Henry Kissinger

Kissinger se narodil jako Heinz Alfred Kissinger v bavorském městě Fürth do židovské rodiny.[4] Jeho otec Louis Kissinger (1887–1982) byl gymnaziální učitel a jeho matka Paula (1901–1998) byla žena v domácnosti. Henry měl také mladšího bratra Waltera. Příjmení Kissinger bylo rodinou, konkrétně prapradědou Meyerem Löbem, převzato již v roce 1817. Löb se inspiroval lázeňským městem Bad Kissingen.[5] Jako mladý hrál Henry fotbal za mládežnický oddíl klubu SpVgg Fürth, který byl ve své době v Německu velmi uznávaný.[6] Roku 1938 uprchla celá rodina včetně mladého Henryho do Londýna a později až do New Yorku, kde získal Kissinger americké občanství.

Po krátké adaptaci v New Yorku nastoupil Henry na střední školu Washington Heights nacházející se v horní části Manhattanu. Tato část New Yorku byla hlavním střediskem německé židovské komunity. Přestože se Kissinger velmi rychle přizpůsobil místnímu prostředí, problémy mu působil jeho silný akcent, který ho psychicky srážel a způsoboval, že Henry začal být introvertní a bál se komunikovat.[7] Po absolvování střední školy začal studovat Kissinger účetnictví na City College of New York. I přesto, že se vzdělával dálkově, ve škole exceloval. Studium na vysoké škole muselo být přerušeno roku 1943, kdy byl naverbován do americké armády a účastnil se tak 2. světové války.[8]

Kissinger se v roce 1949 oženil s Annou Fleischerovou. Stejně jako Henry, byla i ona židovského původu, a proto také emigrovala z Německa do Spojených států. Z tohoto manželství se Henrymu Kissingerovi narodily dvě děti – David a Elisabeth. Manželství skončilo rozvodem roku 1964. Podruhé se oženil o 10 let později, když si vzal Nancy Maginnes. Od jejich sňatku spolu žijí střídavě v Kentu v Connecticutu a v New York City.[9] Syn David Kissinger byl ředitelem americké mediální společnosti NBC Universal a od roku 2005 je hlavou produkční firmy Conaco.[10]

Po studiích na Harvardu, kde obdržel v roce 1954 titul Ph.D., zde zůstal jako univerzitní profesor v oboru mezinárodních vztahů až do roku 1971. V roce 1955 byl jmenován zpravodajem Rady zahraničních vztahů, což je prestižní vědecký institut, jehož doporučení berou v úvahu i vysocí činitelé washingtonské administrativy.[11] Tehdy se také seznámil s Nelsonem Rockefellerem, což byl republikánský politik z mocné podnikatelské rodiny. Od té doby tak Kissinger politicky patřil k tzv. Rockfellerovým republikánům, jak se v 60. letech v USA říkalo příznivcům Nelsona Rockefellera.

V 60. letech se Kissinger stal Rockefellerovým zahraničněpolitickým poradcem a podporoval ho při jeho neúspěšné kandidatuře na prezidenta USA v letech 1964 a 1968. Kissingerovy služby využívali nejen republikáni, ale i demokraté, jako například John F. Kennedy, který ho jmenoval poradcem Rady pro národní bezpečnost, což je orgán sloužící pro vypracování návrhů dlouhodobých strategií. V této funkci setrval i za vlády Lyndona B. Johnsona. V listopadu roku 1968 zvítězil v prezidentských volbách Richard Nixon, který si Kissingera vybral za svého poradce pro otázky národní bezpečnosti a Kissinger tak od 20. ledna 1973 zastával tento post.

Už od roku 1969 se Kissinger pokoušel zlepšit vztahy mezi USA a SSSR. Snažil se prosadit nový druh politiky, tzv. détente neboli uvolňování.[12] Vrcholem této politiky se stal podpis první sovětsko-americké smlouvy s názvem SALT 1 o omezení počtu strategických protiraketových zbraní. K podpisu smlouvy došlo při návštěvě Richarda Nixona v Moskvě, která se konala v květnu roku 1972.[13] V letech 1971 až 1972 se Kissinger pokoušel o urovnání vztahů mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou. V této souvislosti se často používá termín tzv. pingpongová diplomacie, což je označení pro aktivity americké a čínské diplomacie v 70. letech minulého století. Termín pingpongová diplomacie získal svůj název v roce 1971, kdy byla americká reprezentace ve stolním tenise pozvána do Pekingu, což byl první krok ze strany čínských diplomatů ke zlepšení napjatých vztahům mezi těmito dvěma světovými velmocemi. V témže roce podnikl Kissinger hned dvě cesty do Číny a v únoru roku 1972 poprvé navštívil Čínu i americký prezident Richard Nixon. Díky těmto aktivitám tak došlo k normalizaci vztahů mezi USA a Čínou, které za společného potenciálního nepřítele považovali Sovětský svaz.[14]

V období řešení čínsko-amerických vztahů začal Kissinger také jednat o ukončení války ve Vietnamu s Le Duc Tho (člen politického byra a tajemník ústředního výboru Vietnamské strany pracujících). Dne 27. ledna 1973 byla v Paříži podepsána mírová dohoda o ukončení války a znovunastolení míru ve Vietnamu a dva měsíce od jejího podepsání se americká vojska stáhla z Jižního Vietnamu. Mezníkem v Kissingerově kariéře byl rok 1973, kdy ho 22. září prezident Richard Nixon jmenoval padesátým šestým ministrem zahraničních věcí USA.[15]

V roce 1973 došlo k tzv. Jomkipurské válce mezi Izraelem a Egyptem se Sýrií trvající 20 dní. S pomocí finanční podpory USA Izrael zvítězil a na toto vítězství zareagovaly arabské státy OPECu a vyhlásily embargo na vývoz ropy do USA a všech ostatních zemí, které Izrael podporovaly. Kissinger se účastnil mírového jednání a velmi se angažoval v otázce urovnání arabsko-izraelského konfliktu. Přesvědčil Izrael, aby stáhl své vojáky z okupovaného Sinajského poloostrova. Následně státy OPECu zrušily embargo na vývoz ropy do USA.

Po aféře Watergate, kdy byl Nixon obviněn z pokynů ke vloupání svých pěti spolupracovníků do centra Demokratů z června 1972, podal třicátý sedmý prezident USA demisi.[16] Novým prezidentem se tak stal dosavadní viceprezident Gerald Ford. I přes změnu prezidentů Kissinger stále uplatňoval svoji politiku détente vůči SSSR. Kissinger pokračoval v jednání s ministrem zahraničí SSSR Andrejem Gromykem. Na základě těchto dohod mezi Gromykem a Kissingerem byla v roce 1975 v Helsinkách připravena celoevropská konference o bezpečnosti a spolupráci. Na této konferenci byly uznány teritoriální a politické poměry v Evropě, jakožto výsledek 2. světové války, a tím pádem byl SSSR uznán nejmocnějším státem v Evropě. Sovětský svaz ale musel na konferenci přijmout představy Západu o lidských právech a základních svobodách ve formě tzv. třetího koše Závěrečného aktu. V roce 1977 prezidentské volby vyhrál James Carter, a tak oválnou pracovnu Bílého domu opustil nejen prezident, ale těsně po něm opustil svou vládní funkci i Kissinger. Novým ministrem zahraničních věcí se stal Cyrus Vance.[17]

Kissinger však i po opuštění nejvyšších funkcí zůstal velice vlivnou postavou nejen americké, ale i světové politiky a začal působit jako soukromý konzultant. Také se stal členem několika různých skupin, jako je např. skupina mocných zvaná „Bilderberg“ nebo Rada pro zahraniční vztahy.[18]

Začal se také věnovat psaní svých vlastních memoárů. Prostřednictvím těchto děl se mu podařilo výrazně zviditelnit a povznést svou pověst klíčového amerického politika, ale také interpretovat ve svůj prospěch většinu sporných okamžiků své diplomatické éry.

I když už Kissinger svou kariéru definitivně ukončil, dodnes se prostřednictvím médií vyjadřuje k různým situacím ve světové politice a mnoho významných osobností od politiků až po prezidenty si k němu „chodí pro rady“. Kissinger je i například dobrým přítelem a rádcem neúspěšné kandidátky na post prezidenta Hillary Clintonové, i přestože Hillary je demokratka a Kissinger republikán.[19]

O jeho politice se však často mluví i negativně a stále je svými odpůrci obviňován z válečných zločinů, jako je např. rozšíření války ve Vietnamu do Laosu, ale je také obviňován ze spáchání zločinů proti lidskosti a porušování lidských práv. Žádná z těchto věcí mu však nikdy nebyla prokázána.

Po skončení kariéry se Kissinger rozhodl vrátit ke své staré k lásce – k fotbalu. Byl členem organizačního výboru mistrovství světa ve fotbale v roce 1994 a vůdčí osobností, která usilovala o kandidaturu na uspořádání této velké sportovní akce v USA také v roce 2018. Jeho snaha však tentokrát nebyla úspěšná.[20]

• Bronzová hvězda – USA, 1945
• velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 10. listopadu 1976[21]
• velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 1977
• Prezidentská medaile svobody – USA, 13. ledna 1977 – udělil prezident Gerald Ford[22]
• čestný rytíř-komandér Řádu svatého Michala a svatého Jiří – Spojené království, 1995[23]
• velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky – Polsko, 1997[24]
• Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy – Česko, 1998[25]
• Bavorský řád za zásluhy – Bavorsko, 14. července 2005[26]
• Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska – Bádensko-Württembersko, 28. dubna 2007
• Prezidentská medaile – Izrael, 1. března 2012[27]

• Kissinger je dosud nejstarší žijící osobností, která byla americkým časopisem Time zvolena Osobností roku, stalo se tak v roce 1971.[28]
• V roce 1973 byl oceněn spolu s vietnamským generálem a diplomatem Le Duc Tho Nobelovu cenu za mír za svou spoluúčast na vzniku Pařížských mírových dohod, které umožnily stažení amerických vojsk z války ve Vietnamu. Le Duc Tho cenu však odmítl přijmout s odvoláním na fakt, že ve Vietnamu dosud nebylo míru dosaženo a ozbrojený konflikt nadále pokračuje.[29] Kissinger peněžní zisk spojený s udělením ceny daroval charitě a později se nabídl, že cenu vrátí, čímž reagoval na další severovietnamskou ofenzívu v roce 1975.
• V roce 1976 se stal Kissinger úplně prvním čestným (nehrajícím) členem basketbalového týmu Harlem Globetrotters.[30]
• Roku 1980 vyhrál Národní knižní cenu v kategorii historie za jeho první svazek knihy „Roky v Bílém domě“.[31]
• V roce 2000 získal Thayerova cenu od špičkové vojenské akademie West Point. Cena je pojmenována po Sylvanu Thayerovi, který byl jedním z „otců“ americké akademie.[32]
• Roku 2002 se stal členem Mezinárodního olympijského výboru.[33]
• V říjnu roku 2013 získal cenu Henryho A. Grunwalda za služby veřejnosti.[34]

• 2006 Roky v Bílém domě (Praha: BB/art) ISBN 80-7341-703-0.
• 2004 Bouřlivé roky (Praha: BB/art) ISBN 80-7341-206-3.
• 2002 Roky obnovy (Praha: BB/art) ISBN 80-7257-785-9.

• 1996 Umění diplomacie – Od Richelieua k pádu Berlínské zdi (Praha: Prostor). ISBN 80-85190-51-6. (²1997 ISBN 80-85190-59-1, ³1999 ISBN 80-7260-025-7)
• 2002 Potřebuje Amerika zahraniční politiku? (Praha: BB/art) ISBN 80-7257-736-0
• 2006 Krize: anatomie dvou hlavních krizí zahraniční politiky (Praha: Academia) ISBN 80-200-1439-X.
• 2009 Obnovení světového řádu: Metternich, Castlereagh a potíže s mírem 1812–1822 (Praha: Prostor) ISBN 978-80-7260-221-6.
• 2016 Uspořádání světa (Praha: Prostor). ISBN 978-80-7260-335-0. (²2021 ISBN 978-80-7260-482-1 ) Vyšlo také jako audiokniha. Načetl Jiří Schwarz, 2018.

• Niall Ferguson: Kissinger 1923-1968: The Idealist. New York, Penguin Press 2015, ISBN 978-1-59420-653-5
• Seymour Hersh: The Price of Power: Kissinger in the Nixon White House. 1983.
• Holger Klitzing: The Nemesis of Stability. Henry A. Kissinger’s Ambivalent Relationship with Germany. Trier : WVT 2007, ISBN 978-3-88476-942-3

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Henry Kissinger na Wikimedia Commons