České národní obrození

V českých zemích byl v průběhu středověku i v počátku novověku užíván český jazyk stejně jako němčina, přičemž nebyl znám pojem národního státu. V roce 1615 vydal český sněm zákon (tzv. Jazykový zákon z roku 1615), stanovující mj. to, že každý nový osídlenec do zemí Koruny české musel dát své děti učit česky. Jednalo se o stavovsky pojímaný státní zájem, který nikdy nevstoupil v platnost. Z něho se však rodily výrazné prvky novodobého národního vědomí.[1]

Po bitvě na Bílé hoře začala do českých zemí proudit cizí šlechta, která užívala němčinu. Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávnilo němčinu s češtinou. Němčina se stále více prosazovala a čeština byla postupně vytlačována nejen z nejvyšších společenských funkcí a z oblasti elitní kultury, ale také z veškeré státní správy. Němčina se stala také jazykem vědy a vojska. Na univerzitách se učilo latinsky. Psaná čeština si stále udržovala vysokou úroveň v jezuitských tiscích. Na gymnáziích, kde z větší části byla výuka svěřena jezuitům, byla hlavním či jedním z vyučovacích jazyků čeština. V češtině vycházely knížky lidového čtení, kramářské písně i náboženské výchovné knihy a učebnice.

Přesto všechno však docházelo ke stále větší germanizaci (poněmčování) společnosti. Německý jazyk byl užíván při styku s vrchností, při úředních jednáních, docházelo k poněmčování názvů českých obcí apod. Jako první se na obranu českého jazyka veřejně postavil jezuita Bohuslav Balbín, který v letech 1672–1673 napsal knihu Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Po něm se postupně objevili další autoři duchovní i světské literatury.

Mniši opouštějí klášter

Rakouská císařovna Marie Terezie začala po řadě válek v polovině 18. století zavádět reformy na modernizaci habsburské monarchie. V Evropě docházelo v té době k pronikání osvícenství jako životního postoje a filozofického směru všech oblastí života. Roku 1773 zrušil papež jezuitský řád, čímž však došlo k dočasnému snížení úrovně vysokého a středního školství v českých zemích. Po zrušení řádu klesl počet gymnázií v Čechách z 42 na 13 a na Moravě z 15 na 7. V českých zemích zůstala jediná univerzita, a to pražská, ve které se od roku 1784 stala vyučovacím jazykem němčina, která nahradila dosavadní latinu.[2][3] V roce 1774 byla zavedena povinná školní docházka, v obcích vznikla při každé katolické faře základní triviální škola, kde se žáci od 6 do 12 let učili číst, psát a počítat.

Syn Marie Terezie Josef II. vydal roku 1781 dva důležité dokumenty, které měly zásadní vliv na další vývoj společnosti. Nejprve 13. října vydal Toleranční patent, kterým byla trpěna další náboženská vyznání a 1. listopadu byl vydán patent o zrušení nevolnictví, kterým byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti. Lidé se tak mohli bez omezení např. stěhovat a usazovat se, studovat, podnikat, což mělo obrovský význam.

Josef II. také zrušil kláštery, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy). Přitom bylo zničeno a rozkradeno značné množství české i cizojazyčné literatury, která byla v klášterních knihovnách soustředěna a země přišla o značné kulturní bohatství. Již Marie Terezie zakázala stavění betlémů v kostelech a Josef II. tento zákaz obnovil. (Zvyk se přenesl do domů, i když také tam bylo stavění betlémů zakázáno.)[4] Zakázány byly rovněž mariánské pobožnosti a zejména poutě, které předtím představovaly téměř jediný veřejný a všem vrstvám přístupný projev českého kulturního života.[5] Mezi rozhodnutí Josefa II. patřilo zavedení němčiny jako úředního jazyka[6] a jazyka vyučovacího. Němčina byla povinně zavedena ve všech českých univerzitách[pozn. 1], gymnáziích a v tzv. hlavních školách ve velkých městech. Mateřským jazykem (převážně česky, na Moravě a ve Slezsku spíše německy) se vyučovalo podle složení obyvatelstva na základních triviálních školách.[7]

Nosticovo divadlo (dnešní Stavovské divadlo)

Od 2. poloviny 18. století začalo docházet k procesu, při němž se z etnických skupin v různých státech Evropy staly postupně národy. Jako první k tomuto začalo docházet v Německu, které bylo rozdrobené na množství malých státečků. Rodila se idea sjednoceného Německa, která byla vyjádřena v 19. století např. v turnerském hnutí či studentských buršenšaftech. Svoji národní identitu si postupně uvědomovali také Češi, kteří v době, kdy docházelo k pozitivním, ale i negativním změnám, zahájili proces formování novodobého českého národa, s cílem jeho následné emancipace v rámci rakouské monarchie. Čeští buditelé si byli vědomi skutečnosti, že zavedení němčiny jako jediného jazyka na středních a vysokých školách bude mít neblahý vliv na další vývoj české inteligence a českých vyšších vrstev. Vůdčí silou národního hnutí byla zejména česká inteligence (vědci, umělci, kněží, učitelé apod.), jejímž nejvýznamnějším představitelům se později dostalo obrazného pojmenování národní buditelé. Motivaci pro svoji práci hledali nejčastěji v české minulosti (historik František Palacký, dramatik Josef Kajetán Tyl, básník Karel Hynek Mácha, spisovatelé Václav Kliment Klicpera, Prokop Chocholoušek a mnozí další) a také v jiných slovanských národech, hlavně v Rusku (František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár). Vzniká tzv. slavistika, nauka o slovanských národech a slovanské vzájemnosti.

Počáteční jazykový ráz představovaný Josefem Dobrovským a Josefem Jungmannem přerostl na konci do zformování politického programu austroslavismu Františka Palackého. V dobovém tisku ho prosazoval zejména Karel Havlíček Borovský.

Pro vývoj české vědy a techniky byla roku 1769 zřízena v českých zemích Soukromá učená společnost, která se o pět let později přeměnila v Královskou českou společnost nauk.

Vedle toho národní buditelé kladli důraz na zlepšení všeobecného vzdělání lidových vrstev. Prostředkem vedle škol jim bylo divadlo, české knihy a noviny, které Václav Matěj Kramerius začal vydávat v pražské České expedici a položil tím základ novodobých českých vydavatelství. V úsilí o české divadlo se zasloužil Josef Kajetán Tyl, nejen coby organizátor, ale také jako dramatik a dramaturg Nosticova divadla (dnešního Stavovského divadla), prvního kamenného divadla v Čechách. Kromě něj vzniklo také další divadlo – Bouda, kde se uplatnili čeští umělci. Divadlo vzniklo v roce 1786 a o tři roky později zkrachovalo. Vývoj se pak dovršuje vznikem Sboru pro zřízení českého národního divadla v roce 1850.

V závěrečném období, zhruba od konce první třetiny 19. století, se na vytváření národního programu podílí i česká literatura. Originálními díly pokládají základy moderní české literatury František Ladislav Čelakovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský a Karolina Světlá.

Národní obrození by bylo nemyslitelné bez méně známých i bezejmenných vlastenců a buditelů, kteří působili po celém území obývaném Čechy. Na venkově, kde byly kostely střediskem, kde se setkávali obyvatelé farnosti a řešili věci duchovní i světské, hráli důležitou úlohu obrozenečtí kněží. Ti nejen vyučovali na školách v českém jazyce,^[zdroj?] ale rozšiřovali a půjčovali českou literaturu a časopisy, psali prózy a básně, skládali písně, zakládali knihovny, čtenářské, pěvecké a divadelní spolky a starali se o pronikání české kultury a českého jazyka mezi obecný lid. Později^[kdy?] do škol přicházeli civilní učitelé, kteří nahrazovali ve výuce venkovského žactva faráře a kaplany, a kteří se též starali o knihovny, čtenářské, pěvecké, divadelní a jiné spolky.

Nejznámějšími českými romány popisujícím působení venkovských buditelů jsou Zapadlí vlastenci Karla Václava Raise a F. L. Věk Aloise Jiráska.

Národní obrození trvalo přibližně tři čtvrtiny století a bývá proto tradičně rozdělováno na několik období podle různých hledisek. Dají se rozlišit 3 fáze.^[zdroj?]

Obranná (konsolidační) fáze (1775–1805)

Krameriovy pražské poštovské noviny

Probíhalo bránění jazyka, jednalo se o období učeneckého zájmu. Tzv. generace Dobrovského. Datují se sem počátky českého divadla, básnictví a žurnalistiky. Je to doba hledání vlastenectví a stavění se na odpor josefínským centralizačním snahám. Umělci a vědci této doby hledají inspiraci v klasicismu a osvícenství. Nejvýznamnější osobností této doby byl Josef Dobrovský.

Nejvýznamnější osobnosti:

• historikové: Gelasius Dobner, František Martin Pelcl
• jazykovědec Josef Dobrovský
• vydavatel: Václav Matěj Kramerius
• divadelníci: Václav Thám, Karel Ignác Thám a Prokop Šedivý
• autoři české poezie: Antonín Jaroslav Puchmajer, Šebastián Hněvkovský, Vojtěch a Jan Nejedlý