Kostarika

Kostarika (španělsky Costa Rica, český doslovný překlad Bohaté pobřeží), plným názvem Kostarická republika (španělsky República de Costa Rica), je republika ve Střední Americe. Sousedními státy jsou na severu Nikaragua (délka hranice 300 km[2]) a na jihu Panama (363 km[2]). Západní pobřeží Kostariky omývají vody Tichého oceánu, východní Karibské moře. Celková délka kostarického pobřeží je 1 466 km[2] (z toho 212 km na Karibiku a 1 254 km na Pacifiku).

Kostarická republika
República de Costa Rica
vlajka

znak
Hymna
Noble patria, tu hermosa bandera
Geografie


Poloha Kostariky

Hlavní městoSan José
Rozloha51 100 km² (129. na světě)
z toho 1 % vodní plochy
Nejvyšší bodCerro Chirripó (3820 m n. m.)
Časové pásmo−6
Poloha10° s. š., 84° z. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel4 987 142 (119. na světě, odhad 2018)
Hustota zalidnění97,6 ob. / km² (118. na světě)
HDI 0.794 (vysoký) (68. na světě, 2018)
Jazykšpanělština (úřední), angličtina
Náboženstvířímští katolíci 76,3 %, evangelíci 13,7 %, Svědkové Jehovovi 1,3 %, jiní protestanti 0,7 %, jiní 4,8 %, bez vyznání 3,2 %
Státní útvar
Státní zřízeníprezidentská republika
Vznik15. září 1821 (nezávislost na Španělsku – pak do roku 1838 součást Spojených středoamerických provincií)
PrezidentCarlos Alvarado
ViceprezidentiHelio Fallas Venegas
a Ana Helena Chacón Echeverría
Měnakostarický colón (CRC)
HDP/obyv. (PPP)17 671.1[1] USD (74. na světě, 2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1188 CRI CR
MPZCR
Telefonní předvolba+506
Národní TLD.cr
multimediální obsah na Commons

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Kostariky.

Poprvé bylo území Kostariky prozkoumáno španělskými conquistadory a objeviteli v raném 16. století, kolonizace se odehrála až v roce 1563. Po dobu španělské nadvlády byla Kostarika součástí guatemalského generálního kapitanátu.[3] V první polovině 19. století byla Kostarika spolu s ostatními státy sjednocena v Unii středoamerických států, na které vyhlásila v roce 1821 a později v roce 1838 samostatnost.[3]

V prostředí politické nestability a nejistoty, či vojenských vlád a občanských válek ve středoamerickém regionu během 2. poloviny 20. století je Kostarika světlá výjimka demokratické vlády. Ze zákona je v zemi dáno, že každý občan (muž či žena) starší 18 let musí jít k volbám a jejich hlas skutečně rozhoduje, která strana bude vládnout. Demokratická vláda je u moci již od roku 1902 a jediná občanská válka proběhla roku 1948. Trvala pouhé dva měsíce a jejím důsledkem bylo rozpuštění armády, následované změnou ústavy, která roku 1949 zakázala státu vytvořit armádu.[4] Tato situace, kdy stát nemá stálou armádu, trvá dodnes.

Přírodní podmínky

Páteří země jsou tři pohoří, která se táhnou souvisle od severozápadu k jihovýchodu celým územím státu; jsou to Cordillera de Guanacaste, Cordillera Central a Cordillera de Talamanca. Nejvyšší horou Kostariky je 3 820 metrů vysoká hora Chirripó v pohoří Cordillera de Talamanca. Pohoří tak oddělují od sebe dvě nížiny, které se nacházejí na severu a na západě. Ve střední části země je pánevní oblast zvaná Centrální údolí, kde žije většina obyvatelstva země. Větší část nížin v okolí oceánu je pokryta mokřinami a bažinami. Karibské pobřeží je poměrně málo členité, naopak pacifické pobřeží je tvořeno několika většími poloostrovy a zálivy – např. poloostrov Nicoya a stejnojmenný záliv Nicoya nebo poloostrov Osa. Území Kostariky je z 51 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 37 % rozlohy státu.[5]

Klimatické podmínky jsou v různých částech státu rozdílné. V Köppenově klasifikaci podnebí jsou zařazeny do pěti rozdílných kategorií: podnebí tropického dešťového pralesa (Af), tropické monzunové podnebí (Am), savanové podnebí se suchými zimami (Aw), monzuny ovlivněné mírné oceánické podnebí (Cwb) a mírné oceánické podnebí (Cfb).[6] Podnebí CWb a Cfb jsou typická pro horské oblasti.

V roce 2020 existovalo 29 kostarických národních parků, které pokrývaly téměř 630 000 ha, což představuje více než 12 % rozlohy státu.[7]

Kostarika je jediným tropickým státem na světě (k roku 2020), který zastavil odlesňování a naopak znovu zalesňuje již vykácené oblasti. Do konce 80. let 20. století přišla o asi třetinu až polovinu svého pralesa, v 90. letech ale přišla radikální změna a kácení bylo zakázáno. K roku 2020 bylo lesem pokryto téměř 60 % území, přičemž tento ukazatel se posledních pět let každoročně zvyšuje o asi 0,3 %.[8][9]

Hospodářství

Kostarika se stala první středoamerickou zemí, která začala vyvážet do světa banány a kávu. Vhodnou situaci nastartovala osvícená vláda v 19. století, která nabídla bezplatně půdu všem, kteří se zavázali pěstovat kávu na vývoz, což paradoxně ve 20. století přineslo zemi stabilitu. Není zde stejná situace jako v okolních zemích, kde většinu půdy vlastní pár nejbohatších statkářů. V 80. letech 20. století však byla země zasažena ekonomickou krizí spojenou s poklesem světových cen kávy a banánu, kterou následovala vysoká inflace, jež ještě více podlomila hospodářství země. Vláda vyhlásila úsporný program v roce 1989, který však nepřinesl plánované výsledky, ale i přes to se hospodářství dostalo roku 1996 do 6% růstu. Bohužel pro Kostariku neměl tento výsledek dlouhého trvání a následoval opětovný útlum, který byl podpořen vysokými veřejnými výdaji.

Kostarika je členem DR-CAFTA. Významné exportní výrobky jsou zdravotnické přístroje, protézy a medikamenty, dále čerstvé banány, tropické ovoce, potravinové výrobky a káva.[10]

Země má velká ložiska bauxitu, síry a rud železa, což zajišťuje zemi do budoucna pozitivní vyhlídky na opětovný ekonomický růst. V dnešních dnech probíhá na území Kostariky pouze těžba zlata a stříbra. Horský ráz krajiny vytváří příhodné podmínky pro tvorbu hydroelektráren. Země je dnes energeticky soběstačná. Horská krajina také láká turisty, kteří se začínají stávat důležitou složkou ekonomiky. Příjmy z turismu v roce 2017 představovaly 6,7 % celkového státního HDP.[11]

Cestovní ruch

Kostarika je nejnavštěvovanější zemí Střední Ameriky,[12] v roce 2019 ji navštívily přes 4 miliony lidí. Hlavním lákadlem Kostariky jsou národní parky a chráněná území.[13] V Kostarice se nachází čtyři památky světového dědictví UNESCO a 29 národních parků, které dohromady zabírají přes 12 % rozlohy země.[14]

Nachází se zde dvě mezinárodní letiště – a to v hlavním městě San José a na severozápadě země ve městě Liberia.[15]

Politický systém

Kostarika je prezidentskou republikou – prezident vykonává funkci hlavy státu i hlavy vlády a je volen na čtyřleté funkční období. Legislativním orgánem Kostariky je jednokomorové zákonodárné shromáždění, které se skládá z 57 poslanců. Kostarika je považována za jednu z nejstabilnějších demokracií v Latinské Americe.[16]

Zahraniční vztahy

Kostarika je zapojena do několika projektů a organizací na poli latinskoamerické integrace. Je členským státem např. organizací Společenství latinskoamerických a karibských států, Latinskoamerický hospodářský systém, Středoamerický integrační systém, Sdružení karibských států. Je i kandidátem na plné členství v Pacifické alianci.[17]

Dne 1. června 2007 Kostarika přerušila diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a navázala vztahy s Čínou. Stala se tak prvním středoamerickým státem, který takto učinil.

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Kostariky.

Kostarika je unitární stát. Skládá se ze 7 provincií. Ty se dále dělí na 81 kantonů a 473 distriktů.

ProvincieHlavní městoRozloha
(km²)[7]
Populace
(2009)[18]
Hustota zalidnění
(obyv/km²)
AlajuelaAlajuela9 757,53865 74887,54
CartagoCartago3 124,67505 785160,12
PuntarenasPuntarenas11 265,69369 21732,79
HerediaHeredia2 656,98441 973163,45
LimónLimón9 188,52437 58846,74
GuanacasteLiberia10 140,71280 60527,65
San JoséSan José4 965,91 608 476318,81
KostarikaSan José51 1004 509 392140,71

Obyvatelstvo

Fanoušci kostarického národního týmu

Největší skupinu obyvatelstva tvoří běloši španělského původu.[19] Skladbou obyvatel se Kostarika liší od ostatních středoamerických států, kde převládá obyvatelstvo smíšeného a indiánského původu.

Sport

Kostarika se od roku 1936 zúčastňuje olympijských her. K roku 2019 získala čtyři medaile a všechny v plavání. Navíc všechny medaile získali příslušníci jedné rodiny: Tři z nich vybojovala Claudia Pollová (zlato v Atlantě 1996 a dva bronzy ze Sydney 2000) a jednu, stříbrnou, její starší sestra Silvia Pollová, na olympiádě v Soulu roku 1988.[20][21]

Nejpopulárnějším sportem v Kostarice je, podobně jako v jiných latinskoamerických zemích, fotbal. Kostarická fotbalová reprezentace se pětkrát zúčastnila závěrečného turnaje mistrovství světa. Poprvé to bylo v roce 1990, kdy byla v osmifinále vyřazena Československem. Nejlepšího výsledku Kostaričané dosáhli na šampionátu v roce 2014, kdy se probojovali až do čtvrtfinále. Úspěšnější bilanci mají ze Zlatého poháru CONCACAF, které třikrát vyhráli (1963, 1969, 1989), celkem osmkrát vyhráli Středoamerický pohár. Ligu mistrů CONCACAF, nejprestižnější klubovou soutěž Střední Ameriky, vyhrály tři kostarické kluby: LD Alajuelense, Deportivo Saprissa a CS Cartaginés. K nejznámějším kostarickým fotbalistům patří Paulo Wanchope, Joel Campbell nebo Hernán Medford.

Školství

Kostarika se odlišuje od jiných zemí svým jasným důrazem na vzdělávání. Tomu se věnuje rovnou 14 článků Ústavy. Podpora vzdělávání a vytváření příznivých podmínek pro vzdělávání obyvatel je vnímáno již od získání nezávislosti v roce 1821 jako první povinnost státu. Historici hovoří o Estado educador. Vzdělávací složka tvoří dlouhodobě od 20–30 % veřejného rozpočtu.

Fotogalerie

Odkazy

Reference

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2019-12-25]. Dostupné online.
  2. Hodnoty převzaté ze stránek místního Ministerstva dopravy a staveb (španělsky) www.mopt.go.cr Archivováno 20. 12. 2010 na Wayback Machine
  3. (španělsky) Informace o generálním kapitanátu Guatemala Archivováno 21. 11. 2010 na Wayback Machine
  4. (španělsky) Rozpuštění kostarické armády (1948)
  5. Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe (oddíl 3.4 TIERRAS Y SUELOS) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2014-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-28. (španělsky)
  6. Costa Rica Climate [online]. climate-data.org [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
  7. (španělsky) Hodnoty rozlohy parků jsou převzaty ze stránek SINAP www.sinac.go.cr – Control Áreas Silvestres Protegidas de Costa Rica Agosto 2019
  8. LEWIS, Nell. This country regrew its lost forest. Can the world learn from it?. CNN [online]. 2020-07-27 [cit. 2020-10-25]. Dostupné online.
  9. https://www.sirefor.go.cr/pdfs/publicaciones/FRA-FAO_2020-COSTA_RICA.pdf
  10. Costa Rica: NATIONAL NATIONAL ECONOMIC PROFILE [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2019-12-25]. Dostupné online. (anglicky)
  11. Anuario estadistico 2019, položka 2.4.3.5. [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. (španělsky)
  12. Latin America: most visited countries. Statista [online]. [cit. 2021-02-17]. Dostupné online. (anglicky)
  13. HONEY, Martha. Ecotourism and sustainable development : who owns paradise?. [s.l.]: Washington, D.C. : Island Press 422 s. Dostupné online. ISBN 978-1-55963-582-0, ISBN 978-1-55963-581-3.
  14. Áreas Silvestres Protegidas. www.sinac.go.cr [online]. [cit. 2021-03-06]. Dostupné online.
  15. Doprava a cestování v Kostarice | Cestujlevne.com. www.cestujlevne.com [online]. [cit. 2021-03-06]. Dostupné online. (česky)
  16. Kostarika - středoamerické Švýcarsko. www.infoglobe.cz [online]. [cit. 2021-02-15]. Dostupné online. (česky)
  17. Onservanta Countries [online]. Pacifická aliance [cit. 2021-02-15]. Dostupné online. (anglicky)
  18. (španělsky) Hodnota převzata ze stránek kostarického statistického úřadu www.inec.go.cr Archivováno 27. 3. 2012 na Wayback Machine
  19. Kostarika. Aktuálně.cz [online]. 30. října 2016. Dostupné online.
  20. Claudia Poll Bio, Stats, and Results. Olympics at Sports-Reference.com [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-27. (anglicky)
  21. Silvia Poll Bio, Stats, and Results. Olympics at Sports-Reference.com [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-15. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.