Suburbanizace

Jedná se o velmi složitý proces, který je ovlivněn mnoha faktory, především je to rostoucí bohatství střední třídy. Obyvatelé si mohou dovolit koupit vlastní dům v suburbánní zóně, tedy na předměstí. A z těchto předměstí se pak dopravují vlastními vozy či vozy městské i příměstské dopravy do měst za prací nebo za nákupy a kulturou, což má vliv na rostoucí dopravu a zhoršené životní prostředí. Také zde se nacházejí dostupnější a levnější pozemky než v centru města.

Lidé se z centra stěhují z několika důvodů. Vysoké náklady na bydlení a neustále zvyšování cen nemovitostí. Centra se stále více stávají rizikovými oblastmi, jsou zde environmentální a sociální problémy, kdežto suburbanní zóna je většinou mnohem bezpečnější a poskytuje zdravější prostředí. Je to ideální propojení bydlení na venkově a zároveň ve městě. Také je sem žene touha vymanit se z šedi panelákových sídlišť.

Lidé jsou často závislí na svých automobilech či příměstské veřejné dopravě, která není provozovaná v dostatečné míře jako v centru města. Také se zde vytvářejí rozdíly mezi původními obyvateli příměstských obcí a nově příchozími obyvateli. Migranti z města jsou výrazně mladší a většinou mají středoškolské a vysokoškolské vzdělání, čímž spadají obecně do skupiny s vysokým sociálním statusem. V příměstských obcích dnes proto dochází k relativně výrazné polarizaci sociálně prostorové struktury. Dále je to obrovská ekologická zátěž na území, vysoké náklady na infrastrukturu, monotónnost. Nevýhodou je i degradace a vylidnění širších městských center a vlivem degradace se odstěhovávají i ti lidé, kteří o tom původně neuvažovali. Suburbanizace částečně odlehčuje přeplněným městským centrům, vytváří iluzi soukromí a venkovského života a uvolňují se byty v centrech pro sociálně slabší, děje se tak například v USA. K dalším pozitivům suburbanizace může také patřit nárůst nových pracovních příležitostí, či zvyšovaní finančních příjmů do rozpočtů obcí.[3]

Suburbanizace v roce 2009: nejžádanější jsou pražská a brněnská aglomerace

Suburbanizace není v Česku poměrně novým pojmem. Některé prvky suburbanizačního procesu můžeme spatřovat již v období průmyslové revoluce, v druhé polovině devatenáctého století, kdy vznikaly na našem území kolonie domků, které byly obvykle situovány za městem u hlavních komunikací. V období mezi první a druhou světovou válkou docházelo k další vlně suburbanizace a to vzhledem k bytové politice, která v té době směřovala k podpoře výstavby rodinných domů. Po změně režimu došlo k zastavení a rozvíjení suburbanizačního procesu.^[kdy?] Výstavba domů byla nahrazena hromadnou výstavbou převážně v panelových sídlištích s vysokou hustotou bytů a obyvatel. Nejmasivnější vlnu suburbanizace můžeme sledovat od počátku devadesátých let dvacátého století.[4]

Současný rozvoj suburbanizace je výsledkem celé řady společenských, ekonomických a územně technických podmínek.

Příklady nynější vlny suburbanizace můžeme naleznout po celé republice, hlavně kolem velkých měst. Nejvyšší nárůst obyvatel můžeme spatřovat ve Středočeském, Plzeňském, Jihomoravském a Jihočeském kraji.

V USA došlo k největšímu rozmachu suburbanizace v době hnutí za občanská práva, kdy skončila nucená rasová segregace. Nastal bílý útěk, který souvisí s rozsudkem nejvyššího soudu v případu Brown vs. školní rada Topeky v roce 1954, kdy bylo zrušeno segregované školství a kdy se běloši přesunuli do bezpečnějších předměstí s lepší kvalitou vzdělání. Černošští obyvatelé a další skupiny se naopak přesunuli do center měst a vytvořili v nich ghetta (tzv. inner cities). Tento trend pokračuje dodnes, či spíše je ještě posílen čím dál větším rozšiřováním gated communities. V amerických městech je proto nutné počítat s dlouhými dojížděcími časy, které jsou výrazně delší než je zvykem v Evropě.