Německé království

V roce 843 byla franská říše rozdělena verdunskou smlouvou mezi vnuky Karla Velikého, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménu Ludvík Němec, se na přelomu 9. a 10. století pozvolně proměnila v německou říši.^[zdroj?!] Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády Jindřicha I. Ptáčníka z otonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“).^[zdroj?!] Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.

Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid (zároveň dcera burgundského krále), čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.

Německé království (modře) v rámci Svaté říše římské

Otův vnuk, Ota III., hodlal v rámci svého programu Renovatio imperii Romanorum vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše. Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce 1024 zvolen králem Konrád II. ze sálské dynastie, jenž o několik let později získal pro říši Burgundy. Jeho nástupce Jindřich III. si podrobil Čechy a Uhersko a prohlásil obě země za říšská léna.

V roce 1033 se stalo součástí Svaté říše římské právě Burgundské království. Od té doby tvořila říši tria regna, tři království, Německo, Itálie a Burgundsko.[2] Panovník, který byl řádně zvolen německým králem, měl samozřejmě nárok být korunován římským císařem (římsko-německým), ale také italským králem (železnou korunou Langobardů) a burgundským králem (arelatským).^[zdroj?!]

Posledním arelatským králem byl Karel IV., který roku 1378 daroval burgundské království francouzskému korunnímu princi Karlovi (budoucímu králi Karlu VI.). Tím bylo burgundské království připojeno k francouzskému a zaniklo.

V letech 1198 až 1378 (kdy bylo odděleno Burgundské království) tvořily říší dokonce 4 království a to: německé, italské, burgundské a české.^[zdroj?!]

Znak krále římského (15. století)

Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci.^[zdroj?!] Teprve od^[zdroj?!] 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně například Itálie či Burgundska.

Od vestfálského míru (1648) bylo Italské království součástí římsko-německé říše pouze formálně. A to v podobě královského titulu italského krále, který byl udělován římsko-německým císařům. Existoval ještě úřad arci-kancléře pro Itálií, který zastával biskup z Kolína nad Rýnem. Posledním italským králem byl František II., který se titulu roku 1801 vzdal.^[zdroj?!]

Formálně Svatá říše římská zanikla v roce 1806 a s ní i Německé království, kdy se Lotrink František II. vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804.^[zdroj?!]

• Východofranská říše
• Svatá říše římská
• Italské království (středověk)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Germany na anglické Wikipedii.