Kanada

Totem Kvakiutlů v Britské Kolumbii

Před 50 000–17 000 lety, během čtvrté doby ledové, neboli tzv. Wisconsinu, snížená hladina moře umožnila lidem postupovat přes dnešní Beringovu úžinu (přes tzv. Beringii) ze Sibiře na americký kontinent. Území Kanady bylo ovšem blokováno ledovcovým příkrovem (tzv. Laurentijský ledovec). Tisíce let se tak lidské osídlení omezovalo na Aljašku a Yukon.[2] Nejstarší stopy po paleoindiánech na území Kanady byly nalezeny na ostrově Haida Gwaii, v jeskyni Bluefish a v mokřadu Old Crow (obojí na území Yukonu).[3] Byli to lovci a sběrači a zanechali po sobě kamenné nástroje. Lovili velké savce.

Severoamerické klima se stabilizovalo kolem roku 8000 př. n. l. Ledová plocha začala ustupovat, z roztáté vody vznikala jezera, včetně Velkých jezer. Od 2000 let př. n. l. začínají archeologové rozlišovat jednotlivé indiánské kultury. Na území Kanady působily tři klíčové indiánské skupiny: nejvýznamnější z nich byli Algonkinské kmeny mluvící různými algonkinskými jazyky, které obývaly především oblast Velkých jezer a řeky Svatého Vavřince a větší část východní poloviny moderní Kanady.[4]

Významní byly rovněž Irokézové, kteří původně sídlili v oblasti dnešního New Yorku (na území dnešních Spojených států), ale pozvolna rozšířili svůj vliv do jižního Ontaria a Montrealské oblasti dnešního Québecu. Zde se dostaly do kontaktu s Algonkiny a vytvořilo se mezi nimi tuhé nepřátelství. Roku 1142 vytvořili Irokézové tzv. Irokézskou ligu, nejvýznamnější pozdní indiánskou politicko-vojenskou strukturu severní Ameriky.[5]

Třetí klíčovou skupinou byli mluvčí jazyků na-dené, kteří jsou příbuzní současných obyvatel Sibiře. Tyto kmeny přišly do severní Ameriky okolo roku 6000 př. n. l., tedy později než Algonkinové a liší se od nich jazykově i etnicky. Osídlily zejména severozápad Kanady (část migrovala na jih USA).[6]

Ke třem hlavním okruhům nepatří některé izolované indiánské kmeny jako Haidové žijící především na Haida Gwaii u pobřeží Britské Kolumbie, nebo Kvakiutlové obývající pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver, kde žil i kmen Nuu-chah-nulth. Právě v těchto oblastech bylo zaznamenáno nejvíce totemových polí a slavností zvaných potlač, jejichž studium sehrálo velkou úlohu v rozvoji moderní etnologie a antropologie. Specifické obyvatelstvo se usadilo i v Kanadském arktickém souostroví, kde se již kolem roku 500 př. n. l. utvořila významná paleo-eskymácká kultura Dorset. Dnešní Inuité do této oblasti přišli až kolem roku 1500 z Grónska a původní eskymácké obyvatelstvo vytlačili.

Jacques Cartier na svých třech výpravách podrobně prozkoumal pobřeží Newfoundlandu a záliv svatého Vavřince, čímž otevřel cestu francouzské kolonizaci.

První evropské osídlení založili na kanadském území Vikingové okolo roku 1000 v L'Anse aux Meadows, to však existovalo pouze krátce a z dlouhodobého hlediska nemělo žádný význam.[7] Kanada (resp. její východní pobřeží) byla pro Evropu znovu objevena na přelomu 15. a 16. století výzkumnou plavbou Johna Cabota (1497)[8], další výpravy sem podnikli Jacques Cartier (1534), Martin Frobisher (1576), Samuel de Champlain (1603) a další. První dlouhodobé evropské osídlení zde založili Francouzi. Šlo o Port Royal (1605) a Québec (1608). Angličané je následovali v roce 1610 v oblasti Newfoundlandu. S příchodem Evropanů se na kanadském území začaly rychle šířit evropské choroby, které decimovaly původní obyvatele a otevíraly kolonistům cestu do indiánských území.

Francouzi v 17. století kolonizovali okolí řeky sv. Vavřince, zatímco Britové osidlovali třináct kolonií na východním pobřeží dnešních USA. Společnost Hudsonova zálivu se soustředila na oblast Země prince Ruprechta. V letech 1689–1763 došlo k sérii tzv. francouzských a indiánských válek.[9] Tyto války vyústily v zánik francouzské moci v Kanadě, která připadla Velké Británii.

Ta v roce 1774 schválila pro uklidnění situace tzv. Quebec Act, který akceptoval katolické náboženství, francouzský civilní zákoník a francouzštinu jakožto úřední jazyk na území provincie Québec.

Obchodníci s kožešinami pracující pro HBC prozkoumali kanadské vnitrozemí.

Za americké války za nezávislost se Kanada nepřipojila k povstání 13 kolonií a stala se cílovou zemí desítek tisíc loajalistů odcházejících z území dnešních USA. Tím se dostala na území Québecu řada anglicky mluvících protestantů usídlujících se zejména v oblasti Velkých jezer. To vedlo k pozdějšímu rozdělení provincie Québec na Horní a Dolní Kanadu, pro Horní Kanadu (nynější provincie Ontario) nebyl Quebec Act nadále relevantní.

V britsko-americké válce v letech 1812–1815 hrála kanadská fronta enormně důležitou roli.[10] USA se opakovaně pokoušely obsadit Horní i Dolní Kanadu, ale jejich vpády byly odraženy. Významný byl v tomto ohledu postoj indiánského obyvatelstva, které podporovalo spíše Brity (na britské straně bojovaly hlavní kmeny z oblasti Velkých jezer i Tecumsehova aliance), jakož i místních kolonistů. Války se francouzští obyvatelé většinou neúčastnili a pokud ano, tak většinou na straně Britů. Válka s USA skončila nakonec uznáním statu quo ante.

Smrt generála Brocka. V bitvě na Queenston Heights byl tvrdě odražen první pokus Američanů o dobytí Horní Kanady, zároveň zde však kulkou odstřelovače zahynul patrně nejlepší britský velitel britsko-americké války.

Následovala expanze na sever a západ za pomoci Severozápadní společnosti a Společnosti Hudsonova zálivu, která intenzívně probíhala již několik desetiletí. V roce 1837 došlo k povstání části francouzského obyvatelstva (viz povstání roku 1837). Po jeho potlačení se Británie rozhodla vytvořit z Horní a Dolní Kanady jeden celek (Sjednocená kanadská provincie).[11]

V roce 1846 byly podepsáním Oregonské úmluvy ukončeny teritoriální spory mezi USA a Kanadou (za hranici na západě byla určena 49. rovnoběžka). Prudký růst kanadské populace díky velké imigraci z Evropy i vysoké porodnosti vedl k osidlování kanadského vnitrozemí a zakládání nových kolonií: Vancouver a Britská Kolumbie. Zároveň někteří Evropané začali Kanadu opouštět a odcházeli do USA. V roce 1867 byl přijat Zákon o Britské Severní Americe, který sjednotil britské severoamerické kolonie Sjednocená provincie Kanada, Nové Skotsko a Nový Brunšvik v jediné, už do značné míry autonomní dominium. Krátce poté došlo k znovuvytvoření provincií Ontario a Québec. Do těchto provincií byla začleněna Ruprechtova země a přičleněny byly oblasti bývalé Severozápadní společnosti jakožto Severozápadní teritoria a nově vytvořená provincie Manitoba. Následně byla připojena Britská Kolumbie (od roku 1866 sjednocená s Vancouverem). Osidlování nových území bylo podpořeno mimo jiné výstavbou tří transkontinentálních železnic a ustavením královské severozápadní jízdní policie. V roce 1873 se připojila další kolonie (Ostrov prince Edvarda) a provinční status získaly části Severozápadních teritorií: Alberta a Saskatchewan (1905).

Kanadská pěchota postupující za tankem v bitvě u Vimy Ridge.

Kanada vstoupila do první světové války automaticky vyhlášením války Velkou Británií a vyslala na evropská bojiště kontingent složený převážně z dobrovolníků. Ztráty však byly natolik těžké, že pro doplnění kanadských sil v roce 1917 musel premiér Robert Borden vypsat povinné odvody do armády.[12]

V roce 1919 Kanada v rámci dalšího osamostatňování sama za sebe vstoupila do Společnosti národů a v roce 1931 Westminsterský statut potvrdil její nezávislost. Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let zasáhla Kanadu velmi silně, vše ještě zhoršilo mimořádné sucho. Proto se v Kanadě 30. léta 20. století nazývají Dirty Thirties.[13]

Před druhou světovou válkou Kanada podporovala politiku appeasementu vůči Německu, po přepadení Polska pak její premiér William Lyon Mackenzie King prosadil v kanadském parlamentu vyhlášení války (10. září). Během války došlo k obrovskému rozvoji válečného průmyslu, Kanada zásobovala jeho produkty nejen Velkou Británii, ale i USA a SSSR. Její pozemní jednotky byly nejdříve dislokovány převážně ve Velké Británii, později se účastnily válečných operací. Obchodní i válečné loďstvo hrálo enormně významnou roli v bitvě o Atlantik.[14]

V roce 1949 se do té doby formálně nezávislé Dominium Newfoundland připojilo ke Kanadě jako její 10. provincie. Ve stejném roce byla Kanada zakládajícím členem NATO. V roce 1956 reagovala OSN na suezskou krizi vytvořením mimořádných mírových sil OSN, které dohlížely na stažení znepřátelených stran. Šlo o návrh kanadského ministra zahraničí (a budoucího premiéra) Lestera B. Pearsona, který za to roku 1957 získal Nobelovu cenu míru.[15] Suezská krize měla však i dopad na veřejné mínění a zahraniční politiku Kanady, když vedla k jistému odcizení mezi Británií a Francií na straně jedné (útočící strany v Suezské válce) a Kanadou na straně druhé. Symbolem tohoto postupného procesu pak bylo, když si Kanada v roce 1965 vytvořila novou vlajku s javorovým listem, čímž z jejího státního praporu zmizel britský Union Jack.[16]

Plakát k referendu o nezávislosti Québecu z roku 1995

V důsledku silné poválečné imigrace z různých evropských zemí a USA došlo postupně ke změně demografické situace v Kanadě. Hodně též přispěla válka ve Vietnamu, během níž se řada Američanů přesídlením vyhýbala branné povinnosti. Výsledkem byla tzv. tichá revoluce v Québecu, kde zřetelně poklesl podíl francouzsky mluvících obyvatel a došlo k výrazné sekularizaci společnosti. Tento jev ale zároveň posílil nacionalistické a separatistické tendence zejména u francouzsky mluvících obyvatel.[17]

Během roku 1981 došlo k dohodě tzv. o patriaci (Patriation) ústavy, která měla definitivně učinit Kanadu nezávislou zemí. 17. dubna 1982 tak došlo i přes odpor představitelů Québecu k schválení nové verze ústavy, podle níž se Kanada stala zcela nezávislou zemí, v jejímž čele stojí monarcha sdílený s Velkou Británií.

Sociální a společenské změny v rámci kanadského zřízení a zmíněných ústavních změn vedly k prudkému nárůstu autonomizačních a separatistických snah Québecu a výsledkem byla dvě referenda o osamostatnění této provincie. V prvním bylo jednoznačně odmítnuto (1980, ještě před změnou ústavy)[18], výsledek druhého byl již velmi těsný (1995, pro odtržení 49,4% hlasujících)[19]. Kanadský nejvyšší soud však vydal v roce 1997 stanovisko, že Québec nemá právo na jednostranné vyhlášení nezávislosti. Separatistické hnutí v Québecu ovšem stále pokračuje v činnosti a víceméně odmítá toto stanovisko akceptovat.

V průběhu poválečných let docházelo ke stále větší ekonomické integraci mezi Kanadou a USA. Ta v roce 1987 vyústila v kanadsko-americkou smlouvu o volném obchodu (Canada-United States Free Trade Agreement), která vytvořila kanadsko-americkou zónu volného obchodu. Pod silným americkým vlivem jsou též kanadská média (v americkém příhraničí a v anglicky mluvících částech země obecně skomírající pod konkurencí médiích amerických), což vede na jedné straně ke snahám ještě více posílit integraci obou zemí (existuje zde signifikantní skupina usilující o vytvoření tzv. Severoamerické unie). 1. dubna 1999 došlo k poslední změně v nejvyšším administrativním členění země, když bylo ze Severozápadních teritorií vyčleněno teritorium Nunavut.

Národní park Yoho

Národní park Ivvavik

Kanadské národní parky spravuje vládní organizace Parks Canada. První kanadský národní park, Národní park Banff v jihozápadní Albertě, byl založen již v roce 1885. Proces zřizování národních parků v počátcích zahrnoval nucené vysídlování domorodých i nepůvodních obyvatel, časem se však od této praxe upustilo. V roce 1930 byl přijat zákon o národních parcích. V roce 1979 došlo k významné novelizaci, která silně omezila možnosti těžby nerostných surovin v parcích. Národní park Banff byl v roce 1984 zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO, do položky Parky kanadských Skalnatých hor[21], spolu s dalšími třemi národními parky: Národní park Jasper, Národní park Yoho a národní park Kootenay. Samostatně pak byly na stejný seznam zapsány Národní park Gros Morne[22], Národní park Kluane (součást položky Kluane / Wrangell–St. Elias / Glacier Bay / Tatshenshini-Alsek[23]), Národní park Nahanni[24], Národní park Waterton Lakes (součást položky Mezinárodní park míru Waterton-Glacier[25]), Národní park Miguasha[26] a Národní park Wood Buffalo[27], který je s rozlohou 44,807 kilometrů čtverečních největším národním parkem Kanady. K roku 2019 bylo v Kanadě 38 národních parků o celkové rozloze téměř 330 tisíc kilometrů čtverečních, což představuje 3,3 procenta rozlohy Kanady. Ročně je navštíví zhruba 15 milionů turistů. Na seznam UNESCO byly ovšem zapsány i některé další oblasti, jako například Dinosauří provinční park jihovýchodně od města Calgary (bylo zde objeveno přes 40 druhů dinosaurů a mnoho zkamenělin dalších organismů z doby před asi 76,9 až 75,8 miliony let)[28] a podobné oblasti paleontologických nálezů v Joggins[29] a Mistaken Point na Newfoundlandu.[30]

Mírový památník v Ottawě.

Kanada má úzké zahraniční vztahy s USA, s nimiž má nejdelší nebráněnou hranici na světě, nebo např. společnou leteckou obranu (NORAD).[31] Obě země spolu často kooperují jak na politické, tak i vojenské úrovni a jejich ekonomiky jsou velmi úzce provázané (i díky obchodním dohodám mezi USA, Kanadou a Mexikem: mezi roky 1994 a 2020 NAFTA, od 2020 pak USMCA).[32] Mimo to má Kanada nadstandardní vztahy s Velkou Británií a Francií, dvěma bývalými imperiálními mocnostmi, které hrály nezastupitelnou roli při jejím vzniku – je členem Commonwealthu a La Francophonie. S Velkou Británií má navíc společnou formální hlavu státu.

Zhruba od poloviny 20. století je Kanada advokátem multilateralismu, a vyvíjí úsilí k dosažení řešení globálních problémů ve spolupráci s jinými národy. Jednou z prvních výrazných demonstrací tohoto stanoviska je vystupování L. B. Pearsona za Suezské krize, který prosazoval vyslání mírových sil OSN do oblasti. Kanada hraje v oblasti mírových misí OSN vůdčí roli, zúčastnila se již více než padesáti, včetně těch před rokem 1989, v posledních letech se však její příspěvek krátí.

Mezi lety 2009 až 2012 měla Kanada jednostrannou vízovou povinnost pro občany České republiky. Ta byla ke 14.11. 2013 zrušena.[33] Slovensko, Polsko a Maďarsko vízovou povinnost taktéž nemá.

Kanadští vojáci v Afghánistánu vzdávají poctu padlému kolegovi

Kanada je jedním ze zakládajících členů NATO. V současné době disponuje 62000 vojáky a 26000 rezervisty. Kanadské ozbrojené síly sestávají z armády, námořnictva a vzdušných sil. Disponují 1400 obrněnými vozidly, 34 válečnými plavidly a 861 letadly.

Ve své historii se Kanada kromě mírových misí OSN přímo účastnila i válečných konfliktů jakožto válčící strana, konkrétně druhé búrské války, první světové války, druhé světové války, korejské války, války v Zálivu a invaze do Afghánistánu.[34] Pokud bychom započítali i prehistorii Kanady – tak je nutno připočíst ještě významnou úlohu Kanaďanů v britsko-americké válce.

Zvláštní oddíly určené pro boj s přírodními katastrofami (Disaster Assistance Response Team, DART) zasahovaly v 21. století při třech mimořádně rozsáhlých katastrofách: Zemětřesení v Indickém oceánu 2004, zemětřesení v Kašmíru (2005) a hurikánu Katrina (2005).

Kanada je rozčleněna na 10 provincií a 3 spolková teritoria

Kanada je složena z deseti provincií a tří teritorií. Provincie jsou Alberta, Britská Kolumbie, Manitoba, Nový Brunšvik, Newfoundland a Labrador, Nové Skotsko, Ontario, Ostrov prince Edvarda, Québec a Saskatchewan. Teritoria jsou Severozápadní teritoria, Nunavut a Yukon. Provincie mají vysoký stupeň autonomie, teritoria poněkud menší. Obojí disponují vlastními provincionálními (resp. teritoriálními) symboly, viz seznam kanadských provinciálních a teritoriálních symbolů.

Provincie jsou zodpovědné za většinu státních sociálních programů v Kanadě (viz zdravotní péče v Kanadě, vzdělávací systém v Kanadě a sociální dávky v Kanadě) a společně soustředí více finančních prostředků než federální vláda. Míra finanční a samosprávné autonomie je zde velice vysoká. Federální vláda může iniciovat národní programy a politiku v jednotlivých provinciích (např. Canada Health Act), ale provincie mohou rozhodnout, že se nebudou na této politice podílet (byť se tak často neděje). O více méně vyrovnanou úroveň služeb v jednotlivých provinciích se starají tzv. vyrovnávací platby řízené Federální vládou, které přesouvají finanční prostředky od bohatších provincií do rozpočtů provincií chudších.

Všechny provincie i teritoria mají jednokomorový volený zákonodárný orgán, v jehož čele stojí premiér, vybíraný stejně jako první ministr Kanady. Zároveň má každá provincie viceguvernéra (Lieutenant-Governor), který reprezentuje Korunu a je analogií generálního guvernéra na federální úrovni. U teritorií je obdobou viceguvernéra korunní komisař.

Čínská čtvrť v Torontu

Kanada je etnicky velice různorodá. Dle sčítání z roku 2001 zde existuje 34 etnických skupin, k nimž se hlásí minimálně 100 000 obyvatel. Řada obyvatel (zejména francouzsky mluvících) navíc o sobě mluví jako o Kanaďanech i jako o např. Francouzích a ve sčítání udávají obě tato etnická zařazení.

Největší etnické skupiny jsou Kanaďané (32,3 %), Angličané (18,3 %), Skotové (13,9 %), Francouzi (13,6 %), Irové (13,4 %), Němci (9,6 %), Číňané (5,1 %), Italové (4,6 %), Indové (4,6 %), První národy (4,4 %), Ukrajinci (3,9 %), Nizozemci (3,2 %).[35]

Francouzsky mluvící populace je soustředěna zejména v Québecu a existují v ní silné separatistické tendence. Eskymáci jsou soustředěni zejména na severu, první národy a Métis ve středu země na jihu (prérijní provincie). Populace těchto tří původních etnik roste více než dvakrát rychleji než zbytek kanadské populace.

V roce 1971 kanadská vláda oficiálně přijala politiku multikulturalismu.[36] V současnosti Kanada přijímá každý rok okolo 280 000 imigrantů a většina nově příchozích pochází z Asie.[37] V roce 2001 patřilo 13,4 % populace k tzv. viditelným menšinám a v roce 2011 se k viditelným menšinám hlásilo už 19.1% populace.[38]

Bazilika Notre-Dame v Montréalu, největší katolický chrám v zemi

Většina obyvatel Kanady (67,3%) se hlásí ke křesťanství. Nejsilnější křesťanskou církví je římskokatolická církev, ke které se hlásí 43,6 % obyvatel. Působí tam i početné diecéze východních katolíků z celkem 7 církví: arménští katolící, chaldejští katolící z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rumunští řeckokatolíci, slovenští řeckokatolíci. Mají celkem 251500 věřících a část z 36000 arménských katolíků a část z 6200 rumunských řeckokatolíků mají diecéze pro USA a Kanadu. Největší protestantskou denominací je Sjednocená církev Kanady (9,6%), následuje ji anglikánská církev. Z nekřesťanských náboženství je nejvýznamnější islám (3,2 %). Jako bez vyznání se profiluje 23,9 % obyvatel.[39]

Zastoupení různých vyznání není pochopitelně rovnoměrné – katolická církev má enormně silnou pozici v Québecu a obecně pak mezi obyvatelstvem irského a francouzského původu. Sikhismus, islám a buddhismus mají silnou pozici ve velkých městech jako Toronto nebo Vancouver.

Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím v Kanadě a počet jeho vyznavačů stoupl z 98000 v roce 1981 na více než 1 milion v roce 2011,[40] především v důsledku liberální imigrační politiky.

Dvojjazyčný anglicko-francouzský nápis na dopravní značce

Kanada je multikulturní země mnoha jazyků. Na federální úrovni se od roku 1969 profiluje jako dvojjazyčná, úřední řeči jsou angličtina (mateřský jazyk 56,0 % obyvatel) a francouzština (mateřský jazyk 20,6 % obyvatel). Jeden z těchto jazyků ovládá 98,1 % obyvatel (jen angličtinu 68,3 %, jen francouzštinu 11,9 % a oba jazyky 17,9 %).[41] Znalost jednoho z jazyků je podmínka k udělení občanství žadatelům z jiných zemí. Angličtina je mateřskou řečí většiny obyvatel všech provincií s výjimkou Québecu a ve dvou ze tří teritorií: Yukonu a Severozápadních teritoriích. (Poznámka: Při pohledu do etnických statistik je třeba si uvědomit, že fakt, že se někdo hlásí k francouzské národnosti, ještě neznamená, že nutně má za mateřský jazyk francouzštinu, u dalších etnik – Irů a Skotů – se takto nedá uvažovat už vůbec. Jako mateřskou řeč udává angličtinu i velká část potomků původních obyvatel.)

Francouzština má nejsilnější pozici v Québecu, kde je zároveň jediným oficiálním jazykem. Québec je také jedinou provincií Kanady, v níž nemá angličtina žádný oficiální status a v níž se většina obyvatel anglicky nedomluví. Mimo Québec má francouzština silnou pozici v provincii Nový Brunšvik, který je jedinou provincií, která je stejně jako celý stát dvojjazyčná. V Ontariu je oficiálním jazykem pouze angličtina, francouzština má ovšem polooficiální status a je v úředním styku používána, podobně je na tom Manitoba. Britská Kolumbie nemá oficiální jazyk, ale angličtina jím de facto je.

Ostrov prince Edvarda a Newfoundland a Labrador mají za úřední jazyk vedenou pouze angličtinu, na nižších úrovních služeb se však lze v rámci komunit domluvit různě. V Novém Skotsku je běžná angličtina, mimo to mají významnou pozici francouzština, irština a skotština. Úřední jazyk není určen. V Albertě je jediným oficiálním jazykem angličtina. V Yukonu jsou úředními jazyky angličtina a francouzština, ve zbylých dvou teritoriích jsou jako úřední jazyky vedeny krom těchto dvou ještě jazyky původních obyvatel (v Severozápadních teritoriích je jich 6, v Nunavutu 2).

Následující tabulka zachycuje procentuelní zastoupení mateřských jazyků v kanadské populaci dle sčítání obyvatelstva v roce 2016.[42] Čísla v tabulce nelze zaměňovat se znalostí jazyků - minimálně jeden z oficiálních jazyků ovládá 98,1 % obyvatelstva Kanady.[41]

Habitat 67

Frank Gehry

Nejslavnějším kanadským architektem je Frank Gehry, byť většinu svých staveb vytvořil ve Spojených státech a v Evropě. CN Tower v Torontu je nejvyšší věží na západní polokouli, s výškou 553 metrů.[43] Nejvyšším mrakodrapem v Kanadě je First Canadian Place v Torontu postavený v roce 1975[44], druhým nejvyšším je Scotia Plaza tamtéž. V roce 1992 byl v Torontu postaven komplex Brookfield Place, jehož součástí je i národní hokejová síň slávy. K nejvýznamnějším stavbám dějin brutalismu bývá řazen projekt Habitat 67 izraelsko-kanadského architekta Moše Safdieho. Jde o experimentální obytný objekt v Montrealu připravený u příležitosti světové výstavy Expo 67.[45] Ze starších stylů bývá ceněna empírová Montréalská radnice, první budova v Kanadě postavená v roce 1878 výhradně pro městskou správu, nebo novogotické stavby Bazilika Notre-Dame v Montréalu a zámeček Casa Loma v Torontu. Produktem historismu je i Château Frontenac v Québecu. Rideau Hall v Ottawě je oficiální rezidencí generálního guvernéra Kanady. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána lokalita L'Anse aux Meadows, kde manželé Helge a Anne Ingstadovi nalezli v roce 1960 pozůstatky vikinského osídlení, které zde krátkodobě existovalo okolo roku 1000.[46] Předpokládá se, že by se mohlo jednat o legendární Vinland Leifa Erikssona. Na seznamu Světového dědictví je i historické jádro Québecu, přístavní město Lunenburg (jako unikátní příklad britské dřevěné koloniální architektury v Severní Americe) a rybářská osada Red Bay na Labradoru. Z technických památek je na seznamu Rideau Canal, vodní kanál, spojující hlavní město Kanady, Ottawu, s městem Kingston u pobřeží jezera Ontario.[47]

Galerie umění Alberty

Královské ontarijské muzeum

Ke známým malířům patřili Tom Thomson, Emily Carrová, Philip Guston a Jean-Paul Riopelle. Skalní malby v Provincial Parku byly zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO.[48] Lidové umění reprezentují kameny Inukšuk, které tradičně vytvářejí Eskymáci na severoamerickém pobřeží Severního ledového oceánu.[49]

K nejvýznamnějším galeriím a muzeím která schraňují výtvarné umění, patří Kanadská národní galerie v hlavním městě Ottawě, se vzácnou sbírkou evropského umění (Hieronymus Bosch, Tizian, Paolo Veronese, El Greco, Peter Paul Rubens, Rembrandt, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, Camille Pissarro, Paul Cézanne, Gustav Klimt, Eugène Delacroix, Francisco Goya ad.). Od roku 1988 národní galerie sídlí v budově navržené izraelsko-kanadských architektem Moše Safdiem. Významné výstavní prostory lze ale nalézt i v jiných velkých kanadských městech, unikátní moderní a postmoderní architekturou se pyšní sídla Galerie umění Alberty v Edmontonu a Královské ontarijské muzeum v Torontu, které jinak disponuje též unikátní sbírkou designu ve stylu art deco. V Montrealském muzeu umění lze spatřit Portrét muže od El Greca nebo Návrat z hostince Pietera Brueghela mladšího. Národní muzeum umění Québecu se soustředí na domácí autory a má i významnou sbírku moderního sochařství. Také Ontarijská umělecká galerie v Torontu má významnou sochařskou sbírku, soustředěnou na dílo anglického sochaře Henryho Moorea. Její novou budovu navrhl Frank Gehry. Vancouverská umělecká galerie schraňuje díla Williama Hogartha, Josepha Wrighta nebo Henry Fuseliho.

Gabrielle Royová

Kanadská literatura si připsala jednu Nobelovu cenu, v roce 2013, když jí byla oceněna Alice Munroová.[50] (Laureát z roku 1976, Saul Bellow, se narodil v Montréalu, nicméně odešel do Spojených států a cenu získal již jako americký občan).

Margaret Atwoodová získala dvakrát Man Bookerovu cenu, Michael Ondaatje (Anglický pacient) a Yann Martel (Pí a jeho život) jednou. Carol Shieldsová je jediným kanadským spisovatelem, který získal Pulitzerovu cenu.[51] Světové proslulosti svými příběhy o dospívající zrzce Anne Shirleyové dosáhla též Lucy Maud Montgomeryová, svými reportážními romány z přírody pak Farley Mowat. K dalším důležitým jménům anglojazyčné kanadské prózy patří Robertson Davies, Mordecai Richler nebo Margaret Laurenceová. K největším osobnostem kanadské anglojazyčné poezie patří Leonard Cohen, který se jinak proslavil zejména jako folkový zpěvák, a Anne Carsonová.

Francouzsky píšící Antonine Mailletová získala Goncourtovu cenu.[52] K dalším významným francouzsky píšícím autorům patří Gabrielle Royová a Anne Hébertová, obě získaly francouzskou cenu Prix Femina. V oblasti žánrové literatury, konkrétně vědeckofantastické, patří k významným autorům A. E. van Vogt.

Leonard Cohen

Významným hudebním skladatelem je Howard Shore, který se proslavil zejména v oblasti filmové hudby; je mj. autorem hudby k filmové trilogii Pán prstenů. Jako sólový klavírista v oblasti vážné hudby se prosadil Glenn Gould. V jazzu to byl skladatel Oscar Peterson.

Kanaďané se jako i jiní Anglosasové poměrně hodně prosazují i v globální populární a rockové hudbě. Průkopníky v tom byli Leonard Cohen, Paul Anka a Neil Young a kapely Steppenwolf, The Band, The Guess Who a Rush (hudební skupina). Později uspěli také Céline Dion, Bryan Adams, Alanis Morissette, Sebastian Bach jakožto člen skupiny americké Skid Row (americká hudební skupina) a Shania Twain. V současnosti mají značný úspěch skupiny Nickelback, Arcade Fire, Sum 41, Three Days Grace, Tokyo Police Club, Billy Talent a Simple Plan. Jako sólisti v současnosti uspěli Avril Lavigne, Nelly Furtado či Michael Bublé, Justin Bieber, Drake (umělec), The Weeknd a Shawn Mendes. Kritiky byla vždy velmi oceňována Joni Mitchellová či představitelka „keltské“ hudby, harmonikářka Loreena McKennittová.

Jako hudební producent se prosadil David Foster.

Jim Carrey

Kanaďané se tradičně prosazují i v Hollywoodu a v amerických televizních produkcích, které jim jsou schopné zajistit globální popularitu (kanadský film a televize méně). Hvězdami Hollywoodu byla ještě v němé éře Marie Dresslerová a Norma Shearerová. V éře klasického Hollywoodu to byla Mary Pickfordová. Později se hvězdami pláten stali Jim Carrey, Christopher Plummer, Michael J. Fox, Mike Myers, Keanu Reeves (narozen v Libanonu), Donald Sutherland či Leslie Nielsen. Krotitelé duchů proslavili Dana Aykroyda, Kokosy na sněhu Johna Candyho, série Vřískot Neve Campbellovou. Nedávno proslavily snímky Sherlock Holmes Rachel McAdamsovou, X-men Ellen Pageovou, Matrix Carrie-Anne Mossovou. V seriálu Pobřežní hlídka se proslavila Pamela Andersonová, v seriálu Ztraceni Evangeline Lilly, v seriálu 24 hodin Elisha Cuthbertová a Kiefer Sutherland (narozen v Anglii), v kultovním sci-fi Star Trek William Shatner, v sitcomu Jak jsem poznal vaši matku Cobie Smuldersová, seriálu Castle Nathan Fillion a Stana Katic, v seriálu Beverly Hills 90210 Jason Priestley. K nejmladším kanadským hvězdám, které se prosadili v Americe, patří Ryan Gosling.

Z režisérů se v Hollywoodu prosadili James Cameron a David Cronenberg. K průkopníkům filmu patřil Mack Sennett. Naopak v Kanadě povětšinou tvoří Atom Egoyan (narozen v Egyptě), Denis Villeneuve, Paul Haggis či Denys Arcand, který pro Kanadu získal roku 2003 prvního Oscara za nejlepší cizojazyčný film.[53] Ted Kotcheff získal roku 1974 Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu. V americké televizi je známé jméno producenta a scenáristy Davida Shorea, tvůrce seriálu Dr. House či Směr jih.

Legendou tzv. nového cirkusu je sdružení Cirque du Soleil, jeho ústřední postavou byl Guy Laliberté. Sdružení ovšem těžce zasáhla pandemie covidu-19 v roce 2020.[54] Celosvětově známou modelkou je Linda Evangelista.

Kanadské národní symboly jsou silně ovlivněny přírodními podmínkami Kanady, její historií a též tradicemi Prvních národů. Nejrozšířenějším a nejznámějším státním symbolem je javorový list, jehož první používání se datuje až do 18. století a který je vyobrazen na současné kanadské vlajce. Přestože má list jedenáct cípů, symbolizují tyto cípy deset provincií. Tři části listu k tomu reprezentují tři teritoria.[55] Národním heslem je A Mari Usque Ad Mare (Od moře k moři). Národním zvířetem je bobr, je vyobrazen i na 50 centové minci zvané niklák, nebo na budově kanadského parlamentu.[56]

• Seznam světového dědictví v Severní Americe
• Generální guvernér Kanady
• Seznam premiérů Kanady

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kanada na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Kanada ve Wikislovníku
• Téma Kanada ve Wikicitátech
• Kanada na OpenStreetMap
• Kategorie Kanada ve Wikizprávách
• Oficiální web kanadské vlády
• (anglicky, francouzsky) Kanadský statistický úřad
• Canada – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Canada (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Kanada – o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online.
• Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: Canada [online]. U.S. Department of State, 2011-06-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-15. (anglicky)
• CIA. The World Factbook – Canada [online]. Rev. 2011-08-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-30. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Ottawě. Souhrnná teritoriální informace: [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-23. (česky)
• BERCUSON, David J, a kol. Canada [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)