Základní vojenská služba
Základní vojenská služba (prezenční služba, neformálně „vojna“) je povinná služba v armádě, která se liší (např. délkou) jak podle jednotlivých států, tak v rámci států podle typu této služby.
Historie vojenské služby v českých zemích
Základní mezníky[1]:
- 1649 – vznikla stálá armáda jako součást rakouské armády. Do armády byli vojáci verbováni. Služba byla doživotní.
- 1781 – Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Služba byla doživotní. Verbování nahradily odvody.
- 1802 – za Františka I. byla zrušena doživotní služba. U pěchoty se zkrátila na deset let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let.[2]
- 1845 – vojenská služba zkrácena na 8 let. Odvody byly pravidelnější.
- 1868 – branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
- 1912 – služba byla zkrácena na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři, u námořnictva čtyři). Ponechány byly sedmileté zálohy a dvouletá služba v zeměbraně. Odvody byly dvakrát ročně.
- 1920 – délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
- 1945 – branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce.
- 1990 – délka základní vojenské služby byla stanovena na 18 měsíců a byla uzákoněna možnost civilní služby.
- 1993 – novela branného zákona zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců.
- 15. května 2003 – ministr obrany Jaroslav Tvrdík předložil vládě záměr zrušit základní vojenskou službu k 31. prosinci 2004.
- 1. ledna 2005 – Česká armáda je plně profesionální. Branná povinnost bude vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.
V Československu a v Česku
Základní vojenská služba (zkráceně ZVS) existovala od dob první republiky do roku 2004, kdy byla povinná vojenská služba v Česku definitivně zrušena a Armáda České republiky byla transformována na profesionální armádu.[3] Nastoupit k výkonu ZVS byl povinen každý zdravotně způsobilý muž, občan ČSR (později ČSSR, ČSFR a ČR) po dosažení plnoletosti, před rokem 1954 v Československé armádě, v letech 1954–1990 v Československé lidové armádě, po rozdělení Československa roku 1993 v Armádě České republiky.
Odměna
Finanční odměna vojáků základní služby (VZS) se nazývala služné, dobově hovorově žold. Tato odměna byl odstupňována podle hodnosti, v roce 1964 např. činilo služné vojína 75 Kčs, svobodníka 80 Kčs, desátníka 90 Kčs a četaře 100 Kčs měsíčně. V návaznosti na inflaci bylo služné do roku 1991 třikrát zvýšeno, ekonomické podmínky vojáků základní služby však zůstávaly nuzné.[4] Za stravu a ubytování vojáci neplatili.
Nástup
Počátek základní vojenské služby začínal vždy úředním odvodem, tedy ověřením zdravotní způsobilosti služby, po odvodu získával mladý muž status brance, resp. odvedence. Označení branec zavedl zákon z roku 1889 a to pro „mladé muže brané k zápisu do odvodního seznamu“[5] Pro brance, kteří nastupovali do náročných vojenských oborů, byl určen předvojenský výcvik v civilní organizaci SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou). Vojenští řidiči absolvovali levně autoškolu pro řidiče z povolání na nákladní auta už před vojnou, radisté se naučili telegrafní abecedu a zacházení s radiostanicí atd.
Základní dobou nástupu byl věk 18 let. resp. nejbližší půlroční termín (jarní a podzimní). Učňům, studentům střední či vysoké školy byl umožněn odklad nástupu ZVS po skončení studia.
Délka ZVS
- Neodvedení muži byli zbaveni branné povinnosti („dostali modrou knížku“, tj. průkaz modré barvy o zbavení vojenské povinnosti). Vojenská knížka vojáka základní služby byla šedá. Vojenská knížka vojáka z povolání se nazývala Služební průkaz a měla červenou barvu. Lidé s „modrou knížkou“ nemuseli na vojnu a mohli tak místo vojny vést běžný civilní život.
- Pokud byl voják potrestán trestem celodenního kasárenského vězení a nebyl mu tento trest později zahlazen, vojenská služba u útvaru se mu prodloužila o počet dní, které strávil ve vězení.
- Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
- Po roce 1989 byla standardní délka základní vojenské služby postupně zkracována: první zkrácení o dva měsíce nařídil ve funkci nejvyššího velitele armády prezident Václav Havel v první polovině ledna 1990 (odchod byl k 31. lednu 1990), ještě v témže roce byla základní vojenská služba zkrácena novelou branného zákona na 18 a v roce 1993 na 12 měsíců. Posledních 878 branců nastoupilo základní vojenskou službu 30. března 2004.
- U úspěšných studentů vysokých škol a vojenské katedry (VKVŠ), které byly součástí všech vysokých škol s výjimkou teologických a které připravovaly studenty k výkonu základních důstojnických funkcí (absolventů VŠ, lidově absíků nebo špagátů), byla ZVS zkrácena na 12 měsíců. Před nástupem nebo krátce po nástupu na vojnu byli povýšeni na poddůstojníky, zpravidla svobodníky a při jejím ukončení byli nejúspěšnější absolventi VKVŠ obvykle povýšeni na důstojníky – do hodnosti podporučíka, „přeskočili“ tak praporčické hodnosti. V rámci zkracování ZVS byla zkracována a zrušena i vojna absolventů VŠ.
- Branci mohli ze sociálních důvodů (např. živitelé rodin, pečující alespoň o dvě děti) požádat o vykonání náhradní vojenské služby, která byla pouze pětiměsíční (později tříměsíční).
- Pokud bez vlastního zavinění (zejména pro nemoc a podobně) nenastoupili k ZVS před dosažením určeného věku (25 let, později prodlouženo na 28 a 30 let), byli k náhradní službě určení ze zákona.
- Náhradní vojenskou službu rovněž mohli vykonat vybraní zaměstnanci; železnice nebo vojenské podniky (např. Vojenské stavby), uhelné či uranové hornictví nebo hutě měly povoleno provádět v armádě nábor zaměstnanců před nástupem na ZVS. Kdo se zavázal, že např. jako havíř nebo řemeslník odpracuje 18 měsíců, byl z vojenské služby propuštěn o 6 měsíců dříve, tj. po 18 měsících, později dokonce již po 5 měsících (lidově pětimetři).
- Po roce 1989 branci, kteří z důvodů svědomí či náboženského přesvědčení nechtěli nastoupit ZVS, mohli vykonávat náhradní tzv. civilní službu („civilku“), zpravidla jako pomocná síla v nemocnicích, domovech důchodců nebo v sociálních službách u obecních úřadů, která však byla o polovinu delší než v té době platná základní vojenská služba.
Prodloužení základní vojenské služby
Prodloužením základní vojenské služby je možno výrazně navýšit početní stav armády. Stalo se tak v roce 1961, v době tzv. Berlínské krize, kdy byly uzavřeny hranice mezi Západním Berlínem a NDR a kdy hrozil ozbrojený konflikt. Sovětský svaz odložil odchod do civilu vojáků, kteří povinnou vojensku službu v roce 1961 vykonali,[6] a současně předčasně povolal k nástupu brance ročníku 1942. Početní stavy sovětských vojsk se tak zvýšily zhruba o cca 400 000 mužů.
Obdobně v Československu bylo povolání odvedenců předsunuto o jeden měsíc (na 1. září 1961) a na mimořádné cvičení bylo povoláno přibližně 40 000 záložníků. Vojákům byly zrušeny dovolené a volna k opuštění posádky, druhý ročník byl do civilu propouštěn až v průběhu listopadu a prosince 1961.[7]
Jiné státy
V někdejším Sovětském svazu základní vojenská služba činila 48 měsíců u zvláštních druhů vojsk, zejména u námořnictva a raketových vojsk, u běžnějších 24 měsíců. Během historie se pravidla ovšem také měnila.
Státy bez ozbrojených složek
Bez povinné vojenské služby
- Afghánistán
- Albánie
- Antigua a Barbuda
- Argentina
- Austrálie
- Bahamy
- Bahrajn
- Bangladéš
- Barbados
- Barma
- Belgie
- Belize
- Bhútán
- Bosna a Hercegovina
- Botswana
- Brunej
- Bulharsko
- Černá Hora
- Česko
- Čína
- Demokratická republika Kongo
- Dominikánská republika
- Džibutsko
- Fidži
- Filipíny
- Francie
- Gambie
- Ghana
- Haiti
- Honduras
- Chile
- Chorvatsko
- Indie
- Indonésie
- Irák
- Irsko
- Itálie
- Jamajka
- Japonsko
- Jihoafrická republika
- Jordánsko
- Kamerun
- Kanada
- Katar
- Keňa
- Kongo
- Lesotho
- Libanon
- Libérie
- Litva
- Lotyšsko
- Lucembursko
- Maďarsko
- Malawi
- Maledivy
- Malta
- Maroko
- Namibie
- Nepál
- Německo
- Nigérie
- Nikaragua
- Nizozemsko
- Nový Zéland
- Omán
- Pákistán
- Papua Nová Guinea
- Peru
- Polsko
- Portugalsko
- Rumunsko
- Rwanda
- Saúdská Arábie
- Severní Makedonie
- Seychely
- Sierra Leone
- Slovensko
- Slovinsko
- Spojené arabské emiráty
- Srbsko
- Srí Lanka
- Surinam
- Svatý Kryštof a Nevis
- Svazijsko
- Španělsko
- Švédsko
- Tanzanie
- Tonga
- Trinidad a Tobago
- Uruguay
- USA
- Spojené království
- Východní Timor
- Zambie
Povinná pouze za určitých podmínek
Povinná i dobrovolná vojenská služba
Výběrově povinná
Možnost civilní, nevojenské nebo nebojující
Vojenská služba kratší než 1 rok
- Bolívie (12 měsíců)
- Brazílie (9–12 měsíců)
- Dánsko (4–12 měsíců)
- Estonsko (8–11 měsíců)
- Finsko (6–12 měsíců)
- Guatemala (12–24 měsíců)
- Moldavsko (12 měsíců)
- Mongolsko (12 měsíců)
- Norsko (6–12 měsíců)
- Paraguay (12 měsíců pro armádu, 24 měsíců pro námořnictví)
- Rakousko (6 měsíců)
- Rusko (12 měsíců)
- Řecko (9 měsíců)
- Srbsko (6 měsíců)
- Švýcarsko (5 měsíců)
- Tchaj-wan (12 měsíců)
- Tunisko (12 měsíců)
- Ukrajina (12 měsíců)
- Uzbekistán (12 měsíců)
Vojenská služba kratší než 18 měsíců
- Ázerbájdžán
- Eritrea
- Gruzie
- Írán
- Kambodža
- Kolumbie
- Laos
- Madagaskar
- Pobřeží slonoviny
- Turecko (6–15 měsíců)
Vojenská služba delší než 18 měsíců bez možností civilní
- Arménie
- Egypt
- Guinea
- Izrael (21 měsíců pro ženy, 36 měsíců pro muže)[8]
- Jižní Korea
- Kazachstán
- Kuba
- Kyrgyzstán
- Libye
- Mosambik
- Rovníková Guinea
- Severní Korea
- Singapur
- Somálsko
- Súdán
- Sýrie
- Svatý Tomáš a Princův ostrov
- Tádžikistán
- Thajsko
- Turkmenistán
- Vietnam
Odkazy
Reference
- Ministerstvo obrany a Armáda České republiky, 23. 1. 2012, dostupné na: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895
- ČERNÝ, Václav. Odvod branců, délka vojenské služby a návrat vysloužilců do venkovské společnosti: panství Protivín 1780-1830. In: Venkov, rolník a válka v českých zemích a na Slovensku v moderní době. Praha: Národní zemědělské muzeum, s.p.o., 2017, s. 21-35. Dostupné online
- Vláda: od roku 2005 jen profesionální armáda
- TOMEK, Prokop. Trojí zvýšení služného vojáků základní služby 1971-1991 [online]. Praha: Vojenský historický ústav, 2021-04-19 [cit. 2022-02-22]. Dostupné online.
- Původ označení "branec" i-noviny.cz
- o prozatímním odkladu propouštění ze základní služby v SSSR. S. 4. Rudé právo [online]. 1961-08-30 [cit. 2022-02-22]. S. 4. Dostupné online.
- Berlínská krize zasáhla i do života statisíců vojáků [online]. Vojenský historický ústav, 2013-08-16 [cit. 2022-02-22]. Dostupné online.
- Archivovaná kopie. www.cia.gov [online]. [cit. 2010-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25.
Literatura
- HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi. Academia: Praha, 2022, ISBN 978-80-200-3332-1.