Seznam neříšských knížectví ve Svaté říši římské

Ve starší české i německé historiografii se často uvádí, že Morava byla povýšena na markrabství (s faktickými knížecími právy) císařem Fridrichem Barbarossou roku 1182. O tomto povýšení však nic neví registra císařských listin ani není zachován originál listiny v Čechách. Celý právní akt je znám pouze z Jarlochovy kroniky. Jarloch téměř přesně uvádí, že k povýšení Moravy na markrabství a říšské knížectví mělo dojít mezi 26. a 29. zářím. Přitom ale z dobových pramenů máme doložen titul „markrabě moravský“ již v létě 1179. Za markrabího byl tehdy označen Přemysl, nevlastní bratr knížete Bedřicha a budoucí první český dědičný král. K „odcizení Moravy“ a jejímu povýšení na říšské knížectví, jak uvádí Jarloch, podle názorů soudobých historiků (Martin Wihoda) nikdy nedošlo, protože římští panovníci respektovali územní integritu Čech. Morava se tedy stala knížectvím českým a z vůle českého panovníka a nikoli z vůle císařství. Někdy mezi lety 1184–1186 se titul markrabě moravský stal standardním titulem následníků českého knížecího stolce, resp. královského trůnu.[1]

Slezské vévodství, resp. jednotlivá slezská knížectví pod vládou různých větví Piastovců se stala součástí českého státu definitivně roku 1335. Od roku 1348 bylo Slezsko oficiálně jednou ze zemí Koruny české. Ve starší dějepisné literatuře, zejména německé, bývá Slezsko od tohoto data jednoznačně považováno za součást říše. Historička Lenka Bobková s takovouto interpretací nesouhlasí a na podporu svého tvrzení uvádí, že Karel IV. i Václav IV. nechávali na své stavby vždy umísťovat (až) tři znaky: český, jako symbol státu, zemský znak (pokud stavba nestála přímo v Čechách, ale např. na Moravě nebo v Dolní Lužici) a znak říše (tehdy jednohlavou orlici). Ve Slezsku lze však na všech stavbách najít jen českého lva a slezskou orlici. Proto podle Bobkové nepovažovali Lucemburkové zpočátku Slezsko za součást říše.[2] Již roku 1420, když v říši vládl Zikmund Lucemburský, se ovšem říšský sněm konal ve slezské Vratislavi.[3] V říši ovšem platilo, že dějištěm říšského sněmu mohlo být pouze město na "vlastním" území říše, tedy např. nikoli Praha, ale Cheb ano. Za vlády téhož císaře Zikmunda ostatně kurfiřti odmítli přijmout pozvání na sněm dokonce i do Vídně, která se jim nezdála být dostatečně "říšská", a sněm pro rok 1437 tak musel byl přeložen do Chebu.[4] Z uvedeného se jeví, že nejpozději od Zikmundovy vlády bylo Slezsko již všeobecně považováno za součást říše (říšské knížectví?), i když k oficiálnímu přivtělení této země k říši patrně nikdy nedošlo. Na druhou stranu ve Slezsku nikdy neplatily říšské zákony (např. trestní zákoník Karla V. Constitutio criminalis Carolina) a Slezsko, stejně jako zbývající země České koruny, neplatilo říšskou berni.

Mezi lety 1310 a 1335 se součástí Českých zemí, a tím i říše stala slezská knížectví, neříšského původu. Jejich panovníci také nebyli říšskými knížaty, ačkoli spolu s českým státem k říši náleželi.

K říšským knížectvím pouze de facto patří i jedno z nejvýznamnějších "říšských" knížectví vůbec: Burgundské vévodství. To se nacházelo původně mimo říši, na území středověké Francie, ovšem během 14. a 15. století získali burgundští vévodové řadu území v říši, především Franche Comté a Nizozemí, čímž se stali jedněmi z nejvýznamnějších říšských knížat. Jejich zisky v říši se ale udály vždy v době jejího oslabení, nebyly schváleny římskými panovníky a došlo k nim v rozporu s platným právem. Přesto se název Burgundsko postupně přesunul na oblast Nizozemí a titul burgundských vévodů v říši užívali i Habsburkové.

Počátek Burgundského vévodství lze klást do doby rozpadu Franské říše r. 843. Tehdy se součástí Západofranské říše, pozdější Francie, stalo Burgundské vévodství, zatímco ve střední části Franské říše pod vládou císaře Lothara I. se postupně vydělilo Burgundské království a v jeho rámci pak již od roku 867 Burgundské hrabství. Lenní svrchovanost Svaté říše římské zahrnovala celé Burgundské hrabství a jen malou část vévodství východně od řeky Saône (tzv. hrabství Auxonne).[7] Po nástupu rodu Valois na burgundský vévodský stolec došlo k dlouhodobé expanzi na území říše a k postupnému získávání řady říšských lén. Téměř vždy se tak dělo proti vůli císařů a říše nebo v době, kdy ústřední moc v říši byla oslabená či zaneprázdněná jinými problémy.[8] Základ burgundské moci byl položen v únoru roku 1363, kdy císař Karel IV. jako vrchní lenní pán umožnil, aby Filip Smělý, syn francouzského krále Jana a burgundský vévoda, zdědil sňatkem s Markétou Flanderskou též Burgundské svobodné hrabství – odumřelé říšské léno. Burgundské vévodství, rozšířené sňatkem s Markétou i o několik lén francouzské Koruny (hrabství Flandry,[9] Artois, Nevers a Rethel).[10] O další expanzi na říšské území se zasloužil Filipův vnuk: Filip Dobrý, který koupí či dědictvím postupně připojil (vedle některých lén francouzské Koruny) také říšská léna v Nizozemí: Namurské markrabství, Lucemburské vévodství, Brabantské a Limburské vévodství i hrabství Henegavsko, Holland a Zeeland s místodržitelstvím ve Frísku. Císař Zikmund nařídil 27. července 1437 vévodovi, aby tato léna, získaná vesměs po Wittelsbaších či zesnulém císařovu příbuzném, Václavovi Lucemburském, navrátil. Vévoda přirozeně neuposlechl a na jeho stranu se postavila i „burgundská“ města Brusel, Lovaň, Hertogenbosch a Antverpy, třebaže jim Zikmund za povstání proti vévodovi sliboval status svobodných měst.[11] Ani Zikmund ani jeho nástupci burgundské zisky nikdy neuznali, ale neměli dost sil vymoci si je zpět pro říši válkou. Právě za vlády Filipa Dobrého (1419–1465) se pro nizozemské oblasti počalo stále častěji užívat označení Burgundsko a tyto země začaly být chápány jako jedno „burgundské“ vévodství, ač šlo o země s rozličným statusem a právními vztahy spojené v jakýsi konglomerát především osobou vévody. Ambice burgundských vladařů se navíc neomezovaly jen na zisk říšských lén a na touhu být říšskými knížaty. Již Filip Dobrý, který se jinak snažil své zisky v říši pojistit mírovou cestou, usiloval o vyjmutí svých zemí z říšského lenního svazku jako se mu to podařilo u lén francouzských na mírové smlouvě v Arrasu z 21. září 1435, kdy byli vévodové osvobozeni od plnění všech lenních závazků vůči Francii.[12] Římský král Fridrich III. však r. 1442 Filipovi nekompromisně nařídil přijmout lenní závazek z jeho rukou, což už samo bylo vlastně ústupkem, protože dosud žádný římský panovník neuznal burgundské zisky v Nizozemí. Vévoda však o lenní korouhev požádat odmítl. Za vlády vévody Karla Smělého (1465–1477) nastoupilo Burgundsko opět ostrý kurs proti říši a rozšířilo své državy zde o Geldernské vévodství a krátce i o vévodství Lotrinsko a Bar a o lankrabství Sundgau (jižní Alsasko) a Breisgau.[13] V roce 1473 téměř došlo k dorozumění, když císař Fridrich III. svolil korunovat Karla na burgundského krále, znovu však razantně odmítl vyjmout i jen některé burgundské země z říšského lenního svazku. Jednání ztroskotala rovněž na Karlově požadavku pojistit si královskou hodnost souhlasem kurfiřtů, protože císař pokládal udílení královské hodnosti za své výsadní právo. Jediným výsledkem dohody bylo císařské oblénění Karla Geldernským vévodstvím a Zutphenským hrabstvím 6. listopadu 1473, která Karel Smělý o rok dříve zakoupil.[14] Mimo Burgundské hrabství tak šlo o jediná říšská léna, na které kdy burgundští vévodové dostali od císařů lenní list.

Po smrti Karla Smělého a vymření burgundského rodu (1477) zdědili celou říšskou část "Burgundska" i s některými dosud francouzskými lény (Flandry, Artois) Habsburkové (1482/1493/1529). To vedlo k tomu, že při zřízení říšského sněmu v l. 1489/95 získala tato území místo a hlas na říšském sněmu a stala se tak jako "Burgundské vévodství" řádným říšským knížectvím. Stalo se tak přesto, že "řádná" říšská knížectví se zde nacházela již ve vrcholném středověku před vytvořením Novoburgundské říše (vévodství Brabant, Lucemburk a Geldry, markrabství Namur) a navzdory tomu, že původní Burgundské vévodství zůstalo i po r. 1482 Francii. Po ztrátě severního Nizozemí (1581/1648) a Burgundského hrabství (1678) se název Burgundské vévodství na říšském sněmu užíval pro oblast jižního (Španělského/Rakouského) Nizozemí až do reorganizace sněmu v r. 1803.

• 
  Burgundsko za Filipa II. Smělého (1363-1404)
• 
  Burgundsko za Jana I. Nebojácného (1404-1419) s vyznačením držav jeho bratrů v Brabantsku a Nevers
• 
  Burgundsko za Filipa III. Dobrého (1419-1465)
• 
  Burgundsko za Karla Smělého (1465/67–1477)
• 
  Opětovné rozdělení Burgundska mezi říši/Habsburky a Francii

Francké vévodství bylo řádným říšským knížectvím. Po rozpadu původního kmenového vévodství (poslední formální vévoda císař Konrád III. †1152) udělil císař Fridrich Barbarossa titul vévody franckého würzburským biskupům, ovšem spolu s rozdrobením feudální moci ve Frankách titul postupně zanikl. V 17. století bylo vévodství císařem Leopoldem I. ještě jednou obnoveno (1675–1683), když došlo ke spojení würzburského a bamberského stolce v rukou jednoho biskupa. Ještě předtím však vévodství svévolně „obnovil“ švédský král Gustav II. Adolf, který jej udělil známému protestantskému vojevůdci třicetileté války, Bernardu Sasko-Výmarskému, který takto krátce „byl vévodou franckým“ v letech 1633–1634. Jeho panování nelze považovat za vládu legitimního říšského knížete, i když sám Bernard pocházel z říšského knížecího rodu ernestinských Wettinů.

Švábské (kmenové) vévodství bylo jedním ze zakládajících států Německého království v l. 911/936 a tedy i samotné říše. Šlo o nepochybné "řádné" říšské knížectví, které ale roku 1313 zaniklo v osobě vévody Jana zvaného Parricida (otcovrah). Žádný z císařů, ať již z rodu Habsburků nebo jiných vévodství již neobnovil. Po říšském recesu roku 1803 však novopečený württemberský kurfiřt Fridrich přijal doplňkový titul kníže švábský (Fürst von Schwaben), který po zániku říše 6. srpna 1806 ještě polepšil na tvar vévoda švábský (Herzog von Schwaben). Vědomě tak navazoval na tradici zaniklého vévodství. Cítil se k tomu oprávněn na základě výrazného rozšíření své země sekularizacemi r. 1803 a mediatizacemi r. 1806 a všemi změnami, které Württembersku přinesly kurfiřtskou a nakonec královskou hodnost. Císař František II. ani kurfiřté či říšský sněm ovšem titul knížete švábského nepotvrdili.

Císař Maxmilián I. udělil r. 1499 svému dvornímu bankéři, Lukasi Fuggerovi z Augsburgu, bizarní titul král Atlantidy. Šlo tedy o titul vztahující se k bájné říši Atlantis, o které se v té době věřilo, že jejím zbytkem jsou Azorské ostrovy. Titul měl být kuriózní „splátkou“ za astronomické dluhy, které císař vůči svému finančníkovi měl, a které Lukase a celou větev rodu „Fuggerů od Srnce“ přivedly k bankrotu. Lukasův honosný titul však nebyl skutečným říšským titulem a v říši samotné nedával svému nositeli žádná práva. Lukas byl v té době zástavním pánem císařova města Lovaně. Císařův osobitý způsob „splácení dluhů“ se stal Lukasi Fuggerovi a celé starší větvi Fuggerů „od Srnce“ (Fugger von Reh) osudným. Lukas zemřel v naprosté chudobě a na výsluní dějin se prodrala mladší větev Fuggerů „z Lilie“(Fugger von der Lilie), jejímž augšpurským zakladatelem byl bankéř Jakob Fugger. Příslušníci Jakobovy větve Fuggerů se už ovšem titulem králů Atlantidy pyšnit nemohli.[15]

V době novokřtěnecké komuny v Münsteru se roce 1534 jeden z náboženských vůdců, Jan Beukelszoon z Leydenu, prohlásil králem. Po potlačení povstání a rozdrcení „království“, omezeného de facto jen na samotné město Münster (1535), byl samozvaný král popraven. Z hlediska říšského práva si komuna uzurpovala sídelní město münsterského biskupa.

Titulem králů trojských se chlubili vévodové z Kleve. Tento říší a císaři nikdy neuznaný titul měl velice starou tradici, sahající do doby Franků. Řehoř z Tours uvádí jako první legendu, dle které předkové Franků přišli k Rýnu a do severní Francie z Tróje. Celá legenda byla omylem, který vznikl tak, že Frankové ve 4. a 5. století obývali oblast okolo Xantenu, který byl v pramenech 6. a 7. století někdy nazýván Troia Francorum, což ovšem nesouviselo s maloasijskou Trójou, ale s původním názvem Xantenu Colonia Ulpia Traiana, respektive se zakladatelem města, římským císařem Traiánem.[16] Povědomí o spjatosti Xantenu, ležícího na území Klevského vévodství se starověkou Trójou se uchovalo až do raného novověku. Např. kolínský arcibiskup Hermann II., lenní pán Xantenu, nechal mezi lety 1036 a 1056 ve městě razit mince s nápisem S[AN]CT[A] TROIA. Taktéž roku 1444, když se Xanten definitivně dostal pod moc Klévského vévodství nechal vévoda Jan I. razit mince přímo s nápisem Joannes Troianorum Rex.

• FICKER, Julius, Vom Reichsfürstenstande, Forschungen zur Geschichte der Reichsverfassung zunächst im XII. und XIII. Jahrhunderte. Band 1, Innsbruck 1861, 424 s. (německy) online na wikizdrojích
• KÖBLER, Gerhard, Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen, 8. Auflage, 2014, 1047 s., (německy), dostupné online