Veverka obecná

Černá forma veverky obecné

Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g někdy i víc. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý.[3] Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i veverka obecná ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustší a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v období mezi srpnem a listopadem.

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25–30 cm velké hnízdo, ve tvaru kukaně, tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Je schopna vypnout tělo do tvaru křídla, čehož využívá při delších skocích. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.

Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě. Dokáže se pohybovat rychlostí až 19 km/h.[4]

Veverka pojídající ořech

Hledáním potravy tráví 60 až 80 % dne.[5] Tvoří ji především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, různé plody, např. oříšky. Část nalezené potravy si uschovává do svých „spižíren“ v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců „na bobku“, přičemž si potravu drží v předních končetinách. Ačkoli je strava veverek spíše rostlinná, nezřídka kdy se stává, že sežerou též drobný hmyz, vejce nebo mláďata zpěvných ptáků, ještěrky či jiné menší savce. Veverky tímto způsobem doplňují potřebné nutrienty a to především na sklonku zimy, kdy je potřeba nastřádat tukové zásoby, případně i v období březosti.[6][7]

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy a na samotném počátku jara, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.

Dva týdny staré mládě

Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 5 mláďat, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěná jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do 8 až 10 týdnů po narození.

Nejvíce, 75–85 % mláďat, přitom umírá během svého prvního zimního období.[8] Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později.^[zdroj?] Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně tří let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.

Finská veverka obecná. Ve Finsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků[9]

Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh.[10] V druhé polovině 20. století u nás došlo k příkrému poklesu početnosti druhu a z původních 60 000 až 110 000 kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se o 50 let později snížil počet ulovených veverek na několik set jedinců.[11] V posledních třiceti letech je v České republice lov veverek zakázán.

Z celosvětového pohledu nejde o druh ohrožený a v Červeném seznamu IUCN je zařazen v kategorii málo dotčených druhů (LC).[12]

V některých částech světa, např. na Sibiři, se již od starověku veverky loví kvůli kožešině a masu. Na Sibiři se veverčí kožešiny nazývají „běla“ nebo „bělka“ a sloužily jako platidlo nebo součást naturální daně, kterou od domorodců v 17.–19. století vybírali ruští kozáci. Zde má pravděpodobně původ rčení stojí to za starou belu, tj. starou, opelichanou veverčí kožku. V českých zemích byla ve středověku kožešina z šedých veverek známá jako „popelčina“. Veverčí maso se v západní Evropě jedlo až do 17. století. V českých zemích se veverčí maso jedlo i ve 30. letech 20. století[13].

V současné době veverku obecnou nejvíce ohrožuje ztráta lesů, jejího přirozeného prostředí, a v některých zemích konkurence zavlečené veverky popelavé. Ta v 19. století vytlačila původní veverku obecnou např. z rozsáhlých oblastí Spojeného království. V roce 1948 byla vysazena také v severní Itálii. Dvě desetiletí se vyskytovala pouze v jedné lokalitě, ale na začátku 70. let začala expandovat do okolí a vytlačovat veverku obecnou. Odborníci v roce 2003 odhadovali, že se populace rozrostla na tisíce jedinců.[14]

Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, ale s tímto číslem nesouhlasilo několik zoologů z celého světa. V roce 1971 bylo vydáno nové studium schvalující pouze 16 poddruhů, které se rozlišují až dodnes a které jsou vypsány i na seznamu níže.[15][16]

• S. v. altaicus Serebrennikov, 1928
• S. v. anadyrensis Ognev, 1929
• S. v. argenteus Kerr, 1792
• S. v. balcanicus Heinrich, 1936
• S. v. bashkiricus Ognev, 1935
• S. v. fuscoater Altum, 1876
• S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804
• S. v. infuscatus Cabrera, 1905
• S. v. italicus Bonaparte, 1838
• S. v. jacutensis Ognev, 1929
• S. v. jenissejensis Ognev, 1935
• S. v. leucourus Kerr, 1792
• S. v. mantchuricus Thomas, 1909
• S. v. meridionalis Lucifero, 1907
• S. v. rupestris Thomas, 1907
• S. v. vulgaris Linnaeus, 1758