Tchaj-wan

Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v Česku používá počeštěný výraz Tchaj-wan.[6] Česko Tchaj-wan jako samostatný stát oficiálně neuznává, proto má jejich zastoupení v Praze uvedený status hospodářské a kulturní kanceláře. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky používá jako oficiální označení také Tchaj-wan.[7]

Mezinárodní olympijský výbor používá k označení země anglický název Chinese Taipei[8] (čínsky 中華台北/Čung-chua Tchaj-pej, česky Čínská Tchaj-pej). Tento název Tchaj-wan používá pro činnost v různých mezinárodních organizacích a aktivitách, sportovních i jiných, protože se na něm dokážou shodnout obě strany (Čínská lidová republika i Tchaj-wan). Čínský výraz 中華/Čung-chua totiž není svázán s konkrétní zemí nebo vládou, ale spíš kulturou.

Domorodci mluvící austronéskými jazyky byli původními obyvateli ostrova

Tchaj-wan byl spojen s asijskou pevninou suchozemským mostem, než se asi před 10 000 lety zvedla hladina moře a stal se ostrovem. Osídlen lidmi byl již předtím, byly nalezeny lidské pozůstatky z doby před 20 000 až 30 000 lety. Kultury se rozvíjely od paleolitu. Asi před 6000 lety byl Tchaj-wan osídlen zemědělci, kteří se s největší pravděpodobností přeplavili z území dnešní jihovýchodní Číny.[9] To byli předkové dnešních domorodých kmenů Tchaj-wanu. Hovořili austronéskými jazyky, nicméně pestrost těchto jazyků na malém území Tchaj-wanu je nápadná a některé historiky přivedla k názoru, že Tchaj-wan byl vlastně pravlastí Austronésanů, kteří odtud postupně po moři osídlili rozsáhlé území, od Madagaskaru, přes Nový Zéland a Havaj až po Velikonoční ostrov.[10][11] Tito obyvatelé neměli příliš tendenci zakládat centralizovaný stát, ale v polovině 17. století podobný stát přeci jen založili, nazýval se království Middag.[12]

První zmínky o Tchaj-wanu v čínských pramenech pocházejí z 3. až 7. století. Ve 12. století byly čínskými usedlíky založeny první rolnické osady, hlavně na Peskadorských ostrovech.[4] Na počátku 17. století došlo k první výraznější migraci Číňanů na Tchaj-wan.[13] Tu iniciovali Nizozemci, kteří v Číně, zvláště v okolí Fu-ťienu, sháněli kolonisty, kteří by obdělávali půdu pod nizozemskou kontrolou. V 60. letech 17. století žilo na ostrově již asi 30 000 až 50 000 Číňanů.

Nizozemská pevnost Zeelandia v 17. století. Dnes je oblast součástí města Tchaj-nan.

Král Čeng Čcheng-kung

Evropané ostrov objevili v 16. století. V roce 1544 nejprve Portugalci, kteří ho nazvali Ilha Formosa (Krásný ostrov).[14] V roce 1626 obsadilo severní Tchaj-wan Španělské impérium, které zde chtělo mít svou obchodní základnu. Vybudovalo nejprve osadu v Keelungu a v roce 1628 pak pevnost San Domingo v Tamsui. Tato kolonie existovala šestnáct let, až do roku 1642, kdy poslední španělská pevnost podlehla nizozemským silám. Nizozemci pak v letech 1642 až 1661 obsadili značnou část Tchaj-wanu.

Po pádu dynastie Ming v Pekingu v roce 1644 slíbil generál Čeng Čcheng-kung (také zvaný Koxinga) věrnost Mingům a bojovat proti nové dynastii Čching. Zaútočil na pozice Čchingů podél celého jihovýchodního pobřeží Číny, ale neuspěl. V roce 1661, pod rostoucím tlakem čchingských vojsk, našel útočiště na Tchaj-wanu.[15]

V roce 1662 pak Čeng dobyl nizozemské osady. Nizozemci se spojili s Čchingy a drželi se u Keelungu až do roku 1668, kdy odpor domorodců a neschopnost vytlačit Čengova vojska ze zbytku ostrova přiměly nizozemské koloniální úřady, aby opustily i tuto poslední pevnost a úplně se z Tchaj-wanu stáhly.

Čeng založil na ostrově Království Tung-ning rozkládající se nad jihozápadní částí ostrova. Jeho vztah k mingské dynastii je nejasný, podle některých interpretací zůstal Čeng Mingům věrný a mínil založit království pro ně, podle jiných usiloval o zcela nezávislý stát.[16] Jisté je, že faktickým vládcem byl Čeng, a že předal vládu svým potomkům - králem byl jeho syn Čeng Ťing i vnuk Čeng Kche-šuang.[17] Předpokládá se, že v době vládnutí rodiny Čeng počet obyvatel dosáhl přibližně 120 000. Nedlouhé vládnutí dynastie Čengů na Tchaj-wanu ukončila v roce 1683 čchingská výprava admirála Š' Langa a západní Tchaj-wan se tak postupně dostal pod nadvládu Mandžuů.[18]

Lin Šuang-wenovo povstání

Čchingskou éru na Tchaj-wan lze rozdělit na období pasivní vlády (1663–1874), dobu, kdy pod hrozbou japonského rozmachu byl ostrov aktivně rozvíjen (1874–1895) a nakonec dobu, kdy se na necelých deset let (1885–1895) stal samostatnou, dvacátou, provincií Čchingské říše, s Tchaj-pejí jako hlavním městem.

Zpočátku byla politika čchingského dvora zaměřena na zabránění tomu, aby se ostrov stal pirátským doupětem či základnou jakékoliv protivládní moci. Avšak i přes pasivní politiku a zákaz imigrace na Tchaj-wan přicházeli osadníci, převážně z oblastí Fu-ťien a Kuang-tung, kteří postupně začali utvářet společnost a rozvíjet převážně zemědělské hospodářství.[19] Ke konci čchingského období bylo přibližně 45 % území Tchaj-wanu (západ a sever) ovládáno říší Čching. Zbytek (východ, jih a pohoří) byl volně obydlen původním obyvatelstvem.[20][21]

Čchingové neměli situaci na ostrově vůbec jednoduchou, čelili nesčetnému množství povstání. Z té doby pochází ironické rčení "každé tři roky povstání, každých pět let rebelie", které dobře ilustrovalo odbojnost místního obyvatelstva. K největším postáním patřilo to z let 1787–1788, tzv. Lin Šuang-wenovo povstání.[22]

Od 70. let 19. století bylo zřejmé, že o ostrov má eminentní zájem japonské impérium, první vojenské střety s Japonci proběhly v roce 1874.[23] V letech 1894 až 1895 došlo k čínsko-japonské válce, po níž byl Tchaj-wan na základě Šimonosecké mírové smlouvy Japonskému císařství postoupen.[4][13]

Japonští vojáci s uřezanými hlavami povstalců roku 1930

Spojenecké bombardování rafinerie na Tchaj-wanu roku 1945

Pro obyvatele Tchaj-wanu, kteří si přáli zůstat poddanými Čchingů, bylo vyhlášeno dvouleté moratorium, během nějž mohli prodat svůj majetek a přestěhovat se do pevninské Číny. Velmi málo z nich to ale vidělo jako proveditelné. 25. května 1895 skupina vysokých úředníků vyhlásila Republiku Formosa, aby odvrátila blížící se japonskou nadvládu.[24][25] Japonské síly vstoupily na ostrov a 21. října 1895 odpor zlomily. Partyzánské boje pokračovaly až do roku 1902 a nakonec si vyžádaly životy 14 000 Tchajwanců, což představovalo 0,5 procenta populace. Potlačeno bylo i několik dalších povstání proti Japoncům (1907, 1915, 1930).[26][27][28]

Až do počátku 20. století byl běžnou součástí života některých domorodých etnik lov lebek, který byl společně s tetováním zakázán japonskými koloniálními úřady.[29] Lidské a přírodní zdroje Tchaj-wanu byly použity k podpoře rozvoje Japonska. Vzrostla především produkce cukrové třtiny, kterou ale mohlo kupovat jen několik japonských cukrovarů. V roce 1939 byl díky tomu Tchaj-wan sedmým největším producentem cukru na světě.

Hanové a domorodci byli klasifikováni jako občané druhé a třetí kategorie. Mnoho vládních i obchodních pozic jim bylo zapovězeno, takže o desetiletí později, když Japonci ostrov opustili, zůstalo jen málo domorodců schopných převzít vedoucí a manažerské pozice. Kolem roku 1935 Japonci zahájili japanizační asimilační projekt (hnutí kominka), tchajwanská kultura a náboženství byly zakázány a občané byli vyzýváni k přijetí japonských jmen.[30] Přicházelo také stále více japonských osadníků, v roce 1938 jich bylo již 300 000.

Za druhé světové války Japonci ostrov použili jako námořní a leteckou základnu. Zahájili odtud například útok na Filipíny.[31] Některé oblasti ostrova se staly terčem těžkého spojeneckého bombardování, které zničilo mnoho továren, přehrad a velkou část infrastruktury vybudované Japonci. V říjnu 1944 se na Tchaj-wanu odehrála letecká bitva mezi americkými letadlovými loděmi a japonskými silami.[32] Během války sloužily v japonské armádě desetitisíce Tchajwanců. Kromě toho bylo více než 2 000 tchajwanských žen přinuceno k sexuálnímu otroctví.[33] Po japonské kapitulaci roku 1945 byla většina z přibližně 300 000 japonských obyvatel Tchaj-wanu vyhnána a poslána do Japonska.

Japonci podepisují kapitulaci v Tchaj-peji roku 1945

Od 20. let 20. století probíhala v Číně občanská válka mezi vládou Čínské republiky a jednotlivými vojenskými veliteli. Roku 1927 se Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga oddělila od Národní strany (Kuomintangu). Následovala druhá válka s Japonskem a po roce 1945 další občanská válka mezi komunisty a nacionalisty z Kuomintangu. Po vítězství komunistů v roce 1949 se zbytky Čankajškovy armády uchýlily na ostrov Tchaj-wan. Na pevnině byla vyhlášena Čínská lidová republika (ČLR) a pojem Čínská republika se zúžil na ostrovy udržené kuomintangskou armádou. Spojenci formálně považovali ostrov za japonské území až do roku 1952, kdy byla podepsána Sanfranciská mírová smlouva, v níž se Japonci zříkali mj. i Tchaj-wanu. ČLR se podpisu nezúčastnila, a tak nebylo ve smlouvě upřesněno, ve prospěch koho se Japonsko ostrova zříká. Vzápětí byla podepsána mírová smlouva mezi kuomintangskou vládou v Tchaj-peji a Japonskem, která formálně ukončovala čínsko-japonskou válku. Na základě ní získala Čankajškova vláda nad ostrovem kontrolu z hlediska mezinárodního práva, byť legalita tohoto kroku je předmětem nepřetržitých útoků nepřátel Tchaj-wanu.[34][35]

Incident 28. února

Ještě před exodem Kuomintangu na Tchaj-wan roku 1949 byla obnovena čínská správa. Vedl ji generál Čchen I, který však situaci nezvládal. Poválečná hyperinflace a vyvlastnění soukromých podniků vyvolaly vlnu nespokojenosti. Výsledkem bylo povstání z 28. února 1947.[36][37] Čchen se ho rozhodl potlačit s maximální silou. Odhady počtu zabitých se pohybují od 18 000 do 30 000. Čchen byl poté odvolán z funkce a nahrazen Wej Tchao-mingem, který se snažil uklidnit situaci, mj. restitucí podniků.

8. prosince 1949, po ztrátě čtyř hlavních měst, došlo k evakuaci nacionalistické vlády na Tchaj-wan.[38] Spolu s ní byly z pevninské Číny evakuovány asi 2 miliony lidí, převážně vojáků, členů vládnoucího Kuomintangu a intelektuálních a obchodních elit. Počet obyvatel Tchaj-wanu se tak zvýšil na osm milionů. Čankajškově vládě se podařilo na ostrov převézt i mnoho národních pokladů a velkou část čínských zlatých rezerv a rezerv v cizí měně. Udržela vojenskou kontrolu i nad několika dalšími ostrovy v oblasti (některé komunisté dobyli v letech 1950 a 1955). Formálně si nárokovala vládu nad celou Čínou, včetně Mongolska a Tibetu.[39] Když přijela na ostrov, platilo stanné právo vyhlášené kvůli nepokojům roku 1947. Nechala ho v platnosti dalších 38 let, zrušeno bylo až roku 1987. Bylo využíváno k represím opozice, kterým se říkalo „bílý teror“. Během něj bylo uvězněno nebo popraveno na 140 000 lidí.[40][41] V roce 1998 byl přijat zákon o vytvoření Nadace pro odškodnění za nesprávné verdikty. Prezident Ma Jing-ťiou se v roce 2008 za bílý teror oficiálně omluvil.[42]

Americký prezident Eisenhower a Čankajšek, od roku 1925 velitel Národní revoluční armády, od roku 1926 předseda Kuomintangu a prezident Čínské republiky

Mezinárodní situace kuomintangské vlády byla zprvu hrozivá. I Spojené státy ji roku 1949 opustily a očekávaly, že Tchaj-wan podlehne komunistům. Vše však změnila korejská válka a americká potřeba mít Tchaj-wan jako základnu v ní.[43] Americký prezident Harry S. Truman proto roku 1950 vyslal 7. flotilu amerického námořnictva do Tchajwanského průlivu, aby bránila ostrov před eventuálním čínským útokem, čímž byla jeho nezávislost zachráněna. Roku 1955 Američané a Tchajwanci podepsali smlouvu o vzájemné obraně.[44] Vzápětí americký Senát schválil rezoluci, podle níž může americký prezident osobně rozhodnout o jakémkoli vojenském kroku k obraně Tchaj-wanu, bez nutnosti schválení parlamentem.[45] Roku 1958 došlo k vážné druhé krizi v Tchajwanské úžině.[46] Američané poté poskytli Tchaj-wanu raketové systémy protivzdušné obrany, což suverenitu Tchaj-wanu značně posílilo.

V 50. letech vláda stavěla hospodářskou politiku na zemědělství a těžkém průmyslu. V 60. letech vsadila na nové technologie a ekonomika začala prudce růst, takže se dokonce začalo hovořit o tchajwanském ekonomickém zázraku.[47] V 70. letech 20. století bylo tchajwanské hospodářství druhým nejrychleji rostoucím v Asii (za japonským). Čankajšek zemřel v roce 1975, předsedou Koumintangu se stal Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo, v prezidentské funkci Čankajška nejprve vystřídal Jen Ťia-kan. Od roku 1978 pak Ťiang Ťing-kuo zastával i prezidentskou funkci. Následoval další hospodářský vzestup Tchaj-wanu. Od poloviny osmdesátých let byla patrná postupná demokratizace společnosti a tzv. tchajwanizace nižších (obecních a okresních) politických úrovní. Roku 1986 byla (zprvu v disentních podmínkách) založena Demokratická pokroková strana. Roku 1987 byl zrušen výjimečný stav, v dalším roce zemřel Ťiang Ťing-kuo.

Li Teng-chuej, první demokraticky zvolený prezident Tchaj-wanu

Po Ťiang Ťing-kuovi se stal předsedou Kuomintangu rodilý Tchajwanec Li Teng-chuej. Jako dosavadní viceprezident převzal v roce 1988 i prezidentský úřad. V dubnu 1991 začal proces demokratizace, který ukončil vládu jedné strany Kuomintangu.[48] Následovala přímá volba prezidenta.[4] Zvolen byl Li a byl později volen opakovaně, takže úřad zastával až do roku 2000. Během jeho funkčního období byly propagovány tchajwanské kulturní hodnoty a jazyk. Také bylo poukazováno na reálný fakt, že Tchaj-wan (Čínská republika) již nemá žádný vliv a kontrolu nad pevninskou Čínou, což bylo pro předchozí generaci kuomintangských veteránů ožehavé téma.

Po korupční aféře vládní strany byl prezidentem v letech 2000 až 2008 zvolen kandidát opoziční Demokratické pokrokové strany Čchen Šuej-pien. Tchaj-wanu se v tomto období dařilo. Nicméně několik navržených reforem týkajících se větší samostatnosti Tchaj-wanu výrazně ochladily vztahy s Čínskou lidovou republikou. Po roce 2008 byl za prezidenta zvolen kandidát Kuomitangu a vztahy s pevninskou Čínou se výrazně zlepšily. V listopadu 2015 došlo dokonce v Singapuru k prvnímu setkání prezidentů Číny a Tchaj-wanu.[49][50]

V roce 2014 skupina univerzitních studentů úspěšně obsadila Legislativní dvůr a zabránila ratifikaci nové dohody o obchodu s pevninskou Čínou, což se stalo známým jako Slunečnicové hnutí.[51] Toto hnutí dalo vzniknout novým stranám, jako je New Power Party, a je považováno za faktor, který přispěl k vítězství Demokratické pokrokové strany (DPP) v prezidentských a parlamentních volbách v roce 2016. Poprvé v tchajwanské historii tak Kuomintang ztratil legislativní většinu.

V roce 2016 se prezidentkou Tchaj-wanu stala Cchaj Jing-wen z DPP.[52] V roce 2019 vyzvala mezinárodní společenství, aby bránilo demokracii samosprávného ostrova tváří v tvář obnoveným hrozbám ze strany Číny, a vyzvala ji k demokratizaci a zřeknutí se použití vojenské síly proti Tchaj-wanu. Čínský vůdce Si Ťin-pching se již dříve vyjádřil, že Tchaj-wan je součástí Číny, která si vyhrazuje právo použít sílu, ale bude usilovat o dosažení mírového "sjednocení". Si také nabídl, že bude jednat o sjednocení se stranami nebo jednotlivci za podmínky "jedné Číny", ale Cchaj i opoziční Kuomintang Siův návrh odmítly.[53] V lednu 2020 byla Cchaj Jing-wen znovu zvolena prezidentkou a v souběžných parlamentních volbách získala její Demokratická pokroková strana většinu 61 ze 113 parlamentních křesel, zatímco "pročínský" Kuomintang pouze 38 křesel.[54][55]

V Indexu demokracie 2020, který zveřejňuje londýnská Economist Intelligence Unit, byl Tchaj-wan povýšen z "nedokonalé demokracie" na "plnou demokracii" poté, co se z 31. místa dostal na 11., což je větší zlepšení než u kterékoli jiné země. Umístil se v žebříčku nad Německem, Japonskem i Spojenými státy.[56]

Tchaj-wan má celkem devět národních parků, z toho 6 na hlavním ostrově.[59]

Legitimitu Čínské republiky popírá Čínská lidová republika (ČLR) a prohlašuje Tchaj-wan za součást ČLR bez ohledu na to, že území Čínské republiky nikdy nezískala. Jak snaha vlády ČLR sjednotit oba státy podle formule Zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky (jedna země – dva systémy), podobně jako je tomu v případě Hongkongu, tak stálá vojenská hrozba jsou zdrojem trvalého napětí mezi oběma státy. Čínská republika je dnes de facto nezávislý a od roku 1988 demokratizující se stát. Do roku 1987 v něm panovala diktatura s vládou jediné strany Kuomintang, ovládané diktátorem generálem Čankajškem a po jeho smrti v roce 1975 jeho synem Ťiang Ťing-kuoem. V současnosti na Tchaj-wanu existuje přibližně 150 legálních politických stran.

Tchajwanský pas

Podobně jako vláda ČLR považuje Tchaj-wan za svou odpadlou provincii, tak i vláda Čínské republiky (nyní Tchaj-wanu), historicky tvrdila, že ona je reprezentací Číny, jen dočasně ztratila kontrolu nad částí svého území.^[zdroj?] Vedle „federální“ vlády v hlavním městě Tchaj-pej existují ještě vlády dvou provincií, které však mají pouze symbolický význam. Ve „federálním“ parlamentu zasedali poslanci, zvolení před rokem 1949 za pevninské provincie. Tento (zrušen v roce 2005 po jeho ovládnutí Demokratickou stranou). Od devadesátých let 20. století ovšem politici na Tchaj-wanu od doktríny „jedna Čína“ upouštějí a někteří otevřeně žádají mezinárodní uznání dnešní nezávislosti Tchaj-wanu de facto. Tím vyvolávají ostré reakce nejen u komunistické vlády Číny, ale také u některých konzervativních příznivců Kuomintangu.

Čínská republika byla jako vítězná mocnost 2. světové války zakládajícím členem OSN a byla také stálým členem Rady bezpečnosti. Toto členství jí zůstalo i po prohře v občanské válce. SSSR se na protest dlouho neúčastnil hlasování v Radě bezpečnosti OSN (mj. tím umožnil vojenský zásah vojsk OSN v Jižní Koreji). Tento stav se změnil začátkem 70. let, kdy USA navázaly diplomatické vztahy s ČLR. Čínská republika byla v OSN a Radě bezpečnosti nahrazena ČLR v roce 1971. Čínská republika je v současné době (prosinec 2021) v důsledku nátlaku ČLR oficiálně uznávána pouze 14 státy. Z evropských států ji oficiálně uznává pouze Vatikán; v letech 1999–2001 ji uznávala Makedonie. Posledním státem, který zrušil své diplomatické styky s Tchaj-wanem, byla v prosinci 2021 Nikaragua.

Současná prezidentka Tchaj-wanu Cchaj Jing-wen vystoupila 2. ledna 2019 s prohlášením, kterým reagovala na řeč čínského prezidenta Si Ťin-pchinga pronesenou u příležitosti 40. výročí tzv. poselství pekingské vlády krajanům na Tchaj-wanu.[60] Vysvětlila, že Tchaj-wan neakceptuje čínský návrh „jedné země se dvěma systémy“, protože v této otázce panuje na Tchaj-wanu konsensus a velká většina Tchajwanců tento čínský návrh rezolutně odmítá. Tchajwanská vláda je ochotna s Čínou vyjednávat, avšak požaduje, aby čínská vláda uznala existenci „Čínské republiky (Tchaj-wanu)“ a neodpírala Tchaj-wanu jeho demokratický systém. Podle prohlášení prezidentky musí Čína respektovat závazek 23 milionů lidí na Tchaj-wanu zachovat svobodu a demokracii.[60] Dne 12. 1. 2020 byla Cchaj Jing-wen opětovně zvolena za hlavu státu.

Na oficiální úrovni uznává Tchaj-wan pouze 14 zemí (stav k prosinci 2021).[61] Zde je seznam států světa, které mají k současnému datu oficiální diplomatické styky s Čínskou republikou (s daty jejich navázání):

• Belize Belize (1989)
• Guatemala Guatemala (1960)
• Haiti Haiti (1956)
• Honduras Honduras (1965)
• Marshallovy ostrovy Marshallovy ostrovy (1998)
• Nauru Nauru (1980–2002; 2005)
• Palau Palau (1999)
• Paraguay Paraguay (1957)
• Svatá Lucie Svatá Lucie (1984–1997; 2007)
• Svatý Kryštof a Nevis Svatý Kryštof a Nevis (1983)
• Svatý Vincenc a Grenadiny Svatý Vincenc a Grenadiny (1981)
• Svazijsko Svazijsko (1968)
• Tuvalu Tuvalu (1979)
• Vatikán Vatikán (1942)

Ministr zahraničí Spojených států amerických Mike Pompeo prohlásil dne 9. ledna 2021, že ruší veškerá omezení kontaktů s Tchaj-wanem, která byla zavedena před mnoha dekádami jako forma appeasementu s Čínou. Uvedl, že Tchaj-wan je živou demokracií a spolehlivým partnerem USA a dřívější omezení, která si vláda USA sama uložila, jsou od tohoto data neplatná.[62]

Setkání Richarda Nixona a Čou En-laje 21. února 1972. V důsledku sbližování ČLR a USA, které bylo namířeno proti SSSR, byla Čínská republika v roce 1971 vyloučena z OSN.

Čína, zastoupená vládou Čínské republiky, byla jedním z pěti zakládajících členů OSN. Do řad OSN vstoupila jako její původní člen dne 24. října 1945. Ke konci čínské občanské války uprchla vláda Čínské republiky ovládaná Kuomintangem v roce 1949 z pevniny na ostrov Tchaj-wan. Nová komunistická vláda vyhlásila 1. října 1949 Čínskou lidovou republiku a následně ovládla většinu území Číny. Představitelé vlády Čínské republiky však nadále zastupovali Čínu v OSN, a to i přesto, že území Tchaj-wanu bylo mnohem menší než území, nad kterým vykonávala moc pevninská komunistická Čína. Dne 25. října 1971 byla schválena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2758, která odebrala Čínské republice status legitimního zástupce Číny a jako jedinou legitimní vládu Číny uznala vládu ČLR. Tím došlo k tomu, že Čínská republika byla z řad OSN vyloučena a křeslo Číny v OSN (včetně jejího postu stálého člena Rady bezpečnosti) převzala vláda ČLR.

Od devadesátých let 20. století dochází k tomu, že opětovné žádosti Čínské republiky o zastoupení v OSN jsou zamítány, primárně vzhledem k protestům ČLR, která má v rámci Rady bezpečnosti právo veta. Čínská republika podává, střídavě pod jmény „Čínská republika na Tchaj-wanu“, „Čínská republika (Tchaj-wan)“ nebo jenom „Tchaj-wan“ (název navrhla současná vláda Demokratické pokrokové strany), písemné žádosti o členství v OSN. Žádosti předkládá pouze v roli zástupce obyvatel Tchaj-wanu, a nikoli pevninské Číny. OSN nicméně žádost Čínské republiky o členství pod tlakem ČLR pokaždé zamítla s odvoláním na rezoluci č. 2758, podle které bylo křeslo Číny v roce 1971 odebráno Čínské republice ve prospěch ČLR. Rezoluce však neobjasňuje otázku zastoupení Čínské republiky. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun sklidil kritiku za to, že vrátil žádost tchajwanského prezidenta Čchen Šuej-piena o plné členství v OSN, aniž dokument postoupil Radě bezpečnosti a Valnému shromáždění, což je v rozporu se standardním postupem.

Tchaj-wan (který je samostatným státem de facto) nepřestává apelovat na mezinárodní společenství, aby uznalo právo 23 milionů obyvatel země na účast v OSN a v přidružených organizacích. Komunistické Číně se podařilo do vedení některých mezinárodních organizací dosadit své zástupce a trvale vytváří tlak na vyloučení Tchaj-wanu i prosazení své vlastní agendy.[63]

Vyloučení Tchaj-wanu ze Světové zdravotnické organizace, který se tak nemohl podílet se na plánování a rozhodování mělo přímý praktický dopad – např. s ohledem na šíření nového koronaviru. Již 31. prosince 2019 odešlo z Tchaj-wanu, který měl zkušenost s epidemií SARS, varování pro WHO, že hrozí nebezpečná epidemie. Varování bylo klasifikováno, jako by přicházelo z jedné z čínských provincií a WHO ho vůbec nezahrnula do svého rozhodování.[64]

Dalším žhavým tématem se stala kauza kolem Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), mezivládní organizace přidružené k OSN, která stejně jako Světová zdravotnická organizace (WHO), kvůli čínskému tlaku vyloučila ze svých řad Tchaj-wan. Z politických důvodů tak byl vyřazen ze systému jeden z nejdůležitějších leteckých uzlů v oblasti.[65]

Vztahy s Tchaj-wanem se zabýval Evropský parlament, který 20. ledna 2021 vydal dvě rezoluce, v nichž vyzývá členské státy Evropské unie, aby přehodnotily svůj postoj k Tchaj-wanu a chránily demokratický Tchaj-wan před "zahraničními hrozbami" a podpořily navrácení Tchaj-wanu do funkce pozorovatele ve Světové zdravotnické organizaci. Zároveň je v rezoluci zopakováno znepokojení EU nad stále více provokativními vojenskými manévry Číny, namířenými proti Tchaj-wanu.[66]

Tchaj-wan má vzájemnou úmluvu s USA, tzv. Taiwan Relations Act, která stanoví, že Spojené státy poskytnou ostrovu prostředky k vlastní obraně. Americký prezident Joe Biden navíc na přímý dotaz novináře potvrdil, že pokud by Čína Tchaj-wan napadla, mají Spojené státy závazek ho bránit.[67]

Tchaj-wan má plné diplomatické vztahy na úrovni velvyslanců pouze se 14 suverénními státy, ale neoficiální diplomatické vztahy a ekonomické kontakty má s většinou vyspělých států a nadnárodních uskupení, včetně Evropské unie.

V srpnu 2021 otevřel Tchaj-wan své zastoupení ve Vilniusu poprvé pod původním názvem "Taiwan", přičemž litevská kancelář v Tchaj-peji měla být otevřena do konce roku 2021. Následně Čínská lidová republika odvolala svého velvyslance ve Vilniusu Šen Č'-feje a požadovala, aby Litva odvolala svou velvyslankyni v Pekingu Dianu Mickevičienė.[68]

V reakci na sankce ČLR vůči Litvě připravuje zřízení podobné kanceláře také Slovinsko. Slovinský premiér Janez Janša odsuzuje "zemi se systémem jedné strany, která poučuje o demokracii a míru", a říká, že Peking by ze vstupu Tchaj-wanu do WHO mohl získat.[69]

Podle agentury Reuters navrhla v únoru 2022 skupina amerických zákonodárců z obou stran zastoupených v Senátu a ve Sněmovně reprezentantů shodné návrhy zákonů, které požadují, aby americká vláda jednala o přejmenování de-facto velvyslanectví Tchaj-wanu - "Taipei Economic and Cultural Representative Office" ve Washingtonu na "Taiwan Representative Office". Jde i o reakci na sankce Číny proti Litvě.[70]

Tchaj-wan (Čínská republika) je zastupitelská demokracie, poloprezidentská republika. Vláda se dělí na pět Yuanů (dvorů): Exekutivní Yuan (výkonná moc), Legislativní Yuan (zákonodárná moc), Soudní Yuan, Examinační Yuan a Kontrolní Yuan. Hlavou státu a vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident, který je volen v přímé volbě na maximálně dvě čtyřletá funkční období.[71] Příští volby prezidenta a Legislativního Yuanu se konají v roce 2024.

Demokraticky zvolení prezidenti Tchaj-wanu v přímé volbě (od roku 1996)
Pořadí	Ve funkci	Portrét	Jméno* (narození–úmrtí)	Volby	Strana	Poznámka
1.	20. květen 1996 – 20. květen 2000		Li Teng-chuej (Lee Teng-hui) 李登輝 (* 1923-2020)	1996	Kuomintang	Li úřadoval jako prezident již v období 1988–1996, do této funkce ale byl dosažen v tehdejším systému vlády jedné strany (Kuomintangu). Teprve v roce 1996 se konal první demokratické a přímé volby prezidenta, ve kterých Li s výsledkem 54,0 % hlasů svůj post obhájil.[72]
2.	20. květen 2000 – 20. květen 2008		Čchen Šuej-pien (Chen Shui-bian) 陳水扁 (* 1950)	2000	Demokratická pokroková strana	Historicky první zvolený kandidát opoziční strany, jehož nástup do úřadu znamenal konec více než půl století trvající nadvlády nacionalistů.[72]
				2004
3.	20. květen 2008 – 20. květen 2016		Ma Jing-ťiou (Ma Ying-jeou) 馬英九 (* 1950)	2008	Kuomintang	-
				2012
4.	20. květen 2016 – úřadující		Cchaj Jing-wen (Tsai Ing-wen) 蔡英文 (* 1956)	2016	Demokratická pokroková strana	Současná prezidentka a první žena v historii tohoto úřadu.[73]
				2020
* Jméno je uvedeno v pořadí: 1) český přepis 2) běžně užívaný přepis v angličtině 3) na Tchaj-wanu používané tradičný znaky

Vzhledem k přírodním podmínkám je západní část ostrova hustě zalidněná a protkaná hustou silniční sítí. Páteř silniční dopravy zde tvoří dvě souběžné dálnice (國道) č. 1 a 3 propojující sever a jih ostrova podél západního pobřeží. Střední část ostrova vyplňují vysoká pohoří, která dosahují téměř čtyřtisícových výšek a na východním pobřeží spadají prudkými srázy rovnou do vod Tichého oceánu. Komunikací, které překonávají tento přírodní val, je jen velmi málo, jsou inženýrsky velmi náročné (a turisticky atraktivní), často s množstvím tunelů a serpentin v horských stěnách. Ovšem kvůli zemětřesením a tajfunům zde dochází k častým sesuvům půdy, kvůli kterým je třeba horské silnice neustále opravovat.[86]

Hlavní tahy, spojující západ a východ ostrova, jsou tři:

• Severní příčná silnice č. 7 (znaky 北部橫貫公路, pinyin Běibù Héngguàn Gōnglù) spojuje města Tchao-jüan a I-lan. Prochází okresy Tchao-jüan a I-lan a překračuje pohoří Süe-šan šan-mo.
• Střední příčná silnice č. 8 (znaky 中部橫貫公路, pinyin Zhōngbù Héngguàn Gōnglù) se táhne v délce 193 km mezi městem Tchaj-čung a soutěskou Taroko (Tchaj-lu-ke) severně od Chua-lienu. Prochází centrálně spravovaným městem Tchaj-čung a okresy Nan-tchou a Chua-lien. Překračuje severní část Centrálního pohoří (Čung-jang šan-mo), nejvyšší bod na trase je vesnice Ta-jü-ling (大禹嶺) s nadmořskou výškou 2565 m.
• Jižní příčná silnice č. 20 (znaky 南部橫貫公路, pinyin Nánbù Héngguàn Gōnglù) stoupá z města Tchaj-nan spektakulární krajinou přes nejvyšší tchajwanský masív Jü-šan šan-mo, pak mírně klesne a znova stoupá přes Centrálního pohoří (Čung-jang šan-mo). Prochází centrálně spravovanými městy Tchaj-nan, Kao-siung a okresem Tchaj-tung. Na východním pobřeží se poblíž města Tchaj-tung napojuje na severojižní silnici č. 9 vedoucí z Tchaj-peje do Pching-tungu.

Tchajwanská rychlodráha (THSR)

Tchajwanská železniční síť je dlouhá 1065 km (z toho 350 km vysokorychlostní trať) a ročně přepraví 232 milionů cestujících.[87] Meziměstské železnice se organizačně dělí na Tchajwanskou železnici (TRA) a vysokorychlostní železnici Taiwan High Speed Rail (THSR).

Hlavní železniční koridory konvenční železnice (TRA) obíhají ostrov Tchaj-wan kolem dokola. Výstavba první železniční tratě byla zahájena v roce 1887 mezi městy Ťi-lung a Sin-ču.[88]

Vysokorychlostní trať THSR uvedena v roce 2007 spojuje sever a jih ostrova podél západního pobřeží a využívá soupravy 700T dodané z Japonska (Šinkansen). Maximální rychlost je 300 km/h. Vybudováno bylo 12 stanic. Z Tchaj-peje na severu do Kao-siungu na jihu trvá cesta 96 minut.[89] V roce 2019 vláda oznámila plány na prodloužení trasy do města Pching-tung na jihu země.[90]

Základem civilní letecké dopravy je 17 letišť a 7 leteckých společností, z nichž nejvýznamnější jsou tchajwanští China Airlines a EVA Air.[91] Převážná část mezinárodních letů je odbavována skrz Mezinárodní letiště Tchaj-wan Tchao-jüan. Další letiště odbavující mezistátní lety jsou Mezinárodní letiště Kao-siung, Letiště Tchaj-pej Sung-šan, Mezinárodní letiště Tchaj-čung, Letiště Tchaj-nan a Letiště Chua-lien. Ostatní letiště spojují jednotlivé ostrovy nebo jednotlivá města ostrova Tchaj-wan.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tchaj-wan na Wikimedia Commons
• Galerie Tchaj-wan na Wikimedia Commons
• (anglicky) Stránky prezidentského úřadu Čínské republiky
• (česky) Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v České republice
• Taiwan Demographics [online]. worldometers.info, rev. 2020 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. (anglicky)