Růže keltská

Růže keltská dosahuje výšky přibližně 30 cm až 1 m. Vytváří drobné, řídce větvené keříky nebo polykormony s podzemními výhonky (až 4 m dlouhými). Na tenkých větvičkách jsou nepravidelně rozmístěny úzké jehlicovité, obvykle načervenalé ostny promísené s drobnějšími jehlicovitými ostenci, štětinami a stopkatými žlázkami. Špičatě vejčité listy se zubatými okraji jsou kožovité, tuhé, lichozpeřené nejčastěji se dvěma páry lístků; na spodní straně jsou sivé či bledě zelené, více či méně chlupaté.[1]

Intenzivně vonící květy vyrůstají jednotlivě, nanejvýš po dvou či po třech; jejich koruny jsou ploché, červeně až tmavě růžově zbarvené, obvykle 5–8, výjimečně až 10 cm široké, což je nejvíce mezi evropskými růžemi. Vnější kališní lístky jsou zpeřené, hustě žláznaté, po odkvětu se sklánějí dolů a posléze opadávají. Druh kvete od května do července, plody jsou asi 1 cm veliké drobné, kulovité či úzce vejčité šípky červené barvy.[1]

Co do barvy květů a listů i celkového habitu se jedná o druh značně proměnlivý.[1] Co do počtu chromozomů je tetraploidním druhem, s ploidií 2n = 28.[2]

Botanická ilustrace

Růže keltská vyhledává především suchá a výslunná místa lesostepního charakteru, osidluje též skalní výchozy, meze, náspy, pastviny atp. Je diagnostickým druhem suchých širokolistých trávníků svazu Bromion erecti. Optimum výskytu má v nízkých xerofilních (teplomilných) křovinách, lesních lemech a subkontinentálních teplomilných doubravách. Roste od nížin po pahorkatiny, v České republice poměrně hojně v termofytiku, roztroušeně až řídce v mezofytiku.[1]

Jedná se o převážně evropský druh, s těžištěm rozšíření ve střední a jižní Evropě, místy identicky s někdejším keltským osdílením (odtud jméno); areál zasahuje až do Malé Asie a na Kavkaz. Introdukována byla i na jiné kontinenty, v současnosti se tak vyskytuje i v mírném podnebním pásu Severní Ameriky. Původní přirozený areál rozšíření se v posledních dvou staletích vinou intenzivní zemědělské činnosti v Evropě výrazně zmenšil a na mnoha místech značně ustoupila. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je vedena v kategorii C3.[3]

Růže keltská má nejpozději od raného středověku doložené hospodářské využití. Pěstovala se v klášterních a později lékárnických zahradách jako Rosa officinalis (resp. Rosa gallica var. 'Officinalis'); využíván byl květ i šípek. (Tuto růži měl mj. ve znaku anglický rod Lancasterů.) Před introdukcí asijských růží koncem 18. a v 19. století byla v Evropě prakticky jedinou výhradně šlechtěnou růží. Mezi její křížence patří například růže bílá (kříženec s růží šípkovou, známá též jako bílá růže z Yorku), růže damašská, růže stolistá a další. Ke šlechtění zahradních růží byla mnohokrát použita i její velmi atraktivní varieta Mundi, jinak známá i jako Rosa gallica var. 'Versicolor'; oblíbená byla i varianta 'Muscosa' se zbytnělými kališními přívěsky (tzv. mechová růže).[1] Z příbuzných druhů a kříženců s růží damašskou se též lisuje růžový olej (např. v Bulharsku).

Je také charakteristická intenzivní vůní, která je produktem aromatických silic v jejích květních plátcích.[4]

Tento druh se vnitřně člení na několik dalších taxonomických jednotek; jeho systematika se nicméně stále vyvíjí a není shodně pojata u všech relevantních autorů. Proto můžeme kupříkladu žíhanou varietu, Rosa gallica var. 'Mundi', nalézt v různých zdrojích označenou jako poddruh, nebo dokonce vyčleněnou jako samostatný druh Rosa mundi v rámci sekce Galicannae. Vzhledem k bohaté šlechtitelské historii existuje celý okruh drobných taxonů, variant a vzhledově podobných blízce příbuzných hybridů.

• 
  Habitus volně rostoucího keře
• 
  Rozkvétající poupě a dělené kališní lístky
• 
  Šípek
• 
  Větvička s několika typy ostnů, ostenců a štětin
• 
  Kultivar 'Belle Sultane'
• 
  Plnokvětý kultivar 'Ornament de la Nature'
• 
  Rosa gallica 'Officinalis'