Jer

Jery byly redukované (ultrakrátké) samohlásky, které existovaly v praslovanštině (včetně staroslověnštiny, která vznikla jako nářečí praslovanštiny a vyvinula se ve svébytný jazyk). Původní výslovnost tvrdého jeru ъ byla redukované u (= *[ŭ]) a měkkého jeru ь redukované i (= *[ĭ]).

Vývoj jerů, k němuž dochází v 10.–13. století, popisuje tzv. Havlíkovo pravidlo, podle něhož v souvislé řadě slabik obsahujících jery v lichých, tzv. slabých pozicích (počítáno od konce slova) zanikaly a v sudých se vokalizovaly (změnily na krátkou samohlásku). V různých jazycích se jery změnily na různé samohlásky (v češtině se oba jery vokalizovaly jako e, např. praslovanské dьnь dalo české den, ale srbochorvatské dan apod.). Tzv. pohyblivé e v češtině je většinou právě výsledkem vokalizace sudého (silného) jeru (např. pes, pØsa atd.).[1]

V srbštině byly jery odstraněny reformou Vuka Karadžiće, který tehdejší cyrilici obral o ta písmena, která byla již archaická, málo používaná a pokud ano, tak pouze v církvi. V Rusku došlo k transformaci jerů později, a to během komunistické reformy jazyka, kdy byl ustanoven měkký a tvrdý znak. V bulharštině zůstal znak, který se do latinky přepisuje jako „ǎ“ (ъ).

Ve slovanských jazycích, které používají cyrilici (azbuku), se jery zachovaly jako tzv. měkký znak (ь, též malý jer, jeř, rusky мягкий знак (mjagkij znak)) a tvrdý znak (ъ, též velký jer, rusky твёрдый знак (tvjordyj znak)). Jejich fonetická platnost se však v jednotlivých jazycích liší. V ruštině nemají fonetickou platnost a jde pouze o grafické značky.

• S-mobile (pohyblivé s)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jer na Wikimedia Commons