Kostarika

Poprvé bylo území Kostariky prozkoumáno španělskými conquistadory a objeviteli v raném 16. století, kolonizace se odehrála až v roce 1563. Po dobu španělské nadvlády byla Kostarika součástí guatemalského generálního kapitanátu.[3] V první polovině 19. století byla Kostarika spolu s ostatními státy sjednocena v Unii středoamerických států, na které vyhlásila v roce 1821 a později v roce 1838 samostatnost.[3]

V prostředí politické nestability a nejistoty, či vojenských vlád a občanských válek ve středoamerickém regionu během 2. poloviny 20. století je Kostarika světlá výjimka demokratické vlády. Ze zákona je v zemi dáno, že každý občan (muž či žena) starší 18 let musí jít k volbám a jejich hlas skutečně rozhoduje, která strana bude vládnout. Demokratická vláda je u moci již od roku 1902 a jediná občanská válka proběhla roku 1948. Trvala pouhé dva měsíce a jejím důsledkem bylo rozpuštění armády, následované změnou ústavy, která roku 1949 zakázala státu vytvořit armádu.[4] Tato situace, kdy stát nemá stálou armádu, trvá dodnes.

Páteří země jsou tři pohoří, která se táhnou souvisle od severozápadu k jihovýchodu celým územím státu; jsou to Cordillera de Guanacaste, Cordillera Central a Cordillera de Talamanca. Nejvyšší horou Kostariky je 3 820 metrů vysoká hora Chirripó v pohoří Cordillera de Talamanca. Pohoří tak oddělují od sebe dvě nížiny, které se nacházejí na severu a na západě. Ve střední části země je pánevní oblast zvaná Centrální údolí, kde žije většina obyvatelstva země. Větší část nížin v okolí oceánu je pokryta mokřinami a bažinami. Karibské pobřeží je poměrně málo členité, naopak pacifické pobřeží je tvořeno několika většími poloostrovy a zálivy – např. poloostrov Nicoya a stejnojmenný záliv Nicoya nebo poloostrov Osa. Území Kostariky je z 51 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 37 % rozlohy státu.[5]

Klimatické podmínky jsou v různých částech státu rozdílné. V Köppenově klasifikaci podnebí jsou zařazeny do pěti rozdílných kategorií: podnebí tropického dešťového pralesa (Af), tropické monzunové podnebí (Am), savanové podnebí se suchými zimami (Aw), monzuny ovlivněné mírné oceánické podnebí (Cwb) a mírné oceánické podnebí (Cfb).[6] Podnebí CWb a Cfb jsou typická pro horské oblasti.

V roce 2020 existovalo 29 kostarických národních parků, které pokrývaly téměř 630 000 ha, což představuje více než 12 % rozlohy státu.[7]

Kostarika je jediným tropickým státem na světě (k roku 2020), který zastavil odlesňování a naopak znovu zalesňuje již vykácené oblasti. Do konce 80. let 20. století přišla o asi třetinu až polovinu svého pralesa, v 90. letech ale přišla radikální změna a kácení bylo zakázáno. K roku 2020 bylo lesem pokryto téměř 60 % území, přičemž tento ukazatel se posledních pět let každoročně zvyšuje o asi 0,3 %.[8][9]

Kostarika se stala první středoamerickou zemí, která začala vyvážet do světa banány a kávu. Vhodnou situaci nastartovala osvícená vláda v 19. století, která nabídla bezplatně půdu všem, kteří se zavázali pěstovat kávu na vývoz, což paradoxně ve 20. století přineslo zemi stabilitu. Není zde stejná situace jako v okolních zemích, kde většinu půdy vlastní pár nejbohatších statkářů. V 80. letech 20. století však byla země zasažena ekonomickou krizí spojenou s poklesem světových cen kávy a banánu, kterou následovala vysoká inflace, jež ještě více podlomila hospodářství země. Vláda vyhlásila úsporný program v roce 1989, který však nepřinesl plánované výsledky, ale i přes to se hospodářství dostalo roku 1996 do 6% růstu. Bohužel pro Kostariku neměl tento výsledek dlouhého trvání a následoval opětovný útlum, který byl podpořen vysokými veřejnými výdaji.

Kostarika je členem DR-CAFTA. Významné exportní výrobky jsou zdravotnické přístroje, protézy a medikamenty, dále čerstvé banány, tropické ovoce, potravinové výrobky a káva.[10]

Země má velká ložiska bauxitu, síry a rud železa, což zajišťuje zemi do budoucna pozitivní vyhlídky na opětovný ekonomický růst. V dnešních dnech probíhá na území Kostariky pouze těžba zlata a stříbra. Horský ráz krajiny vytváří příhodné podmínky pro tvorbu hydroelektráren. Země je dnes energeticky soběstačná. Horská krajina také láká turisty, kteří se začínají stávat důležitou složkou ekonomiky. Příjmy z turismu v roce 2017 představovaly 6,7 % celkového státního HDP.[11]

Cestovní ruch

Kokosový ostrov

Kostarika je nejnavštěvovanější zemí Střední Ameriky,[12] v roce 2019 ji navštívily přes 4 miliony lidí. Hlavním lákadlem Kostariky jsou národní parky a chráněná území.[13] V Kostarice se nachází čtyři památky světového dědictví UNESCO a 29 národních parků, které dohromady zabírají přes 12 % rozlohy země.[14]

Nachází se zde dvě mezinárodní letiště – a to v hlavním městě San José a na severozápadě země ve městě Liberia.[15]

Kostarika je prezidentskou republikou – prezident vykonává funkci hlavy státu i hlavy vlády a je volen na čtyřleté funkční období. Legislativním orgánem Kostariky je jednokomorové zákonodárné shromáždění, které se skládá z 57 poslanců. Kostarika je považována za jednu z nejstabilnějších demokracií v Latinské Americe.[16]

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Kostariky.

Kostarika je unitární stát. Skládá se ze 7 provincií. Ty se dále dělí na 81 kantonů a 473 distriktů.

Provincie	Hlavní město	Rozloha (km²)[7]	Populace (2009)[18]	Hustota zalidnění (obyv/km²)
Alajuela	Alajuela	9 757,53	865 748	87,54
Cartago	Cartago	3 124,67	505 785	160,12
Puntarenas	Puntarenas	11 265,69	369 217	32,79
Heredia	Heredia	2 656,98	441 973	163,45
Limón	Limón	9 188,52	437 588	46,74
Guanacaste	Liberia	10 140,71	280 605	27,65
San José	San José	4 965,9	1 608 476	318,81
Kostarika	San José	51 100	4 509 392	140,71

Fanoušci kostarického národního týmu

Největší skupinu obyvatelstva tvoří běloši španělského původu.[19] Skladbou obyvatel se Kostarika liší od ostatních středoamerických států, kde převládá obyvatelstvo smíšeného a indiánského původu.

Claudia Pollová

Kostarika se od roku 1936 zúčastňuje olympijských her. K roku 2019 získala čtyři medaile a všechny v plavání. Navíc všechny medaile získali příslušníci jedné rodiny: Tři z nich vybojovala Claudia Pollová (zlato v Atlantě 1996 a dva bronzy ze Sydney 2000) a jednu, stříbrnou, její starší sestra Silvia Pollová, na olympiádě v Soulu roku 1988.[20][21]

Nejpopulárnějším sportem v Kostarice je, podobně jako v jiných latinskoamerických zemích, fotbal. Kostarická fotbalová reprezentace se pětkrát zúčastnila závěrečného turnaje mistrovství světa. Poprvé to bylo v roce 1990, kdy byla v osmifinále vyřazena Československem. Nejlepšího výsledku Kostaričané dosáhli na šampionátu v roce 2014, kdy se probojovali až do čtvrtfinále. Úspěšnější bilanci mají ze Zlatého poháru CONCACAF, které třikrát vyhráli (1963, 1969, 1989), celkem osmkrát vyhráli Středoamerický pohár. Ligu mistrů CONCACAF, nejprestižnější klubovou soutěž Střední Ameriky, vyhrály tři kostarické kluby: LD Alajuelense, Deportivo Saprissa a CS Cartaginés. K nejznámějším kostarickým fotbalistům patří Paulo Wanchope, Joel Campbell nebo Hernán Medford.

Kostarika se odlišuje od jiných zemí svým jasným důrazem na vzdělávání. Tomu se věnuje rovnou 14 článků Ústavy. Podpora vzdělávání a vytváření příznivých podmínek pro vzdělávání obyvatel je vnímáno již od získání nezávislosti v roce 1821 jako první povinnost státu. Historici hovoří o Estado educador. Vzdělávací složka tvoří dlouhodobě od 20–30 % veřejného rozpočtu.

• 
  Pláže Kostariky
• 
  Kolibřík v kostarickém pralese
• 
  vulkán Arenal
• 
  Národní park Braulio Carrillo