Rudolf IV. Habsburský

Rudolf byl prvním synem vévody Albrechta II. a Johany z Pfirtu, narodil se jako první dítě po patnáctiletém manželském soužití rodičů, což bylo patřičně oslaveno, neboť jeho příchod na svět znamenal rovněž vyvrácení fámy o otcově impotenci. Jako pětiletý byl 1344 zasnouben s Kateřinou, dcerou Karla IV. Zasnoubení obě strany potvrdily 1348, ale teprve po dosažení Rudolfovy fyzické zletilosti se o Velikonocích 1353 konala v Praze svatba.

Po otcově smrti roku 1358 převzal vládu v habsburských zemích a od jejího počátku dával najevo, že hodlá vlastní rod mocensky povznést. Neváhal se přitom uchýlit k použití listinných fals, zhotovených v letech 1358/59. Jejich prostřednictvím hodlal rozšířit své pravomoci a výsady na úkor císaře Svaté říše římské. Soubor privilegií, vydaných samotným Caesarem a Neronem, však Karla IV. nepřesvědčil o oprávněnosti Rudolfových nároků. Aliance, kterou uzavřel s polským králem Kazimírem III. Velikým a uherským králem Ludvíkem I. Velikým, byla sice namířena proti Karlu IV., nicméně ten ji roku 1364 zmařil sjednáním smlouvy o vzájemném nástupnictví mezi Lucemburky a Habsburky v případě úplného vymření jedné z dynastií.

Roku 1363 přiměl Rudolf tyrolskou hraběnku Markétu Maultasch, dceru někdejšího českého krále Jindřicha Korutanského, aby Habsburkům postoupila Tyroly. Následný spor s Wittelsbachy o toto území přerušilo roku 1364 uzavřené příměří. Celé Rudolfovo počínání charakterizuje snaha, ba přímo posedlost vyrovnat se Karlovi IV. Projevilo se to např. roku 1359 v zahájení přestavby monumentálně pojaté katedrály svatého Štěpána ve Vídni, roku 1365 v zřízení vídeňské univerzity i v záměru vybudovat ucelený komplex habsburských držav, které by sahaly od horního Rýna až k uherské hranici.

Vévoda Rudolf zemřel v mladém věku, nestačil zplodit žádné potomky. Vdova Kateřina se sice znovu provdala, ale byla pohřbena vedle svého muže ve Vévodské hrobce v dómu sv. Štěpána ve Vídni.[1]