Typografie

Dějiny typografie ve vlastním slova smyslu začínají na přelomu středověku a novověku kolem poloviny 15. století. Nejčastěji se za vynálezce označuje Johannes Gutenberg, který v Mohuči v roce 1448 uvedl do provozu knihtisk z dřevěných matric. V tomto období experimentovali s tiskem také další umělci, například v Avignonu, Benátkách nebo v Toskánsku. Během velmi krátkého období nástupu novověku na konci 15. století a v prvních dvou desetiletích století šestnáctého došlo ke vzniku dvou základních forem latinského písma, a to písma humanistického a novogotického. V českých zemích se etablovaly knihtiskárny velmi časně, nejprve roku 1468 tiskem Trojánské kroniky v Plzni a v dalším desetiletí v Praze.

Novogotické písmo bylo odvozeno ze středověkého gotického písma. Od 16. století se v německých písemnostech konstituovaly tři základní druhy novogotického písma: kreslené novogotické písmo neboli fraktura (Frakturschrift; resp. ranější kurzíva fraktury švabach), zběžnější novogotické polokurzívní písmo neboli kanzlei (Kanzleischrift) a novogotické kurzívní písmo neboli kurent (Kurrentschrift), který vyhovoval potřebě rychlého psaní a čitelnosti a stal se druhem základním. V českých písemnostech používání novogotického písma přetrvalo přibližně do poloviny 19. století, v německy psaných až do roku 1941, kdy bylo úředně zavedeno humanistické písmo.

V době zrodu humanistického písma považovali humanisté psaní antických děl novogotickým písmem za barbarství. V roce 1465 Konrad Sweynheim a Arnold Pannartz vydali Ciceronův spis De oratore antikvou (Antiqua, anglicky Roman). Tím začíná v typografii renesance (anglicky Old Style), která vydržela až do počátku 18. století.

Antikva nebyla původně používána pro církevní a právnická díla, ale rozšířila se všude kromě Německa. Od roku 1501 Aldus Manutius produkoval masové a laciné edice knih v kurzívě. Jeho produkce byla čtyřikrát větší, než bylo obvyklé, čímž skončilo období prvotisků. Kolem roku 1540 ustalo období experimentů s písmy a kolem roku 1550 přestala být kurzíva standardním písmem a začala mít pouze vyznačovací funkci.

Novým obdobím zásadního rozvoje typografie bylo baroko (anglicky Transitional, 1722–1763), de facto tedy rokoko. Vyznačuje se v písmu větším kontrastem mezi širokými dříky písmen a úzkými liniemi a důsledným oddělováním titulků, odstavců a sloupců textu od marginálií s využitím grafických odrážek a ornamentálních dekorací. Po baroku následoval klasicismus (anglicky modern types, 1788–1820), který pod vlivem objemných tisků encyklopedií ještě zvýšil technický charakter písma a kontrast mezi tenkými a tlustými liniemi. Písmo je užší a sklon přímější. Pak započal úpadek (1820–1888), zapříčiněný překotným vývojem průmyslové výroby a novinové produkce.

Obnova estetické kvality typografie započala na přelomu 80. a 90. let 19. století v Anglii soukromými tisky bibliofilií a v celé Evropě byla dokonána, když bylo nově vyryto písmo Caslon pro časopis The Imprint. 20. století je eklektické; těží z renesance, baroka i klasicismu. Přelomovým obdobím bylo pro typografii nejprve zrušení ruční sazby a jejím nahrazení fototiskem.

Druhý a zásadní zlom v dějinách typografie nastal zavedením digitálního tisku koncem 20. století. Dosavadní typy krásného písma se zprvu drasticky redukovaly podle omezených možností výstupní techniky (tiskárny a monitory s nízkým rozlišením). S dalším technickým pokrokem se v posledních letech postupně vrací estetické normy typografie, ovšem nemají již masové měřítko tisku na papíře, nýbrž pronikají více do elektronických médií.

• Nicolas Jenson (1420–1480) byl původem Francouz, tiskař v Benátkách. Edicí Ciceronových Epistolae ad Brutum (1470) obnovil antikvu do dnešní podoby.
• Claude Garamond (1499–1561) byl francouzský typograf. Jeho písma byla od roku 1531 do roku 1680 vzorem.
• William Caslon (1692–1766) byl anglický písmolijec. Svá písma vytvořil v 20. letech 18. století.
• John Baskerville (1706–1775) byl tiskař v Birminghamu.
• Pierre Didot
• Giambattista Bodoni (1740–1813) byl italský typograf. Své slavné písmo vytvořil v roce 1790.
• Frederic William Goudy (1865–1947) byl americký tiskař. Jeho nejslavnějším písmem je Goudy Old Style.
• William Addison Dwiggins (1880–1956) byl žákem Goudyho. Vytvořil pro Linotype tato písma: Caledonia, Electra, Eldorado a Metro.
• (Arthur) Eric (Rowton) Gill (1882–1940) byl anglický tiskař. Nejslavnější je jeho Gill Sans Serif (1927).
• Stanley Morison (1889–1967) byl anglický tiskař Monotype Corporation. Autor písem Bembo, Bell a Times New Roman (1932).
• Jan Tschichold (1902–1974)
• Emil Ruder (1914–1970) byl švýcarský typograf.
• Hermann Zapf je autor písem Palatino a Optima.
• Matthew Carter (* 1937) je autorem písem Verdana, Georgia a Tahoma.
• Vincent Connare je autor písem Trebuchet a Comic Sans.
• Carol Twombly je známá především pro její fonty v rámci Adobe Originals

• American Type Foundry (ATF)
• Bitstream Inc.
• Grafotechna n. p.[1]
• Hoefler & Frere-Jones
• International Typeface Corporation (ITC)
• Linotype Company – na Linotype měla patent z roku 1884.
• Monotype Corporation – na Monotype měla patent z roku 1887.
• Storm Type Foundry
• Suitcase Type Foundry
• Type Together
• Typejockeys
• URW++ Design & Development

Písmomalířství je řemeslo, které se zabývá malbou nápisů různým písmem na různé materiály. Písmomalíři jsou tedy řemeslníci, kteří velmi často ve své praxi realizují poznatky získané nejen z malířství a natěračství, ale také z oboru typografie. Písmomalířství je patrně na ústupu, neboť mnoho nápisů se v současnosti vytváří jiným způsobem (např. lepí se ve formě samolepicích prvků vytvářených počítačem apod.).