Surinam

Území dnešního Surinamu jako první osídlil kmen Surinů, který se zde ve 3. tisíciletí př. n. l. přesunul z levého břehu Amazonky. Členové kmene guyanskou oblast nazývali Surina nebo Suliname, od čehož je také odvozen dnešní název této jihoamerické země. Podle archeologických nálezů se zjistilo, že dokázali zhotovovat kamenné nástroje jako sekyry, kladiva či dokonce meče. Mezi další pozoruhodné nálezy patří pohřebiště; Surinové dospělé jedince pohřbívali v mohutných nádobách, kde zesnulí spočívali v pozici podřepu. Spolu s nimi velmi často pohřbívali i různé předměty, nejčastěji zbraně a ozdobné šperky, které podle hlubších výzkumů měly náboženský charakter. V některých z hrobů se našly přívěšky, velmi pravděpodobně jakési talismany, z tyrkysového kamene — amazonitu, které jsou spojovány s kultem plodnosti. Krátce před příchodem kolonistů ke konci 15. století byli Surinové vytlačeni a zmasakrováni kmenem Karibů.[2]

S Kariby do Guyanské vysočiny přišel rovněž další kmen — kočovní Aravakové živící se především rybolovem. Z toho důvodu se pohybovali hlavně podél pobřeží, výjimečně i ve vnitrozemí, avšak jejich způsob zemědělství rychle nezkvalitňoval půdu, tudíž se museli neustále přesouvat. Během přesunů Aravakové naráželi na původní obyvatelstvo, které přijímali za své, což vedlo k masivnímu šíření aravacké kultury po celém severním pobřeží Jižní Ameriky. Naopak mírumilovný postup byl zcela cizí Karibům, kteří cizí kmeny vyháněli, či úplně vyhlazovali. Na ukořistěných územích poté lpěli na striktním dodržování svých tradic a porušení těchto hodnot tvrdě trestali. Mezi oběma kmeny docházelo ke střetům.[2]

Ve vnitrozemském deštném pralese žily menší skupiny dalších domorodců, kupříkladu Akuriové, Trióvé , Warrauové či Wayanové.

V roce 1499 přistála u pobřeží španělská výprava Alonsa de Hojedy, který surinamské, tehdy guyanské, území prohlásil za bezvýznamné. Podle smlouvy z Tordesillas Guyana připadla pod španělskou sféru vlivu. Španělské úřady byly zdrženlivé a pro její osidlování nevydávaly tzv. povolenky až do roku 1531; k žádnému výraznému založení osad ze španělské strany tedy nedošlo. Naopak z jihu dnešní Brazílie se do oblasti Surinamu postupně posouvali portugalští osadníci, jejichž přítomnost pomohla Surinam vůbec poprvé v historii zmapovat; světlo světa portugalská mapa spatřila roku 1529 a zobrazovala surinamské pobřeží společně s vyústěními velkých řek. Ke konci 16. století již bylo téměř nemožné rozlišit přesnou hranici mezi španělskou a portugalskou sférou vlivu, avšak ani jedna strana se v oblasti trvale neusadila.

Počátky nizozemských výprav do Surinamu se datují do 16. století, kdy se o nich dochovala pouze jediná zpráva, která říká, že byli španělskými osadníky vřele vítáni, přestože tehdejší nizozemské provincie vedly se Španělskem válku o nezávislost. Nizozemci se mimo jiné angažovali i v Karibiku, kde se zaměřovali na privatýrství, nicméně podél surinamského pobřeží vznikaly snahy k trvalému osídlení oblasti, a proto pozdější výpravy nizozemských námořníků započaly s budováním několika obchodních stanic a pevností u řeky Essequibo. Další stavby vyrostly na řekách Cayenne, Wiapocco a také Surinamerivier na níž ležela indiánská vesnice Parmurbo, ze které později vznikla koloniální osada a dnes hlavní město Surinamu — Paramaribo, kde Nizozemci založili také svoji první faktorii na jihoamerickém světadílu. Od té doby už bylo běžným jevem spatřit nizozemskou loď u guyanského pobřeží, ale zpočátku jeho osidlování neprobíhalo nijak intenzivně z důvodu příměří v osmdesátileté válce se Španěly.

Nizozemci rovněž podnikali rozsáhlé expedice s cílem lépe osídlit surinamské vnitrozemí. Nejlépe zdokumentovaná a nejúspěšnější z nich byla expedice pod vedením Aerta Groenewegena, se kterým se vydala podél řeky Essequibo a došla až k opuštěné portugalské pevnosti; tu obsadili a dali ji jméno Kijkoveral (česky doslova Vidím všude kolem). Nizozemská osada na řece prosperovala a Groenewegen se ukázal být schopným vůdcem, především kvůli toho, že si získával přízeň domorodců, kteří mu slíbili svoji věrnost a stal se tak „lokálním vládcem“ místních kmenů. Výpravy Nizozemců do vnitrozemí také přispěly, podobně jako Portugalci, do oboru kartografie a území Surinamu velmi detailně mapovali. Je také nutné zmínit, že nizozemské zakládání osad směrem do vnitrozemí bylo celou dobu doprovázeno všelijakými neduhy, ať už odporem Španělů, Portugalců, původních obyvatel či nemocemi typickými pro tropický kontinent, jako například malárie.[2]  

Do roku 1667 bylo území pod správou Britů. V roce 1667 učinili Britové s Nizozemci výměnný obchod. Vyměnili Surinam za území na východním pobřeží Severní Ameriky, kde se rozkládala nizozemská osada Nieuw Amsterdam. Dnes je tato původně nizozemská osada jedním z největších amerických měst – New York. Surinam byl začleněn k okolním nizozemským koloniím na území dnešního státu Guayana pod souhrnným názvem Nizozemská Guyana.

Od roku 1682 začala nizozemská Západoindická společnost přivážet do Surinamu otroky z Afriky. Otroci pracovali na plantážích, pěstovali čaj a kávu. Mnozí otroci utekli do buše, kde vytvořili komunity a jejich potomci jsou dnes známí jako „černoši z buše“. V roce 1683 byla založena rodinou guvernéra Van Aerssen van Sommelsdijck společnost Society of Suriname a Sjednocená východoindická společnost. Společnost byla pověřena správou a obranou kolonie. Plantáže v kolonii silně spoléhaly na africké otroky, aby pěstovali, sklízeli a zpracovávali plodiny kávy, kakaa, cukrové třtiny a bavlněné plantáže podél řek.

V listopadu 1795 byla společnost znárodněna Batávskou republikou a od té doby Batávská republika a její právní nástupci (Nizozemské království) spravovali území jako národní kolonie, což vylučovalo období britské okupace mezi lety 1799 až 1802 a mezi 1804 až 1816.

S pomocí jihoamerických domorodců žijících v přilehlých deštných pralesích tito uprchlí otroci vytvořili novou a jedinečnou kulturu, která byla sama o sobě velmi úspěšná. Kolektivně byli známí jako Maroni, ve francouzštině jako Nèg'Marrons (doslovně „hnědí černoši“), a v nizozemštině jako Marrons. Maroni postupně vyvinuli několik nezávislých kmenů procesem etnogeneze, protože byly tvořeny otroky různých afrických etnik. Mezi tyto kmeny patří např. Saramakové, Paramakové, Kwintiové nebo Aukanové.

Maroni často přepadávali plantáže, aby najali nové členy z otroků a zajali ženy, získali zbraně, jídlo a zásoby. Během náletů někdy zabili pěstitele a jejich rodiny. Kolonisté stavěli obranu, které byly tak důležité, že byly zobrazeny na mapách z 18. století, ale nebyly dostačující.

Kolonisté také vedli ozbrojené kampaně proti Maronům, kteří obvykle pronikli deštným pralesem, který znali mnohem lépe než kolonisté. Aby bylo ukončeno nepřátelství, podepsaly evropské koloniální úřady v 18. století několik mírových smluv s různými kmeny. Udělili maronským suverénním statusům a obchodním právům na jejich vnitrozemských územích, což jim dávalo samostatnost.

Po zrušení otroctví v roce 1863 začali Nizozemci vozit námezdní síly z Indie, Číny a Jávy. Tím už tak velká pestrost obyvatel ještě stoupla.

V průběhu druhé světové války bylo pevninské Nizozemsko obsazeno německými vojsky a v Surinamu invaze Osy nezůstala bez následků; nizozemská vláda téměř okamžitě všechny Němce, kteří v oblasti působili především jako evangeličtí misionáři, deportovala do táboru Copieweg. Stejný postup byl uplatňován i v nizozemských državách v Asii, kde došlo k zadržení tisíců osob různého původu, včetně československého. Ze všech zadržených Nizozemci obvinili necelé dvě stovky z kolaborace s nacisty a byli převezeni přes Pacifik do surinamského internačního tábora.[2]

V Surinamu panovala během války s židovským obyvatelstvem obrovská vlna solidarity. Ve svatostáncích všech náboženství včetně mešit za ně probíhaly neustálé modlitby a Surinamci žádali, aby židům po celé Evropě byl v jejich zemi uznán azyl. Proti tomu se však stavěl někdejší guvernér kolonie Johannes Kielstra a nakonec tak jedinými, kdo azyl získal, byli židé nizozemského původu, kteří uprchli přes Portugalsko; dorazilo jich na dvě stě osob.

Po vstupu Spojených států do války nizozemští diplomati ze strachu z německé invaze do zámořských držav požadovali, aby je americká armáda obsadila. Stalo se tak v únoru 1942, kdy zde až do konce války Američané střežili bauxitové doly. Mezi hrstkou obyvatel se objevoval nesouhlas s americkou přítomností, což Nizozemci řešili uvězněním a předvedením před vojenský soud. Jakmile byla válka u konce, americká armáda se stáhla a moci se chopily opět nizozemské úřady.[3]

Roku 1954 získal Surinam statut zámořské autonomie a 25. listopadu 1975 byla vyhlášena nezávislost pod jménem Surinamská republika. Hned po vyhlášení začaly etnické nepokoje. Byla svržena civilní vláda a moci se chopila armáda. Byla zastavena humanitární pomoc, hospodářství zkolabovalo a „černoši z buše“ začali ozbrojený boj za ovládnutí země. V roce 1988 přešla moc do rukou civilistů. Vláda uzavřela mír s „černochy z buše“. Od roku 1990 se země začíná rozvíjet a ekonomika je stále méně závislá na pomoci Nizozemců.

Náboženství v Surinamu je de facto odrazem svého obyvatelstva; je tedy velmi rozmanité. Navíc surinamská vláda tuto náboženskou rozmanitost velmi aktivně podporuje a žádné z náboženství není upřednostňováno. Z dob nizozemské kolonizace převládá křesťanství, které vyznává 48,4 % Surinamců. Křesťané se nejvíce hlásí k protestantství, ze kterého převažuje pentekostalismus a Moravští bratři. Velkou část křesťanů zastupují také římští katolíci. Po křesťanství je dalším největším náboženstvím hinduismus s 22,3 % a mezi jeho vyznavače patří především Hindustánci. Nezanedbatelnou část věřících tvoří sunnitský islám, jenž praktikuje 13,9 % obyvatel. Méně jsou potom zastoupena tradiční náboženství. Ateisté tvoří 7,5 %.[13]

V Surinamu se mluví dvaadvaceti jazyky, ale úředním i sjednocujícím z nich je nizozemština, která je jediným oficiálním jazykem používaným ve školství, vládě a médiích.[14] Velmi rozšířeným jazykem je také sranan, což je původně jazyk otroků, který získal na oblibě hlavně v 80. letech 20. století, kdy vojenský diktátor Dési Bouterse své projevy přednášel právě v tomto jazyce. Ve 21. století se objevily první pokusy sestavit anglicko-srananský slovník, avšak tato snaha je stále do dnešních dní doprovázena problémy, protože sranan nikdy neměl pevně ukotvenou psanou formu. Dobrou pozici ve společnosti má rovněž angličtina, kterou lze sporadicky zaslechnout v médiích.[2]

Ani surinamská kuchyně neunikla pluralitě kultur, a tak je zdejší gastronomie skutečně mnohotvárná; prolínají se v ní africké, čínské, francouzské, indiánské, indické, javánské, libanonské, nizozemské a židovské vlivy. S ohledem na nizozemskou koloniální minulost v Surinamu existuje populární rčení: „Surinamci sice mluví nizozemsky, ale rozhodně nizozemsky nejedí.“ Základní plodinou pro mnohá jídla je okopanina maniok, kterému Surinamci říkají cassava a jeho dějiny v gastronomii sahají až k předkolumbovským dobám, kdy z něj domorodci pekli, dnes velmi oblíbený, maniokový chléb označovaný Surinamci jako baka-kesaba. Vedle manioku dalšími základními plodinami jsou rozličné druhy fazolí, kukuřice, ananasy, arašídy a zázvor, ze kterého se peče chléb gemberbler mající původ v Evropě.

Asijské vlivy se v surinamské gastronomii projevily roku 1840, kdy sem dorazili první Číňané, kteří s sebou přivezli i tradiční recepty, ze kterých se dodnes připravuje tzv. hořký meloun a kachní klobásy, jež se nadále dochucují různými druhy koření. Složení koření, a tak i jeho chuť ovlivnili výrazně indické vlivy, proto se surinamská kuchyně od zbytku jihoamerických gastronomií odlišuje svou pikantností. Javánci do asijsko-surinamské kuchyně přispěli nudlovými pokrmy, rýžovými koláčky, krevetovou pastou a smaženými banány. Z libanonského vlivu jsou oblíbené ostré masové kuličky, které se mohou podávat s dušenými zelnými závitky.

Unikátním surinamským pokrmem je pom a pie, což je typ zapékaného koláče z kuřecího masa, černých fazolí a kořene árónovitých čeledí rostlin. Nakonec se polévá se pomerančovou šťávou.

Židovské stopy v kuchyni lze vystopovat hlavně v technikách přípravy pokrmů. Židé v Surinamu právě jako první vystavěli domácí cihlové pece a taky zde zavedli způsob solení, kterým se v Surinamu konzervují masná jídla.[2]

Mezi populární sporty v Surinamu patří zejména míčové hry, především košíková a fotbal. Poměrně velké množství fotbalistů reprezentujících nizozemský národní tým je surinamského původu; jmenovitě kupříkladu Frank Rijkaard, Gerald Vanenburg, Romeo Castelen či Ruud Gullit.[16] V Jižní Americe nepříliš častým míčovým sportem v Surinamu zůstal z dob nizozemské éry také kofrbal. Surinam společně s Argentinou a Brazílií tvoří trojici států, které jako jediné z jihoamerického kontinentu patří pod Mezinárodní korfbalovou federaci. V roce 2019 se Mistrovství světa IKF v korfbalu Surinam utkal s Českou republikou. Utkání skončilo výsledkem 18-5 pro surinamský tým a umístil se na šestém místě.[17]

Dalším oblíbeným sportem je badminton, kde slaví úspěchy i sportovkyně. Neúspěšnější z nich je Crystal Leefmansová, která roku 2010 v Jihoamerických hrách v Medellínu získala bronzovou medaili.[18] Za zmínku stojí rovněž Oscar Brandon, který jako první hráč reprezentoval Surinam v badmintonu na Letních olympijských hrách 1996. Druhým a zatím posledním surinamským badmintonistou, který se účastnil olympiády za svoji zem, byl Virgil Soeroredjo roku 2012.

Neznámějším sportovcem v Surinamu je bezpochyby Anthony Nesty, a to díky svému výkonu v roce 1988 na olympiádě v Soulu, kdy na trati 100 m motýlek vybojoval zlatou medaili, čímž se stal doposud jediným surinamským olympijským vítězem.

Na rozdíl od jiných nizozemských koloniích v Americe se ve druhé polovině 18. století v Surinamu rozšířila tzv. „plantážní literatura“, která sledovala, jak již název napovídá, nelehký život na surinamských plantážích. Jedním z takových autorů byl amsterdamský rodák Paul François Roos, jenž se v Surinamu nakonec usadil a napsal rozsáhlý epos o konfliktu s Marony.[2]

V roce 2004 vyšel v Nizozemsku „dokumentární román“ Annejet van der Zijlové Sonny Boy. Na základě archivních materiálu a doložených svědectví rekonstruuje neobyčejný příběh Waldemara ze Surinamu a Riky z Haagu, kteří za druhé světové války ukrývali v Haagu Židy. Sonny Boy byl přeložen do mnoha jazyků a v roce 2010 vyšel v nakladatelství Barrister & Principal také česky. Podle románu byl natočen stejnojmenný film s premiérou 27. ledna 2011.