Česká podstatná jména
Článek česká podstatná jména pojednává o podstatných jménech v češtině.
Skloňování
Pro skloňování podstatných jmen existuje 14 vzorů. Přiřazení ke vzorům závisí na rodu a zakončení v nominativu.
U podstatných jmen, kde kmen končí skupinou souhlásek, je vkládáno pohyblivé e mezi poslední dvě souhlásky u pádů s nulovou koncovkou:
- zámek (N sg, A sg), zámku (G sg, D sg, V sg, L sg), zámkem (I sg) atd. - vzor hrad
- karta (N sg), …, karet (G pl) - vzor žena
Střídání (alternace) souhlásek na konci kmene je v některých pádech obvyklé, např. zámek (N sg) → zámcích (L pl), Věra (N sg) → Věře (D sg). Toto pravidlo je poměrně komplikované.
Vzory podstatných jmen
Vzorů se dá nalézt více, přičemž některé mají jak své varianty, tak podvzory. V následujícím seznamu sestaveném z několika zdrojů jsou varianty vzorů uvedeny v závorkách.
Mnohá jména i přesto kolísají při skloňování mezi více vzory (např. dveře jako růže, ale v 7. pádu dveřmi nikoli podle růžemi, ale podle kostmi).
- Mužský rod – životný
- pán
- muž
- předseda
- soudce
- Mužský rod – neživotný
- hrad, (les)
- stroj
- Ženský rod
- žena
- růže
- píseň
- kost
- Střední rod
- město
- moře
- kuře
- stavení
Kromě uvedených vzorů existuje v češtině malé množství nesklonných podstatných jmen, přejatých z cizích jazyků.
Rod mužský životný
| Sg. | Nominativ | pán | muž | předseda | soudce |
|---|---|---|---|---|---|
| Genitiv | pána | muže | předsedy | soudce | |
| Dativ | pánovi, pánu | mužovi, muži | předsedovi | soudci, soudcovi | |
| Akuzativ | pána | muže | předsedu | soudce | |
| Vokativ | pane! diváku! anděli! |
muži!
milenče! |
předsedo! | soudce! | |
| Lokál | pánovi, pánu | mužovi, muži | předsedovi | soudci, soudcovi | |
| Instrumentál | pánem | mužem | předsedou | soudcem | |
| Pl. | Nominativ | pánové, páni
andělé |
mužové, muži | předsedové | soudci, soudcové |
| Genitiv | pánů | mužů | předsedů | soudců | |
| Dativ | pánům | mužům | předsedům | soudcům | |
| Akuzativ | pány | muže | předsedy | soudce | |
| Vokativ | pánové! páni!
andělé! |
mužové! muži! | předsedové! | soudci! soudcové! | |
| Lokál | pánech divácích |
mužích | předsedech kolezích |
soudcích | |
| Instrumentál | pány | muži | předsedy | soudci |
Rod mužský neživotný
| Sg. | Nominativ | hrad | stroj |
|---|---|---|---|
| Genitiv | hradu lesa |
stroje | |
| Dativ | hradu | stroji | |
| Akuzativ | hrad | stroj | |
| Vokativ | hrade! zámku! |
stroji! | |
| Lokál | hradu, hradě lesu, lese |
stroji | |
| Instrumentál | hradem | strojem | |
| Pl. | Nominativ | hrady | stroje |
| Genitiv | hradů | strojů | |
| Dativ | hradům | strojům | |
| Akuzativ | hrady | stroje | |
| Vokativ | hrady! | stroje! | |
| Lokál | hradech zámcích |
strojích | |
| Instrumentál | hrady | stroji |
Některá slova latinského původu zakončená -us (génius, cyklus) se skloňují podle vzoru pán (životná) nebo hrad (neživotná), jako kdyby v nominativu zakončení -us nebylo: Brut'us, Bruta, Brutovi, Bruta, Brute, Brutovi, Brutem. Toto se týká pouze některých ze slov, která se v latině skloňují podle 2. deklinace (v genitivu se us mění v i). Slova, která v latině podléhají 4. deklinaci (i v genitivu jsou zakončená na us) a slova, která v češtině zdomácněla tak, že se původní latinská koncovka stala součástí českého kořene, se skloňují podobně jako původní česká slova (např. ubrus)
Rod ženský
| Sg. | Nominativ | žena | růže | píseň | kost |
|---|---|---|---|---|---|
| Genitiv | ženy
gejši |
růže | písně | kosti | |
| Dativ | ženě škole gejše/i |
růži | písni | kosti | |
| Akuzativ | ženu | růži | píseň | kost | |
| Vokativ | ženo! |
růže! | písni! | kosti! | |
| Lokál | ženě škole gejše/i |
růži | písni | kosti | |
| Instrumentál | ženou | růží | písní | kostí | |
| Pl. | Nominativ | ženy
gejši |
růže | písně | kosti |
| Genitiv | žen | růží
ulic |
písní | kostí | |
| Dativ | ženám
sójám/sójím |
růžím | písním | kostem | |
| Akuzativ | ženy
gejši |
růže | písně | kosti | |
| Vokativ | ženy! gejši! |
růže! | písně! | kosti! | |
| Lokál | ženách
sójách/sójích |
růžích | písních | kostech | |
| Instrumentál | ženami
sójami/sójemi |
růžemi | písněmi | kostmi |
Rod střední
| Sg. | Nominativ | město | moře | kuře | stavení |
|---|---|---|---|---|---|
| Genitiv | města | moře | kuřete | stavení | |
| Dativ | městu | moři | kuřeti | stavení | |
| Akuzativ | město | moře | kuře | stavení | |
| Vokativ | město! |
moře! | kuře! | stavení! | |
| Lokál | městě
městu (jablku) |
moři | kuřeti | stavení | |
| Instrumentál | městem | mořem | kuřetem | stavením | |
| Pl. | Nominativ | města | moře | kuřata | stavení |
| Genitiv | měst | moří
bojišť |
kuřat | stavení | |
| Dativ | městům | mořím | kuřatům | stavením | |
| Akuzativ | města | moře | kuřata | stavení | |
| Vokativ | města! | moře! | kuřata! | stavení! | |
| Lokál | městech
jablkách střediscích |
mořích | kuřatech | staveních | |
| Instrumentál | městy
ponči |
moři | kuřaty | staveními |
Slova latinského původu zakončená -um se skloňují podle vzoru město: muzeum, muzea, muzeu, muzeum … Některá z takových slov však zdomácněla v češtině i v podobě, že se původní latinská koncovka stala součástí českého kořene. Většinou se taková podoba považuje za nespisovnou (dopis bez datumu apod.).
Určení životnosti podstatných jmen
Určení životnosti a neživotnosti vychází z reálného světa a je relativně pravidelné – osoby (a spolu s nimi nadpřirozené bytosti) a zvířata jsou rodu životného, rostliny, předměty a abstrakta jsou neživotná.
Ke kolísání v životnosti dochází:
- u předmětů, které personifikují osobu nebo zvíře - sněhulák je pouze životný, zatímco strašák, panák nebo beránek (mrak) kolísají,
- u organismů, u nichž jazyková norma váhá, zda je považovat za živé („zvířata“) nebo neživé – bacily, mikroby.
Především v knižním stylu se užívá zživotňující koncovka –ové (Dni plynuly, ale dnové plynuli).
Životnost se kromě shody uplatňuje také k odvozování přivlastňovacích přídavných jmen – ta se odvozují pouze od životných: otcův sněhulák, sněhulákův hrnec, ale nikoli hrncovo ucho, pouze ucho hrnce.[1]
Určení rodu podstatných jmen
Oproti určení životnosti je rozdělení do rodů mnohem komplikovanější a neexistují spolehlivá pravidla, podle nichž by bylo možné rod jednotlivých podstatných jmen určit – u celé řady z nich si rodovou příslušnost musíme pamatovat. Přesto existují některé pomůcky pro určení rodu:[1]
- osoby podle povolání, zařazení apod. dodržují svůj rod: učitel – učitelka, letuška – stevard. Přechod mezi rody se provádí přechylováním.
- samci zvířat mají rod mužský, samice ženský, mláďata střední.
- rod jmen lze částečně rozlišit podle koncovky – např. zpodstatnělá slovesa končící na –í jsou rodu středního: lpění, svítání; většina jmen končících na –a je rodu ženského (s výjimkou jmen osob - mužů: předseda, bača)
Reference
- ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 166.