Stehlík obecný

Jsou rozlišovány poddruhy:

• Carduelis carduelis carduelis Linnaeus, 1758 – stehlík obecný evropský – většinová část evropského areálu
• C. c. africanus Hartert, 1903 – stehlík obecný severoafrický – sporný taxon
• C. c. balcanica Sachtleben, 1919 – stehlík obecný balkánský – jihozápadní Evropa (Balkán)
• C. c. britannica Hartert, 1903 – stehlík obecný anglický – Britské ostrovy, Nizozemsko
• C. c. colchica Koudashev, 1915 – stehlík obecný kolchidský (s. o. kavkazský) – Krym a Kavkaz (Írán, Turecko, Ukrajina); syn. C. c. brevirostris Zarudny, 1889;
• C. c. loudoni Zarudny, 1906 – jižní Kavkaz (Ázerbájdžán) a Írán
• C. c. major Taczanowski, 1879 – stehlík obecný západoasijský – západ Asie, Sibiř
• C. c. niediecki Reichenow, 1907 – stehlík obecný maloasijský – Egypt, Irák, Izrael, Kréta, Kypr, Řecko
• C. c. paropanisi Kollibay, 1910 – stehlík obecný kazachstánský – Afghánistán
• C. c. parva parva Tschusi, 1901 – stehlík obecný španělský – jižní Francie, Pyrenejský poloostrov, Apeninský poloostrov, severozápadní Afrika, Azory, Baleáry, Kanárské ostrovy
• C. c. subulata Gloger, 1833 – Rusko
• C. c. tschusii Arrigoni, 1902 – stehlík obecný sardinský – Korsika, Sardinie, Sicílie
• C. c. ultima Koelz, 1949
• C. c. volgensis Buturlin, 1906 – stehlík obecný východoruský – Rusko[2]

• Délka těla: 12,5–13,5 cm
• rozpětí křídel: 23 cm
• hmotnost: 16 g[2]

Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla, silný, poměrně dlouhý, hodně špičatý zobák barvy slonoviny až zarůžovělý a hnědé končetiny. Je pestře zbarvený, svrchu béžově, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým pruhem, zespodu je bílý, hlava má charakteristickou červenou masku, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena téměř stejně a bývá obtížné je rozlišit. Samec má však výraznější a větší červenou masku – pokrývá větší část hlavy než u samice a zasahuje až za oko; ramena křídel má samec celá černá, zatímco samice z části šedivá. Jiná je také geometrie zobáku, samec mívá zobák delší a užší, není to však pravidlem. Mladí ptáci až do podzimního pelichání nemají červenou masku. Hlava je šedohnědá a rozpitě čárkovaná, kresba černobílá; záda a spodní strana jsou světle hnědé, tmavě čárkované; křídla černá se žlutými poli.

Ptáci létají rychlým obratným vlnkovitým letem. Chovají se neposedně, na vrcholcích pcháčů a bodláků stále poposedávají a přeletují z jednoho na druhý; když ztrácejí rovnováhu, třepotají křídly.[3]

Ozývá se často. Zpěv, přednášený z vyvýšeného místa, ze stromu či drátu elektrického vedení, tvoří hlavně švitořivé a cvrčivé prvky. Obsahuje vábení znějící jako „štyglic“ či „tyglic“ a také „cuitt-uit-uit“, kterým se ptáci ozývají i za letu.[3] Podle Dungela a Hudce je zpěv rozmanité ostré švitoření „stiglic-stiglic“ s dalšími tóny; poplašný hlas protažené „a-iíh“.[4] Svensson uvádí poměrně tichý zpěv podobný čížkovi, složený z rychlých trylků, mňoukavých tónů a štěbetavých částí. Zpěv lze poznat podle vábení, kterým je protkán; vábením je trojslabičné, přeskakující a veselé „tikelitt“. Z hejna hledajícího potravu někdy zaznívá povídavé jednoslabičné „litt“ nebo dvouslabičné „telitt“. Hejno se ozývá skřípavým „čree“.[5]

Hojně se vyskytuje v celé Evropě kromě větší části Skandinávského poloostrova a severního Ruska; žije v Asii východně až po Bajkalské jezero a jižně po Himálaj a v severní a severovýchodní Africe. Jedinci, kteří unikli z umělých odchovů, vytvořili stálou populaci i v Austrálii a na Novém Zélandu, introdukován také do Severní a Jižní Ameriky.

Je částečně tažný, na zimu z větší části migruje do jižní a západní Evropy.

Na celém území patří mezi běžně rozšířené druhy; během tří mapování byl zaznamenán v 98–99 % všech kvadrátů. Nejhojnější je v nížinách až pahorkatinách, lze jej však spatřit i v horách. Výjimečně bývá pozorován v hnízdím období i nad horní hranicí lesa. Hnízdění v nejvyšším místě bylo hlášeno z Pomezních bud (1040 m n. m.).[3]

V České republice částečně tažný. Asi polovina stehlíků odlétá v říjnu až listopadu do Středomoří, odkud se vracejí v březnu až dubnu.

Původně pták světlých okrajů smíšeného a listnatého lesa a rozvolněných lesních porostů. Dnes žije převážně v kulturní otevřené krajině, vesměs v blízkosti vesnic a měst, v parcích, alejích, sadech, zahradách, na hřbitovech. Obývá také příbřežní porosty stromů a keřů tekoucích i stojatých vod[3] i řídké listnaté a smíšené lesy. Oblíbil si parkovitou krajinu s dostatkem stromů.[2] Mimo období hnízdění je vidět na polích, loukách, opuštěných a zarostlých pozemcích, kde vyhledává potravu.

Na podzim a v zimě se většinou seskupuje do hejnek, někdy i do početných hejn. Není příliš teritoriální a má sklon k vytváření volných kolonií o dvou až pěti párech, s hnízdy vzdálenými jen několik metrů od sebe.[3]

Stehlík na hnízdě

Carduelis carduelis carduelis

Samečkové začínají zpívat již v únoru, kdy se ještě zdržují v zimních hejnech. Začátkem dubna se hejna rozpadají a tvoří se páry. Hnízdí od května do začátku srpna, ve střední a jižní Evropě dvakrát, na severu jednou. Hnízdo staví samička téměř výhradně na listnatých, často ovocných stromech, většinou ve vidlici větve na postranní větvi daleko od kmene, zřídka níže než 4 m nad zemí. Hnízdo je tlustostěná miska (nahoře s trochu dovnitř zahnutými stěnami) pečlivě spletená z jemných stébel, kořínků a mechu; vše je propleteno hmyzím předivem a lišejníky. Do hnízdního důlku vystlaného chmýřím z bodláků a zvířecí srstí snáší samička 4–5 (3–6 ) bělavých vajíček s načervenalými tečkami a čárkami. Po dobu sezení (12–14 dní) ji sameček krmí. Mladé krmí rodiče zprvu hmyzem, později semeny (včetně nezralých) změkčenými ve voleti. Mláďata opouštějí hnízdo po 13–15 dnech.

Stehlíci jsou specialisté na semena, která ještě vězí v semenících. Požírají malá semena různých druhů rostlin, nejčastěji hvězdnicovitých (pcháčů, bodláků, pampelišek, pupalek, lociky), mrkvovitých (bedrníku, bršlice, jarmanky, kerblíku, kmínu aj.), obratně šplhají po tenkých větvičkách bříz a olší, z jejichž šištiček vybírají semena.[2] Při sběru potravy využívají stehlíci široké okolí hnízdiště, obvykle do 500 m od hnízda, především otevřené ruderální plochy, úhory, zanedbané louky, příkopy a okraje silnic. Na místa s bohatou potravní nabídkou se celoročně sletují různě velká hejna.[3] V zimě zalétávají na krmítka.

Stehlíci při hnízdění v kleci

Stehlík byl v minulosti vítanou kořistí čižbářů. Od prehistorie po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byl spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytán. Kvůli atraktivnímu vzhledu a příjemnému zpěvu se stal oblíbeným a ceněným klecním ptákem. Chov stehlíků, zejména v západní Evropě, neztratil nikdy na popularitě. Známí jsou pestře zbarvení kříženci stehlíka s kanárem. V současnosti jsou i v ČR chováni a rozmnožováni jedinci pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Takový chov je cenným zdrojem poučení a informací o bionomii druhu. V zajetí jsou vedle většího poddruhu (C. carduelis major) stále populárnější četné barevné mutace.[6]

Historické pojmenování stehlíka obecného bylo jednoslovné: stehlík.[7] Jméno je praslovanské a stará podoba tohoto jména s onomastickým základem byla v praslovanštině *stegblb, ve staročeštině *stehlec. Odvozeno je od hlasu (vábení) ptáka a zapisuje se obyčejně stiglic-stiglic apod. Slezská podoba jména byla styglik. Starý lidový moravský název „plavý stehlík“ označoval slavíka. Zoologickým názvem stehlík je ve slovenštině pojmenován zvonek.[8]

V Krátkém přírodopisu čili Poučení o věcech v přirozenosti se nacházejících (1835) od Františka Šíra lze nalézt několik zásahů do zoologického názvosloví ve snaze poslovanštit ho. Příkladem je neopodstatněná změna názvu stehlík na Štíhlík.[9]

Stehlík (C. Fabritius 1654); olej na desce

Nádherně zbarvený stehlík obecný poutal vždy pozornost prostých lidí i umělců.

Stehlík v křesťanské symbolice může souviset s dětstvím Krista, ale může být považován i za výraz vztahu mezi milujícími se osobami a v tomto smyslu být přenosný i na výše zmíněný mystický poměr Krista a Panny Marie. Podle středověkých legend např. stehlík vytrhával trny z hlavy Krista nesoucího kříž na Golgotu a červeň peříček kolem jeho zobáku byla ztotožňována s krví Kristovou, kterou se stehlík při tom potřísnil.[10]

Patrně nejznámějším výtvarnám dílem je Het puttertje (Stehlík, The goldfinch) nizozemského malíře Carela Fabritia, jednoho z nejtalentovanějších žáků Rembrandta. Dílo signované C. FABRITIUS 1654 je od roku 1896 součástí sbírek galerie Mauritshuis v Haagu.[11]

V roce 2014 získala Pulitzerovu cenu Donna Tarttová za román The Goldfinch.[12] Příběh, na jehož počátku je třináctiletý Theo Decker svázán s Fabritiovým obrazem Stehlík, vydalo v českém překladu Argo v roce 2015. Podle románu je natáčen film v režii Johna Crowleye, v hlavní roli s Anselem Elgortem (2019).

Ve Velkém přírodopisu ptáků z roku 1910 se dočteme: Zpívá vesele, rychlým tempem a střídavě a jeho písničku je dost daleko slyšeti. ... Trilkuje, cvrčí, hlaholí jen což, často slyšeti při tom i volání „pink, pink, pink“ a čím déle tuto slabiku a vytrvaleji opakuje, tím cennější zpěvák. Za zpěvu se vrtí neustále sem tam, v pravo v levo a zpívá mimo pelichání skoro po celý rok. Písnička jeho se po česku poslouchá takto: „Cvivit cvivit šoulík — túdlik túdlik tutik tutik — viu činěr vitti vitti — šafš avšaf šaf povial — paní paní třap třap třap vaja vaja tudlík tudlík čararada — fink, fink, fink“. Vábivé tóny jeho zní „stiglit“; odtud i jeho německé: Stieglitz, Stachlik, Stechlitz, české: Stehlík; maďarské: Tengelic, švédské: Steglits. norské a dánské: Stillids, finské: Tikli a p. — V letu se ozývá „pik pik — pikelnik, pikelnik — eia“.[13]