Malta

Původ slova „Malta“ je nejistý. Nejčastěji je zmiňován řecký původ názvu, konkrétně ze slova μέλι („meli“, v překladu „med“). Řekové ostrov nazývali Μελίτη („Melite“, v překladu „med“ nebo „sladký jako med“), pravděpodobně kvůli jedinečnému Maltskému medu – žije zde totiž endemický druh včely.[5] Že by se mohlo jednat o řecký vliv doplňuje i fakt, že Řecko mělo na ostrov vliv už od roku 700 př. Kr.[6] a že v letech 395 až 870 Maltě vládla Byzantská říše.[6]

Další možný etymologický původ je fénický. Fénické jméno pro Maltu (Maleth) v překladu znamená přístav, což je možné interpretovat jako odkaz na množství zálivů a zátok, které se na ostrově nacházejí.

Megalitický chrám Mnajdra.

Malta se může chlubit dějinami v trvání téměř 7 200 let. Na jejich počátku nacházíme stále ještě dosti záhadnou civilizaci zvanou megalitická kultura na Maltě.[7] Obyvatelstvo neznámého původu, které Maltu osídlilo zřejmě ze Sicílie a žilo v matriarchální společnosti, zanechalo zbytky megalitických chrámů. Vznik těch nejstarších se datuje do období kolem 4100 př. n. l. Je známo asi 45 těchto staveb, ale jen pět jich je dobře zachovalých: Tarxien, Ħaġar Qim, Mnajdra, Ggantija (na ostrově Gozo), a také Hypogeum (podzemní posvátný prostor) v Hal Saflieni. Civilizace z neznámých důvodů zanikla a předpokládá se, že pět set let poté (asi 2500 až 2000 př. n. l.) byl ostrov zcela neobydlen.

Ve 2. tisíciletí př. n. l. došlo k novému osídlení Malty. Nové obyvatelstvo stavělo dolmeny a zanechalo po sobě také záhadné „kolejnice“, anglicky cart ruts. Nejznámější z nich jsou takzvané Clapham Junction (Claphamské křižovatky) na jihu ostrova. Jedná se o paralelně probíhající stopy, vyryté do tvrdé vápencové skály, až 70 cm hluboké s rozestupem mezi 110 a 140 cm.[8] Nejobvyklejší teorií o funkci těchto kolejnic je, že šlo o zavlažovací či naopak odvodňovací systém.

Kolem roku 1100 př. n. l. obsadili Maltu Féničané.[9] Dali jí i současné jméno (Malet znamená v překladu útočiště či útulek). Po roce 800 př. n. l. převzala bývalá fénická kolonie Kartágo nadvládu nad západním Středomořím, a tím i nad Maltou.[10] Malta se stala její výspou v boji proti helénistické kolonizaci a nebyla tudíž starořeckou kulturou ovlivněna. Antickému vlivu se ale nakonec neubránila, neboť v druhé punské válce byla roku 218 př. n. l. obsazena Římem.

Křesťanství na ostrov dle tradice proniklo již s Pavlem z Tarsu při jeho ztroskotání v roce 60, ale skutečně doložený je průnik až z 2. století.[11] Po mezivládí Vandalů a Ostrogótů (5. století) připadla Malta roku 533 Byzanci, především díky byzantskému generálovi Flaviovi Belisarovi, který Ostrogóty toho roku porazil.[12] V roce 870 Maltu obsadili Arabové, konkrétně tuniská dynastie Aghlabidů.[13] Došlo k islamizaci obyvatelstva a Malta hrála význačnou roli v obchodu, zvláště s otroky. Arabové vybudovali také známé hradby Mdiny.[14]

Kolem roku 1090 Maltu dobyli normanští vládci Sicílie (Roger I. Sicilský, Roger II. Sicilský) a připojili ji ke svému sicilskému království. Ve 13. století bylo muslimské obyvatelstvo donuceno přestoupit na křesťanství. Po krátkém francouzském mezivládí připadla Malta roku 1282 aragonské koruně (později španělské). V roce 1429 Maltu krátce okupovali Maurové.

Pouliční malba zobrazující obležení Malty tureckými vojsky roku 1565

V roce 1530 ostrov konečně získal křesťanský vojenský (Maltézský) řád Johanitů, kteří měli chránit Evropu před vpádem Osmanů.[15] Roku 1565 se po čtyřměsíčním velkém obležení za cenu obrovských ztrát podařilo odrazit vojska Osmanského sultána Sulejmana I.[16] Nečekané maltské vítězství nad pětinásobnou přesilou je dodnes zdrojem maltské národní hrdosti.

Ostrov byl po této válce téměř zničen, a tak velmistr Jean Parisot de La Valette nechal vystavět nové město Valletta. Po porážce Osmanů se stát ocitl ve zvláštní situaci národnostní a jazykové pestrosti. Johanitský řád se podle jazykové hranice rozdělil na francouzskou, italskou, anglickou, německou, aragonskou, kastilskou a portugalskou část, přičemž každý z těchto podřádů si postavil vlastní sídlo (tzv. auberge).[17] Nastal zlatý věk ostrova, který skončil v 18. století, kdy byl oslaben vliv Osmanské říše, v důsledku čehož evropské mocnosti přestaly vidět smysl v tom platit Johanitskému řádu „za ochranu“.

V roce 1798 obsadil Maltu Napoleon. Malťané, nespokojení s úpadkovou érou pod johanitskou vládou, ho přivítali jako osvoboditele, nakonec se ale zklamali, když napoleonská armáda Maltu vyplenila.[18] Obyvatelstvo odpovědělo osmiměsíčním povstáním. O pomoc povstalci požádali Sicilské království, které zase požádalo o pomoc Brity. Britský kapitán Alexandr Bell Francouze z Malty roku 1800 úspěšně vypudil, čímž začala britské éra Malty. Formálního začlenění Malty do své říše dosáhli Britové v Pařížském míru roku 1814.

Britové vzápětí zrušili samosprávný orgán Universitá, což se nelíbilo především místní elitě, která začala revoltovat zvláštním „kulturním“ způsobem – odmítala mluvit anglicky a hovořila striktně italsky. Toto jazykové rozštěpení existuje na Maltě dosud. Jinak ale Britové ostrov postupně modernizovali, industrializovali a nechali mu i určitou samostatnost - roku 1849 dostali Malťané například první ústavu.[19] V první světové válce se pro ně Malta stala neocenitelnou základnou ve Středozemním moři. Malťané ovšem za války značně trpěli a reakcí bylo povstání v roce 1919, které bylo britskou armádou krvavě potlačeno.[20] Situaci se Britové pokusili uklidnit svoláním prvního parlamentu a prvními demokratickými volbami v roce 1921. Jenže ve 30. letech začaly ve volbách vítězit proitalské síly, takže Britové několikrát výsledek voleb zrušili, suspendovali ústavu a vrátili Maltu de facto do pozice klasické kolonie.

Guvernér Anthony Mamo a premiér Dom Mintoff vyhlašují roku 1974 republiku.

V průběhu druhé světové války byla Malta pro Brity opět důležitým bodem, jelikož ležela na strategickém místě, které umožňovalo britskému letectvu napadat zásobovací konvoje Afrikakorpsu. Německo-italské letectvo se snažilo Maltu jako leteckou základnu zničit během soustředěných náletů, které poškodily velkou část budov na ostrově (bylo jich přes tři tisíce). Tato událost vešla do historie jako bitva o Maltu.[21] V dubnu 1942 byl maltskému lidu za zásluhy udělen Jiřího kříž, který dodnes zdobí vlajku a státní znak Malty.

Po válce vděční Britové obnovili samosprávu a parlamentarismus. Nejsilnější politickou silou byla, jako i jinde v poválečné Evropě, místní labouristická strana. Ta byla v zásadě probritskou.[22] Jenže labouristy ochromily vnitřní rozpory, což učinilo rozhodující silou Nacionalistickou stranu (Partit Nazzjonalista), jež vznikla na bázi předválečné proitalské strany. Ta měla jasný cíl: samostatnost. 20. srpna 1962 vůdce Nacionalistické strany George Borg Olivier oficiálně požádal Spojené království o nezávislost. Britové souhlasili za podmínky, že se pro nezávislost Malťané vysloví v referendu. To se konalo roku 1964 a jasná většina hlasujících vyslovila pro samostatnost. Když došlo k dohodě, že britská námořní vojska budou moci užívat nadále maltské přístavy, došlo 21. září 1964 k vyhlášení nezávislého státu.[23]

Hlavou státu zůstal britský panovník, zastupovaný guvernérem, avšak 13. prosince 1974 se Malta prohlásila republikou s voleným prezidentem jako hlavou státu. Zůstala jen členem britského Společenství národů (Commonwealth of Nations). Později museli britští vojáci z Malty odejít a Malta vyhlásila neutralitu. Dne 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie.[24] V roce 2022 se maltská politička Roberta Metsolaová stala předsedkyní Evropského parlamentu.[25]

Mapa

Maltské souostroví leží ve strategické poloze ve Středozemním moři 95 km jižně od Sicílie a 290 km východně od Tuniska. Malta je rozlohou nejmenší stát Evropské unie. Skládá se z následujících obydlených ostrovů:

• Malta, 246 km²
• Gozo (Għawdex), 67 km² (kolem 30 000 obyvatel)
• Comino (Kemmuna), 3 km² (obydlen především během turistické sezóny)

K Maltě náleží i tři neobydlené ostrůvky Cominotto, Filfla a St. Paul's Island. Ostrovy jsou reliktem dřívějšího suchozemského spojení mezi Afrikou a Evropou, které bylo před asi 11 000 lety přerušeno vzestupem mořské hladiny.

Převážná většina pobřeží všech ostrovů je skalnatá. Povrch se skládá z různých druhů propustného vápence, který se extenzivně používá jako stavební materiál. Nejvyšším bodem je Ta' Dmejrek (253 m). Geograficky i geologicky náleží Malta k Evropě.

Malta má silně omezené zásoby sladké vody – podle údajů OSN je na vodu nejchudší zemí na světě. Zásobování obyvatelstva vodou je uskutečňováno dnes celkem čtyřmi stanicemi na úpravu mořské vody, parky a zemědělství užívají dešťovou vodu a částečně vodu ze studní; ještě v osmdesátých letech byla velká část spotřeby vody kryta jejím dovozem z Itálie.

Klimatické prostředí je typické pro tuto oblast Středozemního moře: mírné, vlhké zimní období a horké léto s prakticky žádnými vodními srážkami.

Sídlo parlamentu ve Vallettě.

Bývalá britská kolonie Malta získala nezávislost 21. září 1964 a 13. prosince 1974 se prohlásila nezávislou republikou, zůstala však i nadále členem Britského společenství národů (Commonwealth of Nations). Od 1. května 2004 je Malta členem Evropské unie.

Malta je parlamentní republikou. V čele státu stojí nominálně prezident republiky, volený parlamentem; prezident jmenuje předsedu vlády a podílí se na složení vlády. V minulosti se však ukázalo, že vůdce jedné z obou hlavních stran, který se zpravidla stává i předsedou vlády, určuje, kdo bude zvolen prezidentem, a tudíž zajišťuje i své jmenování předsedou vlády. Prezidentkou republiky byla od 4. května 2014 Marie-Louise Coleiro Preca[26]. Její mandát skončil v roce 2019 a novým prezidentem se stal George Vella. Předsedou vlády je pak od ledna 2020 Robert Abela, který po rezignaci nahradil Josepha Muscata. Volby do jednokomorového parlamentu (Kamra tar-Rapprezentanti) se podle ústavy konají nejméně každých pět let. Poslední volby proběhly 26. března 2022 a již potřetí za sebou byla vyhrála Strana práce s výsledkem 55,1 % hlasů.

Od roku 1993 se Malta administrativně dělí do 68 takzvaných lokálních výborů (local council), které jsou voleny jednou za tři roky.

Již před získáním nezávislosti byla maltská politika dominována dvěma politickými stranami: socialistickou a neutralisticky zaměřenou Stranu práce (Partit Laburista, MPL jako zkratka pro Maltese Labour Party) a konzervativní Národní stranu (Partit Nazzjonalista, odtud zkratka PN). Ostatní strany nemají větší politický význam. Třetí nejsilnější stranou je Demokratická alternativa (Alternattiva Demokratika, AD), obdoba evropských „Zelených“.

Všechny parlamentní volby mají na Maltě tradičně velice těsné výsledky a obě hlavní strany se u vlády pravidelně střídají. Volby do parlamentu ze dne 9. března 2013 přinesly toto rozdělení hlasů:

• Strana práce – 39 křesel (54,83 %)
• Národní strana – 30 křesel (43,34 %)

S politickými stranami se v minulosti střídalo i zaměření maltské zahraniční politiky. Zatímco se konzervativní PN orientovala jednoznačně na Západ, tedy na Evropskou unii, udržovala Labour Party tradičně dobré styky nejen se Sovětským svazem, ostatními zeměmi RVHP a Čínou, ale i se svými arabskými sousedy, mimo jiné s Libyí, a zasazovala se za neutralitu Malty a proti členství v Evropské unii. Od roku 1987 je Malta podle své ústavy neutrální.

Zemědělská půda na Maltě

Hospodářství Malty je ovlivněno skutečností, že souostroví nemá žádné přírodní zdroje, mimo to pak v důsledku mizivé vegetace trpí i nedostatkem spodní vody (lesní porost byl vymýcen již za dob Féničanů).

Zemědělství, především rostlinná výroba, se soustřeďuje hlavně na poněkud zelenější ostrov Gozo, přesto se musí zelenina dovážet, hlavně v letní suché sezóně. Tradiční rybolov se provádí stále ještě zastaralým způsobem hlavně jako pobřežní lov; roli zde hraje i skutečnost, že vody v okolí Malty jsou již delší dobu vyloveny. Nejen část rybího masa, ale i mnoho ostatních masných výrobků se proto dováží.

Průmyslová výroba, která vyrábí z velké části i pro vývoz, se soustřeďuje především na strojírenské výrobky, elektroniku, stavbu a opravu lodí, textil; jistých úspěchů bylo v devadesátých letech dosaženo i v oblasti zásobování vodou a elektrickým proudem.

V oblasti služeb stojí na prvním místě turistický ruch. V současné době navštěvuje Maltu přes milion turistů ročně – tedy daleko více, než činí vlastní obyvatelstvo; turistika se na HDP podílí zhruba 35 procenty.

V zahraničním obchodu připadá 60 až 70 procent vývozu a dovozu na Německo, Francii, Itálii, USA a Velkou Británii. V dovozu činí značnou položku potraviny a fosilní zdroje na výrobu elektřiny.

Většina obyvatel Malty žije na hlavním ostrově Malta, zde převážně v městských aglomeracích. Vzhledem k malé rozloze činí hustota zalidnění téměř 1 321 obyvatel na km² (největší v Evropské unii a osmá největší na světě). Přes 90 procent obyvatel žije v městech. Přibližně 3 procenta obyvatel jsou cizinci, především Britové. Téměř stejný počet obyvatel žije nastálo v zahraničí (v Kanadě, Austrálii a také USA). Na rozdíl od hlavního ostrova má Gozo více zeleně a spíše zemědělský ráz s příslušnou strukturou obyvatelstva, zároveň i menší hustotu obyvatel. Comino je obydleno jen v turistické sezóně (hosté jednoho hotelu, jinak mimo sezónu zde žijí plus minus čtyři obyvatelé).

• přirozený růst obyvatelstva: 1,2 procent
• průměrný věk obyvatelstva: celkový 38 let, muži 36,6 a ženy 39,5 roků
• porodnost: 10,09 na 1 000 obyvatel
• úmrtnost: 7,91 na 1 000 obyvatel
• dětská úmrtnost: 5,69 na 1 000 živě narozených
• průměrný věk dožití: 76,39 let u mužů, 80,43 let u žen

(číselné údaje: stav koncem roku 2003)

Náboženství

Katedrála sv. Pavla veVallettě

Přibližně 95 procent obyvatelstva je římskokatolické víry. Druhý článek ústavy Malty určuje katolicismus jako státní náboženství, což se odráží v různých prvcích maltské kultury. V ústavě se také píše, že výuka katolického náboženství na maltských školách je povinná. Zároveň jsou tam ale pasáže garantující náboženskou svobodu.

Na Maltě existuje 364 kostelů, což odpovídá poměru jeden kostel na tisíc obyvatel. Vzhledem k počtu obyvatel má Malta rovněž víc kněží, mnichů a jeptišek než jakýkoliv jiný stát na světě. Prvním maltským světcem a údajně i prvním biskupem byl Svatý Publius, jehož měl dle legendy léčit sv. Pavel. Sídlit měl v jeskyni v Rabatu, nyní známé jako „jeskyně sv. Pavla“ (v jejím okolí byly nalezeny archeologické důkazy o křesťanských pohřbech a rituálech ze 3. století). Jeskyně patří k nejstarším známým místům křesťanského uctívání na ostrově. Svatý Publius je patronem Malty spolu s Pavlem a Svatou Agátou (dříve v češtině označovanou jako Háta). Významnou náboženskou osobností byl George Preca. Papež Benedikt XVI. ho svatořečil 3. června 2007.[27] Dalšího významného kněze Nazju Falzona blahořečil Jan Pavel II. dne 9. května 2001.[28]

Katolický průvod na Velký pátek ve městě Żebbuġ

Židovská populace na Maltě dosáhla svého vrcholu ve středověku za vlády Normanů. V roce 1479 se však Malta a Sicílie dostaly pod aragonskou vládu a Dekret z Alhambry z roku 1492 přinutil všechny Židy opustit zemi a zanechat na ostrově téměř všechen majetek. Jen několik desítek maltských Židů tehdy konvertovalo ke křesťanství, aby mohli zůstat v zemi. Dnes existuje na ostrově jeden židovský sbor.[29]

Na Maltě též existuje jedna muslimská mešita: Mariam Al-Batool. Z odhadovaných 3 000 muslimů na Maltě je přibližně 2250 cizinců, 600 občanů je naturalizovaných a asi 150 je maltských rodáků.

V průzkumu, který provedl deník Malta Today, se 4,5% populace prohlásilo za ateistu nebo agnostika, což je jedno z nejnižších čísel v Evropě. Podle průzkumu Eurobarometru provedeného v roce 2019 se však počet ateistů od roku 2014 do roku 2018 zdvojnásobil. Lidé bez vyznání jsou ovšem objektem diskriminace. Výroční zpráva organizace Humanists International o svobodě myšlení za rok 2015 kvůli tomu zařadila Maltu do kategorie „závažná diskriminace". Významným pokrokem bylo, když byl v roce 2016 zrušen zákon o rouhání.[30]

Místo připomínky zavražděné Daphne Caruana Galiziaové u pomníku Víra, statečnost a civilizace.

Mdina

Světové proslulosti dosáhl spisovatel Frans Sammut či komiksový tvůrce Joe Sacco, který se proslavil seriály o historických událostech.[31] Ke známým spisovatelům patří rovněž "maltský bard" Dun Karm[32] či Mark A. Sammut. Představitelem současné maltské literatury je například Immanuel Mifsud.[33] Je čtyřnásobným držitelem maltské národní literární ceny a v roce 2011 mu byla za autobiografickou knihu Ve jménu Otce (i Syna) udělena Cena Evropské unie za literaturu.[34] Novinářskou legendou se stala Daphne Caruana Galiziaová. Poté, co odhalila a kritizovala korupci ve vládě, nepotismus, praní špinavých peněz, vazby mezi maltským online hazardním průmyslem a organizovaným zločinem nebo popsala ázerbájdžánský vliv na Maltě, se 16. října 2017 stala obětí atentátu, když byla v jejím vozidle odpálena bomba.[35] To vzbudilo mezinárodní pozornost a vlnu kritiky, otřáslo to i maltským politickým životem. Šestnáctého každého měsíce se na Maltě scházejí občané, aby si vraždu novinářky připomněli.[36]

Nejznámějšími hudebními skladateli jsou Nicolas Isouard a Girolamo Abos.

Vývoj malířství na Maltě silně ovlivnil Caravaggio, který tam 15 měsíců pobýval.[37] Dva z nejznámějších jeho obrazů, Stětí Jana Křtitele a Svatý Jeroným, jsou k vidění dodnes právě na Maltě, v konkatedrále sv. Jana. Caravagiem byl silně ovlivněn například Mattia Preti, nejvýznamnější barokní malíř působící na ostrově.[38] Poté, co se stal rytířem Řádu sv. Jana, odcestoval v roce 1659 na Maltu a většinu zbytku svého života strávil tam. Přeměnil interiér katedrály sv. Jana v obrovskou sérii obrazů o životě a mučednictví sv. Jana Křtitele (1661-1666). Na Maltě najdeme také mnoho obrazů Pretiho v soukromých sbírkách a ve farních kostelech. Namaloval na Maltě i svůj známý obraz Daňový peníz. Významnými sochaři byli Melchiorre Cafà a Lorenzo Gafà.

Manýristický architekt Girolamo Cassar naplánoval řadu staveb v hlavním městě Vallettě, např. katedrálu sv. Jana či velmistrovský palác. Malta je velice bohatá na historické památky. Tři z nich se nacházejí na listině Kulturního dědictví organizace UNESCO: hlavní město Valletta jako celek, megalitické chrámy na Maltě a Gozu, a takzvané Hypogeum Ħal Saflieni.[39] Další historické památky pocházejí z doby arabského obsazení ostrova, hlavně však z doby vlády Johanitů a Karla Velikého. Zde je možno jmenovat celé město Mdinu (hradby postavili již Arabové), dále nesčíslné stavby a pevnůstky ve Vallettě, hlavní město Goza Victorii, mnoho paláců a strážních věží, roztroušených po celém souostroví. Významnou raně křesťanskou památkou jsou rovněž katakomby pod dnešním městem Rabat, jejichž zvláštností je, že do nich v pozdní antice byli pohřbíváni vedle křesťanů i pohané a židé.[40]

Ve světě nejznámějším maltským vědcem je psycholog Edward de Bono.

Ze sportovců vyniká hráč kulečníku Tony Drago. V evropských ligách se prosadil maltský fotbalový útočník Michael Mifsud.[41] Drží rekord v počtu startů (143) i vstřelených branek (42) za Maltskou fotbalovou reprezentaci.[42] Prvním maltským fotbalistou, který se prosadil v zahraničí, byl Carmel Busuttil. Byl nominován na seznam UEFA Jubilee 52 Golden Players.[43]

Kuchyně

Podrobnější informace naleznete v článku Maltská kuchyně.

Stuffat tal-fenek, národní jídlo z králíka

Maltská kuchyně je velice rozmanitá, neboť byla ovlivněna mnoha kuchyněmi, především italskou a britskou kuchyní, v menší míře též arabskou, španělskou, francouzskou a provensálskou kuchyní. Převažuje tu typická středomořská strava. Připravují se pokrmy z ryb (okoun, mečoun, tuňák) a mořských plodů (chobotnice). Italská pizza a těstoviny jsou nabízeny všude. Maltským národním jídlem je Stuffat tal-fenek,[44] dušený králík na víně s bramborami nebo těstovinami a zeleninou. Nejoblíbenější rybou je lampuki (také nazývaná mahi-mahi nebo dorado). Je to menší ryba, která se konzumuje především na podzim, kdy migruje kolem Maltských ostrovů. Tradiční je využití listového těsta plněného mnoha surovinami, čerstvým sýrem ricottou, hráškem, špenátem nebo čokoládou. Oblíbený je křupavý a nadýchaný maltský chléb ftira. Bulky chleba se rozřezávají a plní se rajčatovou pastou nebo olivovým olejem, rajčaty, olivami, tuňákem, česnekem nebo kapary. Vliv italské kuchyně se projevuje využitím těstovin a konzumací pizzy. Oblíbeným dezertem je imqaret, sladké těsto plněné datlemi, nebo maltský nugát, obvykle s mandlemi nebo lískovými oříšky. Oblíbený je i sycený nealkoholický nápoj z hořkých pomerančů a pelyňku zvaný kinnie.

• Na Maltě několik let žila i česká herečka Adina Mandlová se svým manželem Benem, než je odtamtud – dle jejích slov – vyhnali komunisté.[45]
• V roce 2017 se do moře zřítil skalní útvar Azurové okno, který patřil mezi největší atrakce Malty.