Středoafrická republika

Přibližně od 1. tisíciletí př. n. l. se v oblasti usadily kmeny užívající jazyky východní Adamawy a menší skupiny hovořící bantuskými jazyky. Při dnešních hranicích s Čadem se usadili též obyvatelé náležející k Nilosaharské jazykové rodině.

Otrokářství se území dnešní SAR dotklo až se zpožděním. Teprve vyčerpání zásob ebenového dřeva na pobřeží přivedlo Evropany k rozdmýchání místních válek a otrokářských nájezdů. Severovýchod země byl v 19. století vylidněn arabskými otrokářskými nájezdy, na kterých se podíleli i mahdisté ze Súdánu. Zatímco v 16. století se počet obyvatel tohoto území pohyboval kolem 5 až 6 milionů, na počátku 20. století klesl na 700 000.

Na konci 19. století území obsadili Francouzi. Kolonie Ubangi-Šari, kterou zde založili, byla začleněna do Francouzské rovníkové Afriky.

Samozvaný císař-diktátor Bokassa I. byl obviňován z vražd a kanibalismu

„Modlou“ boje proti kolonialismu v SAR se stal Barthélemy Boganda, který ovšem zemřel při letecké havárii 29. března 1959. Samostatnost země získala dne 13. srpna 1960, když David Dacko převzal prezidentský úřad od dočasného prezidenta André Malrauxe.

Známou postavou dějin SAR se stal Jean-Bédel Bokassa, který se moci chopil státním převratem v roce 1965. V roce 1976 se nechal velice okázale korunovat císařem. Svržen byl v roce 1979 při operaci Barracuda. Do úřadu byl po opět dosazen David Dacko, jehož mandát byl následně potvrzen ve zmanipulovaných volbách v březnu 1981.

Několik měsíců po příchodu F. Mitterranda do funkce, v září 1981, byl v SAR David Dacko, blízký bývalého prezidenta Giscarda, svržen. Po bombovém útoku ze 14. července (v kině v centru Bangui při něm zemřeli 3 lidé, z toho 1 Francouz), připisovaném pro-libyjské buňce Idiho Laly, Dacko zakázal Osvobozenecké hnutí středoafrického lidu (MLPC) Ange Patassého (předseda vlády za Bokassova režimu) a Ubangijskou vlasteneckou frontu-Stranu práce (FPO-PT) doktora Abela Goumby (dlouhodobý odpůrce Bokassy, poté Dacka). Vztahy nové francouzské vlády a Dacka, bývalého stoupence a chráněnce Giscarda, tedy nebyly pozitivní. Dacko ovšem patrně s pučem souhlasil, nový prezident André Kolingba byl jeho náčelník štábu, se kterým měl dobrý vztah. Francie k takovému postupu dala patrně souhlas – včetně jejích tajných služeb. Těm byl blízký Jean-Claude Mantion, poradce Kolingby a jeden z osnovatelů operace Barracuda a dosazení Dacka.

Zemi následně ovládal Vojenský výbor národní obnovy až do obnovení politické plurality na přelomu 80. a 90. let. Země patří k nejméně rozvinutým na světě.

Od roku 2007 probíhá na severu země válka. V roce 2012 vypukl další konflikt mezi povstaleckým hnutím Séléka, vedeným Michelem Djotodiou, a vládními silami v čele s prezidentem Bozizém. Boje mezi muslimy a křesťany si vyžádaly tisíce obětí.[3]

14. prosince 2015 byla vůdcem muslimských povstalců Noureddinem Adamem vyhlášena na severu Středoafrické republiky ve městě Kaga-Bandoro autonomní Republika Logone. Přechodná vláda, která Středoafrickou republiku vede, jeho krok odsoudila.[4]

Mapa Středoafrické republiky

Velkou část území zabírá náhorní plošina Azande (500–1 000 m). Sever země zabírá savana, součást Čadské pánve a severovýchod masív Bongo. Na západě se tyčí pohoří Karré s nejvyšší horou Mont Ngaoui. Na jihu se rozkládá tropický deštný prales a Konžská nížina.[5]

Středoafrická republika měla k červenci 2009 odhadem 4 511 488 obyvatel.[2] Na seznamu států světa podle počtu obyvatel se umisťuje na 120. místě. Etnická struktura je pestrá, nejpočetnější etnikum Gbajové tvoří pouhou třetinu obyvatelstva. Mezi další etnika spadají Bandové (27 %), Manzové (13 %), Sarové (10 %), méně než desetinu populace tvoří Mbakové a Jakomové (shodně 4 %). Ostatní obyvatelé jsou zastoupeni 2 %.[2] Úředním jazykem je francouzština, avšak nejvíce používaná je sangoština.

Středoafrická republika je státním zřízením republika. Prezident může být zvolen maximálně dvakrát, pokaždé na pětileté období. Předseda vlády je jmenován politickou stranou s parlamentní většinou. Současná ústava byla schválena 5. prosince 2004, v platnosti je od 27. prosince 2004. Volební právo má každý občan, který dosáhl 21 roku.[2]

Do Ústavního soudu je zvoleno devět soudců, tři prezidentem, tři Národním shromážděním a tři ostatními soudci. Dalšími druhy soudů jsou nižší soudy, trestní soudy, odvolací soudy a Nejvyšší soud.[2]

Šéf separatistické organizace Séléka se dne 25. března 2013 prohlásil po obsazení hlavního města a následném převratu za prezidenta. O den později zrušil ústavu, parlament i vládu. Slíbil však, že do tří let se v zemi budou konat svobodné volby. 31. března 2013 bylo oznámeno složení vlády národní jednoty, která zemi do voleb povede.

Přehled nejvyšších představitelů státu

Prezidentka Catherine Samba-Panza

• 14. 8. 1960 – 12. 11. 1960 – David Dacko – úřadující prezident; MESAN
• 12. 11. 1960 – 1. 1. 1966 – David Dacko – prezident; MESAN
• 1. 1. 1966 – 4. 12. 1976 – Jean-Bédel Bokassa (Salah Eddine Ahmed Bokassa) – prezident; voj./MESAN
• 4. 12. 1976 – 20. 9. 1979 – Bokassa I. – císař; MESAN
• 20. 9. 1979 – 1. 9. 1981 – David Dacko –prezident; MESAN, UDC
• 1. 9. 1981 – 21. 9. 1985 – André-Dieudonné Kolingba – předseda Vojenského výboru národní obnovy; voj.
• 21. 9. 1985 – 22. 10. 1993 – André-Dieudonné Kolingba – prezident; RDC
• 22. 10. 1993 – 15. 3. 2003 – Ange-Félix Patassé – prezident; MLPC
• 15. 3. 2003 – 24. 3. 2013 – François Bozizé Yangouvonda – prezident; voj./bezp.
• 24. 3. 2013 – 10. 1. 2014 – Michel Djotodia – prezident
• 10. 1. 2014 – 23. 1. 2014 – Alexandre-Ferdinand Nguendet – prezident Národní přechodné rady Středoafrické republiky
• 23. 1. 2014 – 30. 3. 2016 – Catherine Samba-Panza – prozatímní prezidentka; bezp.
• od 30. 3. 2016 – Faustin-Archange Touadéra – prezident; bezp.

Země se dělí na 14 prefektur, 2 ekonomické prefektury a komunu (hlavní město). Dále se dělí na 71 subprefektur.

prefektury Středoafrické Republiky

Pěstování salátu ve Středoafrické republice

Těžba dřeva

Země patří k nejméně rozvinutým na světě. Hospodářský rozvoj brzdí konflikty mezi vládou a opozicí, nekvalifikovanost obyvatelstva, poloha země a nekvalitní dopravní systém. Země musí dovážet ropu. Humanitární výpomoc od Francie a mezinárodních organizací není pro obyvatele dostačující.

Hlavním zdrojem deviz je vývoz diamantů, především do Evropy, ale vyvážejí se také bavlna a dřevo. Dovážet je potřeba potraviny a spotřební zboží. HDP na osobu dosahuje asi 700 USD. Nejčilejší obchodní vztahy má země s Francií. V zemi se platí CFA frankem.

Od roku 2013 má země v důsledku občanské války, probíhající od roku 2012, nejnižší HDP na hlavu na světě.

Středoafrické ozbrojené síly (francouzsky: Forces Armees Centrafricaines, zkr. FACA) se v roce 2008 dělily do čtyř složek: Generální ředitelství policejní inspekce (zkr. DGIG), Pozemní síly, Státní policie a Vojenská letecká služba.

Minimální věk pro vstoupení do armády je 18 let s dvěma roky povinné služby. Armáda má k dispozici dva miliony lidí (1 032 828 mužů, 999 330 žen (2008)[2]) schopných vojenské služby. V roce 2006 činily výdaje spojené s armádou 1,1 % HDP.[2]

Francouzská pekárna v Bangui

Kuchyně Středoafrické republiky využívá surovin ve Středoafrické republice dostupných: jáhly, čirok, banány, batáty (sladké brambory), plantainy, okra, brambory, česnek, cibule, špenát, rýže, palmový olej, kukuřice, maniok, sezam, houby, chilli nebo rajčata. Z masa se běžně používá kozí, kuřecí, zvěřina nebo ryby. Běžně se konzumuje hmyz (housenky, cvrčci, kobylky nebo termiti). V hlavním městě Bangui se lze setkat s restauracemi podávajícími pokrmy z francouzské nebo libanonské kuchyně.[6][7]

Podle OSN polovina populace Středoafrické republiky hladoví.[8]