských dialektech v okolí Narviku a v berberštině v oblasti pohoří Ríf. Při špatné výslovnosti se může výjimečně objevit i v portugalštině[5]. Z oficiálních národních jazyků má ale „ř“ čeština skutečně jako jediná.[6]

Vzácně se lze setkat v polštině s výslovností spřežky rz jako [r̝] (nezněle [r̝̊]), a to u starších mluvčích v některých dialektech; v standardní polštině tato hláska splynula s ż s výslovností [ʐ] (při neznělé výslovnosti s sz [ʂ]).[7]

Znělost či neznělost hlásky se někdy projevuje při přepisu do cyrilice – [r̝] na рж, [r̝̊] na рш, např. v ruském přepisu Бедржих = Bedřich, Пршеров = Přerov.