Jan I. Brabantský

Byl druhorozeným synem brabantského vévody Jindřicha III. a Adély, dcery nadšeného účastníka křížových výprav Huga Burgundského. Roku 1261 mu na cestě do Svaté země v důsledku choroby zemřel otec a dědicem vévodství se stal starší Jindřich zasnoubený s Markétou, dcerou francouzského krále Ludvíka IX. Vládu fakticky držela matka jako regentka a 24. května 1267 v Cambrai zřejmě slabomyslný hoch abdikoval ve prospěch svého mladšího zdravého bratra Jana. Ten obdržel nejen titul, ale i bratrovu snoubenku. Dynastická svatba se konala roku 1270 a o rok později mladá vévodkyně zemřela při porodu. Roku 1273 se oženil s Markétou, dcerou flanderského hraběte Víta z Dampierre.

Roku 1281 vymřel po meči rod limburských a o uvolněné hrabství se přihlásilo velké množství zájemců, včetně samotného Jana Brabantského. Spor vygradoval roku 1288, kdy se 5. června odehrála bitva u Worringenu, v níž padl lucemburský hrabě se svými bratry a Jan získal Limbursko. Spor s Lucemburky byl roku 1292 zahlazen ze intervence francouzského krále Filipa IV. sňatkem Janovy dcery s osiřelým novým hrabětem Jindřichem VII.[pozn. 1]

Vévoda byl milovníkem turnajových klání, což se mu stalo osudným. Při oslavách pořádaných v Bar-le-Duc při příležitosti sňatku Jindřicha z Baru s anglickou princeznou byl sražen z koně a vážně raněn do ramene. Zemřel v květnu 1294 a byl pohřben po boku své druhé choti ve františkánském kostele v Bruselu, jeho náhrobek byl zničen roku 1566 protestanty. Samotný kostel byl zrušen roku 1796 a v následujících letech došlo k jeho demolici.