Káně lesní

Ozývá se nejčastěji mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé“, které často napodobuje sojka obecná (Garrulus glandarius). Mláďata již od prvního dne žebrají o potravu protáhlým „kiiij kiiij“[8], které se s přibývajícím věkem stává hlubším a hlasitějším[9] ( nahrávka s varovným hlasem).

Struktura potravy může být silně variabilní podle místních podmínek a také vzhledem k proměnlivému životnímu prostoru káně.

Káně na pozorovatelně (tmavá morfa)

Potravu káně lesní tvoří převážně malí savci, ve střední Evropě především hraboš polní (Microtus arvalis). Požírá také ptáky, většinou mladé jedince, plazy (ještěrky, hady), červy, obojživelníky (většinou žáby) a ryby, konkrétně mrtvé nebo umírající jedince. Často vyhledává i auty sražená zvířata, čímž se sama vystavuje nebezpečí kolize s vozidly.[9][14]

V oblasti kolem Castellu v bavorském obvodu Dolní Franky byly v letech 1945 až 1960 doloženy 384 druhy ukořistěných zvířat na hnízdech, přičemž savci (hlavně myši) tvořili 70 % a ptáci 12 %. Zbytek tvořili plazi 15 % a obojživelníci 3 %[15].

V letech 1981–1984 byla v okolí Berlína provedena studie zabývající se složením potravy u ještě neopeřených mláďat. Na hnízdech bylo jako kořist zaznamenáno celkem 257 druhů živočichů, z čehož 37 % představovali malí savci (především hraboši), 59 % ptáci, 1 % plazi, další 1 % obojživelníci a zbývající 2 % pak ryby.[16]

Pohlavně dospívá ve druhém nebo třetím roce života.[17] Páry jsou monogamní a mnohdy spolu setrvávají po celý život. Rozměrné hnízdo z větví buduje zpravidla vysoko v koruně stromu. Samice ve střední Evropě začínají první vejce klást již v březnu, většinou však až v polovině dubna. V jedné snůšce bývají obvykle dvě až tři, někdy i jedno nebo čtyři bílá, červeno-hnědě skvrnitá, průměrně 56 × 45 mm velká vejce vážící asi 60 g.[18] Jsou kladena v intervalu dvou až tří dnů a na jejich 33–35denní inkubaci se podílejí oba rodiče. Mláďata hnízdo opouštějí po 42–49 dnech, ale stále se nacházejí v jeho blízkosti a ještě dalších 6–10 týdnů jsou rodiči krmena. Poté hnízdní teritorium opouštějí a usazují se obvykle několik kilometrů od jeho hranic. Byly však zaznamenány případy, kdy se mládě uchýlilo do vzdálenosti celých 200 km od hnízda.[17]

• 
  Vejce káně lesní (Buteo buteo)
• 
  Mláďata v hnízdě

Úmrtnost mladých ptáků v prvním roce života činí 51 %, v druhém roce 32 % a ve třetím roce 29 %.[19]

V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíce,[2] vůbec nejstarší ve volné přírodě žijící jedinci se dožili 26 let.[14]

Rozeznáváme 11 poddruhů:[20][21]

• B. b. buteo – Evropa východně po Finsko, Rumunsko a Turecko, izolovaně žije také na Madeiře; zimuje na jihu svého areálu rozšíření.
• B. b. arrigonii – Korsika a Sardinie.
• B. b. rothschildi – Azory.
• B. b. insularum – Kanárské ostrovy.
• B. b. bannermani – souostroví Kapverdy.
• B. b. vulpinus – vyskytuje se v rozmezí od severní Skandinávie a evropské části Ruska východně po řeku Jenisej a jižně po Kavkaz a střední Asii; zimuje především v subsaharské Africe a v jižní Asii.
• B. b. menetriesi – Krym a Kavkaz, jižně po východní Turecko a severní Írán.
• B. b. japonicus – vyskytuje se v rozmezí od jezera Bajkal a Mongolska východně přes Amur až po Sachalin a Japonsko, jižně zasahuje po Tibet; zimuje v jižní Asii.
• B. b. refectus – západní Čína.
• B. b. toyoshimai – ostrovy Izu, Boninské ostrovy.
• B. b. oshiroi – Borodinské ostrovy.

• FORSMAN, Dick. Dravci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu: určování v letu. Překlad Jana Bělková, Tomáš Bělka. 1. vyd. Plzeň: Ševčík, 2021. 544 s. (Průvodce přírodou. Expert). ISBN 978-80-7291-255-1. Kapitola Káně lesní, s. 304–326. (česky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu káně lesní na Wikimedia Commons
• Galerie káně lesní na Wikimedia Commons
• Taxon Buteo buteo ve Wikidruzích
• Slovníkové heslo káně lesní ve Wikislovníku
• Káně v ZOO Liberec Archivováno 9. 9. 2011 na Wayback Machine
• Káně lesní - webkamera z hnízda