Neoliberalismus

Nejznámějšími teoretiky neoliberalismu jsou Milton Friedman a Friedrich von Hayek. Oba byli ústředními postavami tzv. Montpelerinské společnosti, která sdružovala velké osobnosti politického a ekonomického liberalismu.[8] Všichni byli zastánci klasického liberalismu a v době po velké hospodářské krizi a následující světové válce se snažili vylepšit liberalismus, který těmto krizím nedokázal předejít. Oba v 70. letech obdrželi za svůj přínos ekonomii Nobelovu cenu. Jejich teoretické poznatky převáděla do praxe např. bývalá premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová spolu s bývalým americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Oba politici se museli během svého volebního období vyrovnat s dopadem keynesiánských ekonomických reforem, které vedly k navýšení státního dluhu, který se však rapidně zvyšoval i za jejich vlád. Jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech se tudíž prosazovalo snížení daňové zátěže,[9] nebo privatizace státních podniků.[10] Pro nový politický a ideologický proud se vžilo označení nová pravice. Ta v sobě snoubí princip společenského konzervatismu (neokonzervatismu) a ekonomického liberalismu (neoliberalismu).

První zmínky o užití termínu neoliberalismus sahají až do roku 1898, kdy jej k popsání ekonomických idejí italského ekonoma Maffea Pantaleoniho použil francouzský ekonom Charles Gide.[11] Na popularitě nabyl během srazu intelektuálů Colloque Walter Lipmann v Paříži v roce 1938. Sraz byl pojmenován po americkém novináři Walterovi Lippmannovi, jehož dílo An Enquiry into the Principles of the Good Society bylo zde důkladně studováno.[12] Hlavním cílem tohoto srazu bylo modernizovat klasický liberalismus, který v důsledku selhání během Velké hospodářské krize výrazně ztratil na popularitě ve prospěch intervencionistické politiky převážně založené na myšlenkách anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese. Tuto modernizovanou verzi liberalismu se rozhodli nazvat neoliberalismus a byla založena na následujících konceptech.[13]

• priorita cenového mechanismu
• svobodné podnikání
• systém tržní konkurence
• silný nestranný stát

V roce 1947 Friedrich von Hayek pozval 39 intelektuálů do švýcarské vesnice Mont Pelerin opět s cílem vytvoření liberalistické alternativy pro intervencionismus, jenž v té době byl stále dominantním pohledem na roli státu v ekonomice.[14] Tento sraz vedl k založení tzv. Montpelerinské společnosti složené z liberálně smýšlejících intelektuálů, která se stala epicentrem neoliberalistického myšlení v následujících dekádách. Mezi její zakládající členy patřili Friedrich Von Hayek, Milton Friedman, Karl Popper, George Stigler a Ludwig von Mises.[13]

Chile

HDP na obyvatele Chile porovnáno s Latinskou Amerikou (roky vlády Augusta Pinocheta zvýrazněny)

Myšlenky neoliberalismu byly poprvé implementovány v Západním Německu v 50. letech za vlády Ludwiga Erharda, avšak v modifikované formě tzv. Ordoliberalismu, která kladla důraz na povinnost státu zajistit spravedlivou tržní konkurenci skrze regulace. V plném rozsahu byl neoliberalismus aplikován teprve v roce 1973 v Chile, kdy v důsledku ekonomické krize došlo s americkou ekonomickou a rozvědkovou podporou ke coup d'état, kdy na místo socialistického presidenta Salvadora Allendeho byl dosazen Augusto Pinochet, který následně nastolil vojenskou diktaturu. Pinochet implementoval rady tzv. Chicago boys, kteří studovali ekonomii v Chicagu pod neoliberálně smýšlejícím Miltonem Friedmanem a Arnoldem Harbergerem.[15] Mezi jejich ekonomické reformy patřila deregulace trhů, privatizace důchodového systému, bank a mnoha dalších odvětví, zmenšení státních výdajů a navýšení úrokových sazeb, které v roce 1978 dosáhli 178%.[16] V následujících letech došlo k poklesu inflace z 600% na 10% a rychlému nárůstu HDP na obyvatele až do Latinskoamerické dluhové krize v roce 1982, která otřásla ekonomikou Chile silněji než u ostatních latinskoamerických zemí.[17] Někteří akademici za tento rozdíl viní právě neoliberální ekonomickou politiku Chicago boys, obránci naopak tvrdí, že problémem bylo neuposlechnutí jejich rad a napojení hodnoty chilského pesa na americký dolar.[18][19]

Neoliberalismus se setkává z kritikou od akademiků, publicistů i aktivistů z levých i pravých pozic.[29] Thomas Marois a Lucia Pradella uvádí, že ta výrazně narostla pod vlivem velké recese mezi lety 2008–2009.[30]

Podle některých kritiků neoliberalismus upřednostňuje ekonomické ukazatele, jako růst HDP nebo snižování inflace, před sociálními ukazateli, které nelze tak jednoduše kvantifikovat, jako jsou například práva zaměstnanců nebo rovnováha a soudržnost ve společnosti. Toto primární zaměření na ekonomické faktory pak podle kritiků vede k přehlížení jiných společenských ukazatelů a nahrává vykořisťování a sociální nerovnosti.[31] Podle geografů Birche a Siemiatycki způsobuje růst tržní optiky i změnu ve vnímání veřejných statků, jehož vlivem je na věci ve veřejném zájmu čím dál tím více nahlíženo z finančního spíše než ze sociálního pohledu, což dělá těžší prosazovat ideály jako je sociální spravedlnost, rovnost, boj se změnami klimatu či chudobou.[32] Dle marxistického geografa Davida Harveye podporuje neoliberalismus bezohledný individualismus, který je škodlivý pro společenskou solidaritu.[33]

Harvey v tomto ohledu spojuje vysoký nárůst kriminality mezi chudými v USA s prosazováním neoliberalismu.[2] Právě „kriminalizace chudoby“ je podle Harleyho způsob, jakým se neoliberalismus vypořádává se společenskou nestabilitou mezi ekonomicky marginalizovanými komunitami.[3] Podle sociologa Loïce Wacquanta je toto výsledkem neoliberálních reforem jako je osekávání sociálního státu a státní podpory v nezaměstnanosti, gentrifikace městských a chudinských čtvrtí, privatizace veřejných služeb, snižování práv a ochrany zaměstnanců skrze deregulaci ekonomiky, prekarizaci a nárůst nízkoplacených pracovních míst skrze snižování či cílenou stagnaci minimální mzdy.[34]

Zpráva Mezinárodního měnového fondu z roku 2016 kritizuje neoliberální politiku za prohlubování ekonomické nerovnosti a globální chudoby.[2] Zpráva konkrétně uvádí, že „je mnoho důvodů, proč tleskat neoliberální agendě“, současně však uvádí, že některé taktiky, primárně volný pohyb kapitálu a fiskální konsolidace, vedly ke „zvětšení nerovnosti“.[35] Někteří akademici dokonce argumentují tím, že některé neoliberální reformy, jako privatizace veřejných služeb a redukce státní sociální podpory, vedly k tomu, že se Švédsko, které má jinak jedny z největších mezd v Evropě, stalo zemí s nejrychleji se prohlubující ekonomickou nerovností ze všech zemí OECD.[36][37]

Podle kritiků vede neoliberální politika k posilování moci korporací na úkor státu (korporatokracie) a zvýhodňuje bohaté a vyšší třídu.[38]

Trhem řízená, neregulovaná ekonomika též podle kritiků znemožňuje efektivní boj se změnami klimatu a stojí za degradací životního prostředí.[39]