Mohelnická brázda

Ústřední vodotečí brázdy je tok řeky Moravy vydatně vyživován toky z okolních vrchovin. Nejvýznamněji se podílí pravobřežní Moravská Sázava, Mírovka a Třebůvka a levobřežní Desná, Loučka, Rohelnice a Doubravka.

MB – pohled SZ směrem (v pozadí Vlachov, Lukavice)

MB – pohled V směrem (nad Květínem)

MB – v pozadí těžba štěrkopísku u Mohelnice

Území MB se podle geomorfologického členění České republiky rozkládá v ose severní části rozsáhlé, severojižním směrem orientované vhloubené části Moravy – a v jižní části jejího severního pokračování – Hornomoravského úvalu. Jde tedy o styčnou oblast dvou geomorfologických provincií, a to České vysočiny (podsoustava Východních Sudet) a Západních Karpat (podsoustava Vněkarpatských sníženin). Hornomoravský úval je tedy geomorfologickým celkem Západních Karpat (Vněkarpatských sníženin). MB a olomoucko-litovelská část Hornomoravského úvalu se vyznačuje rovinným či mírně zvlněným povrchem ve výškách 200–300 m n. m., který se šíří převážně na málo odolných mladotřetihorních a čtvrtohorních sedimentárních výplní, z nichž však ojediněle vystupují i horniny starého českého masívu. Tyto horniny budují nejen sousední vrchoviny, ale i Třesínský práh, který představuje strukturní i morfologickou přepážku mezi Hornomoravským úvalem a MB. Jde totiž o tektonicky rozbitý a erozně přemodelovaný zbytek původního spojení Bouzovské a Úsovské vrchoviny.

• Provincie: Česká vysočina
  • Soustava: Krkonošsko-jesenická subprovincie (Sudetská)
    • Podsoustava: Jesenická oblast (Východosudetská)
      • Celek: Mohelnická brázda
        • Podcelek: Středomoravská niva
        • Podcelek: Policko-lišnická kotlina

Geologická stavba MB, Hornomoravského úvalu a širšího okolí vůbec je značně složitá. Střídala se tu období horotvorných pohybů (předvariská, variská, alpínská) a obdobnými sedimentacemi. Tektonické pohyby neustaly dosud a jsou kromě jiného i příčinou složitého větvení, meandrování a překládání koryt Moravy i jejích poboček. Stále jsou odkrývány dosud neznámé skutečnosti a závislosti, které modifikují starší názory o geologickém a geomorfologickém vývoji na rozhraní České vysočiny a Karpatské soustavy. Základním geologickým rysem území je jeho kerná stavba, vyznačující se diferencovanými pohyby jednotlivých ker, oddělených starými, dosud však oživujícími zlomy. Na jednu z těchto ker je vázán celý Hornomoravský úval. Podkladem Hornomoravského úvalu, MB a jejich vrchovinného okolí jsou horniny předdevonského krystalinika, které pokračují daleko k V pod karpatskou horskou soustavu. Na těchto horninách spočívá komplex devonských hornin, usazených v geosynklinále, kterou tehdy vyzdvižená kra Hornomoravského úvalu dělila jako práh do dvou dílčích pánví – drahanské a jesenické. V nich, nejdále od pevniny, se ve značné mocnosti usadily pelitické vrstvy, do nichž při podmořském vulkanismu pronikly vyvřeliny. Tyto spodno-střednodevonské horniny budují Úsovskou vrchovinu, SV část Třesínského prahu a Nízký Jeseník. V devonu se nejprve usadily středozrnné až hrubozrnné křemence a slepence a pak v jejich nadloží vápence a vápnité břidlice s vložkami lyditů. Spodnokarbonské horniny vystupují ze sedimentárních pokryvů v Mohelnické brázdě v jižním okolí Mitrovic. Po ústupu kulmského moře se stal Hornomoravský úval a jeho okolí souší. Koncem miocénu a v pliocénu postihly území Hornomoravského úvalu, Třesínského prahu a MB nové kerné poklesy podél starých sudetských zlomů, které vyvolaly intenzivní sedimentaci pestrého souvrství, dosahujícího místy mocnosti 200–250 m. Neogenní stáří tohoto komplexu štěrků, písků a kaolinických jílů v MB (u Újezdu JZ od Mohelnice) bylo prokázáno nálezem typické dřeviny: Taxodioxylon gypsaceum. Území MB bylo propojeno s Hornomoravským úvalem přes Třesínský práh údolím Moravy a sníženinou mezi Moravičanami a Střelicemi. Nejdůležitějším zlomem v MB je zlom probíhající v nivě Moravy a oddělující méně pokleslou kru levobřežní oblasti mezi Třeštinou a Mitrovicemi od hluboko pokleslé pravobřežní kry mezi Mohelnicí, Lošticemi a Řimicemi. MB postihly podobné kerné poklesy na rozhraní pliocénu a pleistocénu, jako Hornomoravský úval, takže i toto území mělo podobný geomorfologický vývoj. Tektonické pohyby ve spodním miocénu, které vyvolaly vznik MB a Hornomoravského úvalu, a tedy i značné snížení erozní báze tehdy ještě málo rozčleněného zarovnaného povrchu východní části České vysočiny, způsobily rychlé a velké prohloubení údolní sítě a tím i krasovění rozřezaných devonských vápenců v nižších úrovních.

MB – pohled S směrem (od Palonína)

MB u Moravičan – pohled od Měníka (na obzoru Úsovská vrchovina)

Třesínský práh – pohled V směrem (od Palonína)

V současné struktuře lesní vegetace se ve malé míře uplatňují porosty přirozeného charakteru, zejména lužní remízy a lesy, smíšené dubohabrové háje, lipové dubohabřiny a olšiny, které si dodnes udržely vesměs málo pozměněnou skladbu dřevin, takže právem patří – díky svému rozsahu, zachovalému charakteru i floristické a vegetační pestrostí – ke klenotům krajiny středozápadní Moravy. Dobře patrné jsou v této souvislosti expoziční rozdíly, zejména mezi severními a jižními svahy Třesína, jejich teplota se v letních měsících liší až o 5 °C, což se plně odráží v rozšíření jednotlivých taxonů i celých společenstev. Např. na jihozápadním okraji Doubravy u Moravičan lze na vegetačním profilu rozlišit fragmenty vrbotopolových luhů a jilmových doubrav v blízkosti toku Moravy, na něž navazují na přilehlém prudkém svahu postupně klenová habřina, tolitová doubrava, biková doubrava a v horní části svahu pak černýšová dubohabřina. Převládajícími společenstvy údolních poloh jsou převážně nesouvislé komplexy lužních remízů a lesů v jejichž rámci jsou relativně vzácně, na stanovištně příznivých lokalitách mozaikovitě vyvinuty zejména slatinné a ostřicové olšiny. Na mokřady podél železniční trati jsou vázány cenózy bažinných vrbových křovin (zatím známy především z okolí Kačení louky). Ve vyšších polohách představují dominantní lesní vegetaci habrové doubravy a lipové dubohabřiny, k nimž přistupují některá plošně méně rozšířená společenstva, jako jsou klenové habřiny, acidofilní bikové doubravy a tolitové doubravy. Vedle lesních fytocenóz, se na různých biotopech vyskytují i rozmanité typy dřevinných nelesních společenstev, vytvořené druhotně jako náhradní cenózy v průběhu částečného odlesnění této krajiny. Z nich jsou v zájmovém území dosti rozšířené fytocenózy sekundárních křovin a keřových lesních plášťů.

Společenstva rákosin, vysokých ostřic a vlhkých až čerstvě vlhkých luk jsou výhradně omezena na oblast příbřežní nivy, zatím co výše položená území říčních teras jsou přeměněna v ornou půdu. Jestliže v šedesátých letech bylo v nivě Moravy a jejich přítoků v území více než 1000 ha lužních porostů, z nichž část podmáčených, pak se z těchto komplexů luk dříve se rozkládajících v Hornomoravském úvalu a MB zachovala jen třetina rozlohy. Travinné ekosystémy údolní nivy řeky Moravy jsou rozšířeny na půdách holocenních náplavů, tvořených vrstvami štěrků, písků, hlín a jílů o různé mocnosti. Provedení úprav říční sítě Moravy a s tím spojený pokles hladiny podzemní vody, dále provedení rozsáhlých plošných odvodnění vybudováním odvodňovacích soustav, přivodilo zánik slatinišť a vedlo k sukcesivní záměně slatinné vegetace a vegetace vlhkých luk za společenstva mezofytního charakteru. Rozsáhlé odvodnění mělo za následek, že původní slatiny a větší část přírodních luk s vyloučením dříve pravidelných záplav ztratily svou původní fyziognomii nebo byly následně převedeny v ornou půdu. Proto přes dnešní bohaté spektrum travinných společenstev je plošný rozsah nemnohých z nich již omezený a některé dokonce zanikly. Původní ráz vegetace slatin a vlhkých až čerstvě vlhkých luk je již dnes zcela zastřen fytocenózami polokulturních luk. Ustoupila řada původních druhů slatinných společenstev jako ostřice Davallova (Carex davalliana), ostřice přioblá (Carex diandra), ostřice oddálená (Carex distans), ostřice Hostova (Carex hostiana), zábělník bahenní (Comarum palustre), všivec bahenní (Pedicularis palustris), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata) a další. Vedle odvodnění to byly i intenzivní pratotechnické zásahy (což je komplex opatření sloužící ke zvýšení produkční schopnosti a kvality travních porostů) do struktury porostů, které přivodily změny v druhové skladbě lučních společenstev. Některá nelesní společenstva tak mají druhotný charakter, vznikají jako náhradní společenstva v místech, kde hospodářskou činností zanikla lesní společenstva.

Vysokou druhovou pestrost bezobratlých je možno z hlediska ochrany společenstev a genofondu hodnotit jako jednu z nejvýznamnějších lokalit v ČR a ve střední Evropě pro zachování společenstev periodických tůní. Vedle řady dalších druhů se zde na mnoha lokalitách dosud vyskytují vzácní korýši, mj. žábronožka sněžní (Siphonophanes grubii), listonoh jarní (Lepidurus apus), perloočky (Alonopsis ambigua) a (Alona protzi), škeblovka (Lynceus brachyurus) a další.

Skupina denních motýlů (Rhopalocera) v MB a části CHKO Litovelského Pomoraví tvoří faunistickou složku značně citlivou na jakékoliv změny přírodního prostředí. Svědčí o tom výrazný kvalitativní i kvantitativní úbytek ve hmyzích společenstvech v ještě nedávném období. Z ochranářského a bioindikačního hlediska je nejvýznamnější kategorie tzv. ohrožených druhů. Pro toto území je možno uvést zjištěný souhrn následujících denních motýlů: Papilio machaon – otakárek fenyklový, Iphiclides podalirius – otakárek ovocný, Parnassius mnemosyne – jasoň dymnivkový, Aporia crataegi – bělásek ovocný, Colias myrmidone – žluťásek barvoměnný, Apatura iris – batolec duhový, Apatura ilia – batolec červený, Limenitis populi – bělopásek topolový, Helitaea diamina – hnědásek rozrazilový, Strymonidia spini – ostruháček trnkový, Lycaena disparrutila – ohniváček černočárný, Heodes alciphron – ohniváček modrolesklý, Cupido minimus – modrásek nejmenší, Maculinea teleius – modrásek očkovaný, Maculinea nausithous – modrásek bahenní, Scolitantides orion – modrásek rozchodníkový, Meleageria daphnis – modrásek hnědoskvrnný, Coenonympha hero – okáč hnědý (poslední pozorování 1976).
S výjimkou obou otakárků jde o lokální zástupce fauny denních motýlů, s úzkou vazbou na příslušná stanoviště. Jejich výskyt indikuje přírodní zachovalost daného biotopu a dodává argument pro jeho ochranu.
Dva druhy si vyžadují zvláštní komentář :
Jasoň dymnivkový – jde o výrazně stenotopní druh, který postupně mizí z řady lokalit, na kterých se dříve hojně vyskytoval. V Čechách už prakticky vyhynul, na Moravě se udržel zejména v její jižní části. V CHKO Litovelské Pomoraví se vyskytuje zcela pravidelně v dosti početných populacích (v okolí Moravičan a Nových Zámků).
Okáč hnědý – ještě v 50. letech 20. století se vyskytoval zcela pravidelně na křovinami porostlých lesních loukách v CHKO Litovelské Pomoraví, obzvláště u Moravičan, Střeně a v okolí Nových Zámků.

U řádu brouků (Coleoptera) byl zatím na celé řadě lokalit Hornomoravského úvalu a MB proveden pouze orientační průzkum. Nejvíce pozornosti bylo zatím věnováno výskytu střevlíkovitých (Carabidae). V lesních bitopech bylo dosud zjištěno 148 druhů (tj. 32% druhů střevlíkovitých z celé Moravy). Specifikem zdejších lužních doubrav je právě vysoká abundace druhů rodu střevlíci (Carabus), kteří jsou významnými predátory lesních škůdců. Intenzivně byl proveden pouze průzkum brouků žijících v bylinné vrstvě lesní asociace Ficarioulmetum (tvrdý luh). Během uplynulých let výzkumu bylo zjištěno 140 druhů brouků náležejícím ke 27 čeledím. Z ochranářského hlediska zasluhuje pozornost výskyt nosorožíka kapucínka (Oryctes nasicornis), který žije ojediněle ve zbytcích skládek třísla v okolí Mladče.

Řeka Morava a to nejen v úseku MB včetně přítoků v této lokalitě je z hlediska zarybnění jedním z nejbohatších toků nejen v rámci ČR, ale i ve střední Evropě. Celkem zde bylo dosud zaznamenáno 60 druhů ryb a kruhoústých. Mnoho tůní, slepá ramena i rychle proudící úseky vytvořily dobré podmínky pro rozvoj rybích společenstev od doznívání lipanového a pstruhového pásma přes cejnové a parmové pásmo. Znečišťování řeky v průběhu 20. století však vedlo k postupnému snižování druhové pestrosti a vymírání některých druhů. Od roku 1980 se však kvalita vody velmi zlepšila a postupně dochází k regeneraci bentosu i rybích společenstev, jež jsou zastoupena a seřazena dle početnosti následujícím výčtem: hrouzek obecný (Gobio gobio), plotice obecná (Rutilus rutilus), jelec tloušť (Leuciscus cephalus), mřenka mramorovaná (Neomacheilus barbatulus), jelec proudník (Leuciscus leuciscus), střevle potoční (Phoxinus phoxinus), okoun říční (Perca fluviatilis), cejn velký (Abramis brama), štika obecná (Esox lucius), lín obecný (Tinca tinca), ouklej obecná (Alburnus alburnus), kapr obecný (Cyprinus carpio), perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophtalmus), parma obecná (Barbus barbus), ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus), slunka obecná (Leucaspius delineatus), cejnek malý (Blicca bjoerkna), bolen dravý (Aspius aspius), pstruh obecný (Salmo trutta). Byly však zjištěny i další druhy ryb výše neuvedené.

V území Mohelnické brázdy a CHKO Litovelské Pomoraví byly dosud zjištěny tyto druhy obojživelníků a plazů:

• blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) – kriticky ohrožený druh, výskyt pouze z dvou lokalit.
• skokan skřehotavý (Rana ridibunda) a skokan zelený (Rana kl. Esculenta) zde tvoří smíšené populace.
• skokan hnědý (Rana temporaria) – jedna z nejhojnějších žab; v lužních lesích dominuje nad ostatními zemními skokany.
• skokan štíhlý (Rana dalmatina) – místy je hojný a početně převažuje nad skokanem hnědým a to zejména v oblasti Doubravy či nezalesněného území CHKO LP.
• skokan ostronosý (Rana arvalis) – v současné době je nezvěstný, v minulosti byl zjištěn v PR Kačení louky.
• rosnička zelená (Hyla arborea) – lokálně rozšířená na některých místech, nejhojněji v okolí PR Kačení louky.
• kuňka obecná (Bombina bombina) – místy dosud hojná.
• ropucha obecná (Bufo bufo) – velmi hojná
• ropucha zelená (Bufo viridis) – hojná především v okolí vesnic.
• čolek velký (Triturus cristatus) – kriticky ohrožený druh, je znám pouze ze dvou lokalit a zasluhuje zvýšenou ochranu.
• čolek horský (Triturus alpestris) – velmi vzácný, v minulosti zjištěn v okolí PR Kačení louky.
• čolek obecný (Triturus vulgaris) – hojný, ale celkové rozšíření není známo.
• mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) v oblasti Doubravy či Třesína, limitujícím faktorem zde pravděpodobně bude absence stálých potoků.
• ještěrka obecná (Lacerta agilis) – řídce se vyskytuje v okolí Olomouce, z dalších míst chybí informace.
• ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) – celkem hojně se vyskytuje v lužních lesích v okolí Střeně, dále na Planých loučkách a v PR Kačení louce.
• slepýš křehký (Angguis fragilis) – k dispozici je pouze několik záznamů z různých míst CHKO.
• užovka obojková (Natrix natrix) – hojná především kolem různých stojatých vod po celém území CHKO.

Není vyloučen výskyt ani dalších plazů (užovka hladká, zmije obecná) nebo i želva bahenní (Emys orbicularis).

Ptáci jsou vedle ryb nejlépe prozkoumanou skupinou obratlovců v CHKO, podobně jako jiná relativně zachovalá mokřadní území, je na ptáky toto území velmi bohaté. K velké druhové pestrosti přispívá i rozčlenění oblasti na několik podmínkami odlišných biotopů.

• Ptáci luhů

V lesích bylo zjištěno celkem 48 pravidelně či nepravidelně hnízdících druhů, při čemž typicky lesních druhů je asi čtyřicet.
K typickým ptačím druhům lužních lesů Litovelského Pomoraví patří : šoupálek krátkoprstý, lejsek bělokrký, pěnkava obecná, sýkora modřinka, sýkora koňadra, budníček menší, brhlík lesní, pěnice černohlavá.
K dalším pravidelně se vyskytujícím druhům lesů patří : káně lesní, šoupálek dlouhoprstý, dlask tlustozobý, holub hřivnáč, kukačka obecná, strakapoud velký, strakapoud prostřední, červenka obecná, sojka obecná, sedmihlásek hajní, sýkora babka, budníček lesní, budníček větší, žluna šedá, žluna zelená, pěvuška modrá, hrdlička divoká, puštík obecný, střízlík obecný, kos černý, drozd zpěvný. Z těch vzácnějších druhů lze uvést čápa černého, včelojeda lesního, jestřába lesního, šířícího se krkavce velkého, a datla černého. V posledních letech zde hnízdí i vzácný luňák červený. Zásadní význam pro strukturu lesních ptačích společenstev má vnitřní struktura lesního porostu, především zastoupení keřového patra.

• Ptáci vodního biotopu

Tok řeky Moravy, jejích ramen a přítoků se výrazně podílí na diverzifikaci ptačího společenstva. Na vodní toky je vázána celá řada ohrožených a chráněných druhů ptáků. Mezi charakteristické druhy patří: rákosník zpěvný, pisík obecný, ledňáček říční, čírka obecná, kachna divoká, slípka zelenonohá, kulík říční, cvrčilka říční, konipas bílý a horský, moudivláček lužní, břehule říční. Některé druhy (např. břehule říční) v současné době v březích řeky nehnízdí. Jejich kolonie byly v minulosti poměrně malé a jejich trvání bylo omezeno dobou existence břehových nátrží ve vhodném neregulovaném břehu řeky. Na břehových nátržích však hnízdí lednáček říční. Na náplavech řeky Moravy pravidelně hnízdí pisík obecný a kulík říční. Jejich hnízdění je podmíněno existencí volných , vegetací nezarostlých štěrkových, písečných a bahnitých lavic a výsepů v řečišti. Pro snížení populační hustoty těchto druhů stačí několikaletá absence velké vody, kdy silný proud do značné míry přebuduje tvar dna, naruší část vegetace a vytváří nový prostor pro tyto ptáky. Naopak, např. přítomnost vrubozobých (kachna divoká a čírka obecná) je dána dostatečně hustou vegetací na březích a tůněmi stojaté nebo mírně plynoucí vody v toku řeky. Na vyšší stadium sukcese břehových porostů, tj. na spleť kořenů a větví nízkých keřů je vázán střízlík obecný, v korunách si pak hnízda staví moudivláček lužní. Takto diverzifikované ptačí společenstvo doprovázející řeku je tedy závislé na periodicky se měnícím profilu vodního toku, dna a břehových porostů. Velké vodní plochy, navíc v otevřené krajině, jsou novým, lidskou činností podmíněným prvkem MB. Jsou významným hnízdištěm a především tahovou zastávkou vodního ptactva. Nejvýznamnější ornitologickou lokalitou z hlediska výskytu vodního ptactva je mj. i PR Moravičanské jezero. Hnízdí zde bukáček malý, chřástalové, několik druhů kachen , rákosníci a některé další druhy pěvců.

• Ptáci volné krajiny

Rozptýlené stromy a keře, stromořadí a břehové porosty v zemědělské krajině mají mimořádný význam pro zvýšení druhové diverzity a ekologické rovnováhy krajiny. Typičtí zástupci těchto společenstev v hnízdním období jsou : rákosník zpěvný, mlynařík dlouhoocasý, stehlík obecný, šoupálek krátkoprstý, vrána obecná šedá, kukačka obecná, strakapoud velký, strnad obecný, červenka obecná, lejsek bělokrký, pěnkava obecná, sedmihlásek hajní, cvrčilka slavíková, c. říční, konipas bílý, žluva hajní, sýkora modřinka, sýkora koňadra, budníček menší, pěvuška modrá, zvonohlík zahradní, brhlík lesní, hrdlička divoká, špaček obecný, pěnice černohlavá, p. hnědokřídlá, p. pokřovní, střízlík obecný, kos černý, drozd zpěvný, kvíčala obecná. Následkem změn krajiny v posledních desetiletích pak z celého Pomoraví a okolí zmizela nebo se stala vzácnými řada druhů ptáků, (např. mandelík hajní, křepelka polní, chřástal polní, dudek chocholatý, konipas luční, strnad luční).

Poznatky o výskytu savců v MB jsou většinou náhodné a neúplné, neboť dosud je k dispozici pouze několik odborných výzkumů. Z drobných zemních savců byly dosud zjištěny: myšice křovinná (Apodemus flavicollis), myšice lesní (Apodemus sylvaticus), norník rudý (Clethrionymus glareolus), hraboš mokřadní (Microtus agrestis), hraboš polní (Microtus arvalis), hrabošík podzemní (Pitymys subterraneus), rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek malý (Sorex minutus), rejsec černý (Neomys anomalus), rejsec vodní (Neomys fodiens), bělozubka šedá (Crocidura suaveolens), krtek obecný (Talpa europaea).

• Další savci

Z dalších savců je třeba uvést skupinu letounů (Chiroptera) pro kterou jsou vhodné podmínky vytvořeny v nejjižnější části Mohelnické brázdy v prostoru Třesína. V Mladečských jeskyních a v Podkově byli dosud zjištěny tyto druhy : netopýr černý (Barbastella barbastellus), netopýr večerní (Eptesicus serotinus), netopýr velkouchý (Myotis bechsteini), netopýr brvitý (M. emarginatus), netopýr velký (M. myotis), netopýr vodní (M.daubentoni), netopýr ušatý (Plecotus auritus) a vrápenec malý (Rhinolopus hipposideros).
Dále se zde vyskytují někteří kopytníci. Přirozený výskyt zde mají: prase divoké, srnec obecný, jelen evropský. V oboře v prostoru Doubravy jsou chovány introdukované druhy kopytníků: jelen sika, daněk skvrnitý, muflon. Kromě těchto druhů se zde objevují i další druhy savců např. Ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) je hojná při všech vodních tocích.

• Další zjištěné druhy:

plšík lískový (Muscardinus avellanarinus), ježek obecný (Erinaceus europaeus), zajíc polní (Lepus europaeus), lasice kolčava (Mustela nivalis), veverka obecná (Sciurus vulgaris) a liška obecná (Vulpes vulpes).
Významným zásahem do společenstva savců lužních lesů bylo vysazení bobra evropského (Castor fiber vistulanus – východoevropský poddruh) na podzim 1991 a na jaře 1992. Původní populace bobra, patřící nejspíše k dnes již zcela vyhynulému poddruhu dunajského povodí, byla vyhubena koncem minulého století. V současné době se bobři vyskytují minimálně na dalších pěti lokalitách, z nichž nejznámější je Chomoutovské jezero.

CHKO Litovelské Pomoraví (SV část) (kod 84/1076ha-okr. Šumperk)
PR Bradlec (kod 1651)
PR Doubrava (kod 1652)
PR Kačení louka (kod 1586)
PP Za mlýnem (kod 1710)
PR Moravičanské jezero (kod 1700)
PR Pod Trlinou (kod 1947)
NPP Třesín (NPP) (kod 452)

PP Třesín (kod 1654/143,1ha)
NPP Park v Bílé Lhotě (kod 302/2,41ha)