Britsko-americká válka

Britské Jednotky vypalují Washington

Ukázalo se, že rozhodnout válku ve svůj prospěch nedokáže ani jedna ze stran. Velká Británie se svým impériem byla stále největší světovou mocností a USA ji nebyly schopny porazit, na druhé straně obrovská vzdálenost amerického bojiště neumožňovala Velké Británii dostatečně využít svojí převahy a dosáhnout konečného vítězství. Válka začala být z ekonomického hlediska neúnosná pro obě strany a smlouva z Gentu proto nastolila v Severní Americe status quo ante bellum, s některými drobnými změnami ohledně námořního obchodu a rybářských práv.

Mírová smlouva v Gentu byla uzavřena 24. prosince 1814, avšak než se zpráva o ní dostala na místo, proběhla ještě bitva u New Orleans, kde zvítězily americké síly pod vedením Andrewa Jacksona, který zde získal svou popularitu.

Válka měla značné důsledky na politické dějiny Spojených států. Největší neklid vyvolala na severu USA, ve státech tzv. Nové Anglie (Maine, New Hampshire, Vermont, Massachusetts, Rhode Island, Connecticut). Válka zde byla od počátku nepopulární, jednak kvůli dobrým obchodním vazbám s Brity, které narušilo vládní embargo, jednak proto, že šlo o baštu federalistické strany a válku vedl republikán James Madison. V říjnu 1814 nespokojenci svolali sjezd do města Hartford v Connecticutu. V lednu roku 1815 zasedání přijalo tzv. Hartfordskou konvenci. V prohlášení se uvádělo, že severní státy mají právo se odtrhnout od USA, pokud centrální vláda bude porušovat jejich suverenitu a zazněl požadavek na několik dodatků ústavy: jeden měl zaručit, že obchodní embargo centrální vlády nesmí trvat déle než 60 dní, další, že k vyhlášení války má být potřeba dvoutřetinová většina v Kongresu, jeden politik měl právo být zvolen jen na jedno prezidentské období a další prezident by podle návrhu nesměl být ze stejného státu jako jeho předchůdce. Hartfordská konvence však neměla ve zbytku Spojených států dobrý ohlas, byla vnímána jako separatistická a vlastizrádná. Jejím hlavním politickým důsledkem tak bylo, že kdysi vlivná federalistická strana po válce prakticky zmizela z amerického politického spektra.

Vztahy s Británií se po válce nečekaně rychle zlepšovaly, již roku 1815 se vrátili do Washingtonu i Londýna velvyslanci. Negativnější dopady byly na vztahy s Kanadou. Ta se ještě dlouho obávala nové americké invaze. Vybudovala kvůli tomu rozsáhlou síť obranných opatření a pevností. Rovněž prakticky zamezila tomu, aby do ní přicházeli migranti ze Spojených států. Naopak povzbuzovala přistěhovalectví z Británie.[2]