Ota Janeček

V letech 1937–1939 studoval kreslení na Českém vysokém učení technickém v Praze u O. Blažíčka, C. Boudy a K. Pokorného. Po uzavření vysokých škol nacisty pracoval krátce v továrně na výrobu jízdních kol, potom studoval na pražské Umělecko-průmyslové škole (1941–1942), kterou však nedokončil.[1] Byl členem SVU Mánes (1943/4–1949 a 1990–1996[2]) a SČUG Hollar. Po čistkách na počátku normalizace byl zbaven členství v SČVU a StB ho vedla jako nepřátelskou osobu. Zůstal ale členem Českého fondu výtvarných umění a často vystavoval v zahraničí. Jeho manažerem se stal někdejší náměstek ředitele ČFVU ing. Jiří Vobrázek, agent StB s krycím jménem František, který pravidelně podával informace ze zahraničních výstav organizovaných Art Centrem.[3]

Jeho první malířská díla byla poznamenána expresivitou typickou pro válečné období. V některých obrazech se objevuje inspirace Amedeem Modiglianim, ale od roku 1943 proniká do jeho děl i vliv kubismu.[4] Již zde začaly krystalizovat okruhy jeho pozdější tvorby, především kresby dívčích aktů. Začíná rovněž poprvé samostatně vystavovat.

Smetákův mlýn na říčce Brzině na Sedlčansku - zde Ota Janeček v letech 1963–1996 žil a tvořil

Po roce 1948 objevuje postupně svůj osobitý, poetický styl s organickými, dekorativními prvky místy inspirovanými lidovým uměním a vycházejícími z motivů odpozorovaných v přírodě. V letech 50. se ještě dočasně vrací k realistickému pojetí obrazu, ale od následující dekády už jeho díla už přecházela do nefigurativních, florálních tvarů.[5] V této době vzniká i jeho vrcholný malířský cyklus Trávy, což jsou jakási komorně pojatá přírodní zátiší. Později tvoří i další přírodní  cykly – Staré stromy, Příměstské krajiny, Zimní krajiny, Krajina Českého středohoří či ještě kubisticky laděná Města, posouvá se ale i k abstraktnějším polohám maleb vegetativních symbolů viděných jakoby pod mikroskopem, tak jako v cyklech Organismy, Buňky a Formy ze 60. let. Vystavuje např. ve Špálově galerii, tvoří řadu kovových a dřevěných plastik a spolupracuje s režiséry Weissem a Krejčíkem na výtvarné stránce jejich filmů.[1]

K typickým motivům jeho malby v 70. a 80. letech naopak patří jemná, jakoby zasněná stylizace květin, ptáčků, motýlů, stromů, vajec či stébel trávy, připomínající svou křehkostí mistry japonských závěsných obrazů. Vznikají i nové cykly - Slunce a Země nebo obrazy různých imaginárních a mystických krajin[1]. V kresbě i grafických technikách se hojně věnuje rovněž svým charakteristickým dívčím aktům.

Kromě malby tvoří velice významnou část Janečkova díla grafika, především linoryty, litografie a suchá jehla, o níž prohlásil: "Suchou jehlu dělám od samého začátku a oblíbil jsem si ji proto, že nepotřebuju ani "kuchyň" ani "laboratoř". Stačí mít v kapse desku a jehlu. A pak - je to technika pravdy. Odhalí s naprostou jistotou, jak umíš kreslit."[4] Vytvořil okolo 1000 grafických listů, které však nijak neevidoval a jen zřídka uváděl vedle podpisu i rok vzniku. Přibližný soupis jeho grafické tvorby provedl až koncem 80. let dr. Ladislav Loubal.[6]

Janeček realizoval za svůj život velkou řadu knižních ilustrací (Hrubín,  Halas,  La Fontaine, Ovidius, Wilde, Seifert či Verlaine, později ilustrace ke staré čínské poezii) a kreslil rovněž portréty.[7] Pro několik generací českých školáků je znám svými ilustracemi Slabikáře a Čítanky.

Janeček byl vyznamenán roku 1964 Cenou Marie Majerové a v roce 1969 Cenou ministra kultury.[8] V roce 1963 získal první cenu v Sao Paulu za ilustraci dětské knihy, roku 1970 stříbrného orla na Mezinárodním knižním veletrhu v Nice.[4] V roce 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem.[9]

Na výstavě v Londýně roku 1985 byl anglickou kritikou označen "spolu s Picassem, Braquem, Modiglianim, Schielem a Matissem za největší postavu světové kresby tohoto století".[10]

Jeho celoživotní dílo bylo završeno v roce 1995 velkou retrospektivní výstavou v pražském Mánesu.

Ota Janeček je svými díly zastoupen v Národní galerii v Praze, v londýnské Tate Gallery, v Národní knihovně v Paříži, v MC Nay Institute v San Antonio (USA), v japonském Tochigi Prefectural Museum of Fine Arts a v National Gallery of Wales.[11]