Frankové

Frankové (od slova frank, „troufalý“, „smělý“,[1] latinsky Franci nebo gens Francorum) tvořili volný svaz germánských[2] kmenů, který byl poprvé zmiňován římskými zdroji ve 3. století v souvislosti s kmeny na středním (ripuárští Frankové, ripa = latinsky břeh) a dolním toku Rýna na pravém břehu řeky a u pobřeží Severního moře (sálští Frankové, salum = latinsky moře), tedy na hranicích římské říše. Později byl tento termín spojen s romanizovanými germánskými dynastiemi uvnitř kolapsu západořímské říše, které nakonec ovládly celou oblast mezi Loirou a Rýnem. Frankové poté získali moc nad mnoha postřímskými královstvími a germánskými národy. Později byli franští vládci uznáni katolickou církví jako nástupci dřívějších vládců západořímské Říše.[3][4][5]

Přibližná poloha původních franských kmenů
Zbraně z franského šlechtického hrobu z merovejského období
Vyobrazení různých Franků (400–600 n. l.) z 19. století

Ačkoli se jméno Franků objevilo až ve 3. století, byly některé z původních franských kmenů Římanům známé již pod jejich vlastními jmény, a to jak spojenci poskytující vojska, tak nepřátelé. Nové jméno se poprvé objevilo, když Římané a jejich spojenci ztratili kontrolu nad oblastí Rýna. Frankové byli nejprve hlášeni jako spolupracující kmeny při nájezdech na římská území, ale od začátku byly tyto nájezdy spojovány s útoky na ně (Franky) z vnějších hraničních oblastí, například Sasy, a s touhou pohraničních kmenů přesunout se na římská území s nimiž měly po staletí úzký kontakt.

Mezi franské kmeny uvnitř římského pohraničí podél řeky Rýn patřili sálští Frankové, kterým bylo od prvních kontaktů umožněno žít na římském území a ripuárští nebo rýnští Frankové, kteří si, po mnoha pokusech, nakonec podmanili římské pohraniční město Kolín nad Rýnem a převzali kontrolu nad levým břehem Rýna. Později v období frakčních konfliktů v letech 450 až 460 a dále byl Frank Childerich I. jedním z několika vojenských vůdců, kteří veleli římským silám různé etnické příslušnosti v římské galii (zhruba v moderní Francii). Childerich a jeho syn Chlodvík I. čelili konkurenci Římana Aegidia jako soupeře o „místo krále“ Franků spojenými s římskými silami. (Podle Řehoře z Tours, držel Aegidius královskou moc nad Franky po 8 let, zatímco byl Childerich ve vyhnanství.) Tento nový způsob kralování, možná inspirovaný Alarichem I.,[6] reprezentuje začátek merovejské dynastie, která uspěla v dobývání většiny Galie během 6. století a také si vybudovala vedení ve všech franských královstvích na hranici Rýna. Právě na základě tohoto merovejského impéria v roce 800 vyvstali Karlovci jako noví císaři v západní Evropě.

Ve středověku se termín Frank stal synonymem pro západní Evropu. Karolinští Frankové vládli na většině území západní Evropy a založili politický řád známý jako Ancien régime, který skončil až s francouzskou revolucí. Západní Evropa sdílela svou oddanost římskokatolické církvi a jako spojenci se podíleli na křížových výpravách v Levantě, kde založili franská knížectví. Například v roce 1099 byla křižácká populace Jeruzaléma tvořena většinou francouzskými osadníky, kteří se v té době sami nazývali Frankové, a dalšími Evropany jako Španělé, Němci a Maďaři.[7] Toto mělo v mnoha jazycích trvalý dopad na jména pro západní Evropany.[8][9][10] Peršanům byla Západní Evropa známá jako „Frangistán“ a západní Evropané Arabům jako „franjī“.[11]

Od začátku byla franská království politicky a právně rozdělena na východní část (více germánskou) a západní část, kterou Merovejci založili na římské půdě. Východofranské království se začalo považovat za novou „Svatou říši římskou“ a od počátku se příležitostně nazývalo „Německo“. V samotné „franské“ západní Evropě se původní merovejské nebo „sálské“ západofranské království, založené v římské Galii a mluvící románskými jazyky, dodnes označuje jako „Francie“ – jméno odvozené přímo od Franků.

Doba římská

Počátky dějin Franků jsou zachyceny pouze v dílech, jež nesepsali Frankové a která se proto vyznačují neznalostí a nepochopením franských poměrů. Prvním dochovaným písemným pramenem, jehož autorem jsou Frankové samotní, je až Lex Salica z počátku 6. století.[12] V římských pramenech se Frankové poprvé objevují v polovině 3. století v souvislosti s útoky germánských kmenů na římskou hranici. Frankové se také stávali žoldnéři římského vojska a byli také jako váleční zajatci usazováni na římské půdě. Za vlády Konstantina Velikého (306–337) Frankové vstupovali do římské armády stále více, získávali vysoké hodnosti a někteří se dokonce pokusili v 2. polovině 4. století uzurpovat postavení císaře (Magnentius, Silvanus). Životy většiny Franků, kteří žili na západ od Rýna, však římské prameny nezachytily.[13]

V 2. polovině 4. století se rovněž obnovily franské vpády do římské říše. Císař Julianus sice roku 357 Franky zatlačil a se sálskými Franky dokonce uzavřel mír, boje s ostatními franskými kmeny však pokračovaly. Římané nebyli schopni franské vpády zcela zvládnout, a proto se snažili s Franky (podobně jako s ostatními germánskými kmeny) vyjednávat a začleňovat je jakožto foederati do svých služeb – výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Takové podmínky ovšem moc Franků příliš neumenšovaly, takže se situace stávala stále nestabilnější. Franský král Childerich I. byl sice zároveň správcem římské provincie Belgia secunda se sídlem v Tournai, svou moc však posiloval na úkor slábnoucí západořímské říše, jež se roku 476 rozpadla.[14]

Franská říše

Podrobnější informace naleznete v článku Franská říše.
Územní vývoj Franské říše

Franský král Chlodvík I. (481511) je považován za zakladatele Franské říše. Za jeho vlády rovněž došlo k christianizaci. Frankové pod Chlodvíkovým vedením porazili Sygaria, jenž vládl na území dnešní severozápadní Francie, a podmanili si některé své sousedy. Do poloviny 6. století ovládli zhruba území dnešní Francie, kde porazili Vizigóty (roku 507 u Voillé) a Burgundy, přičemž anektovali území jejich říší. Expandovali také na germánská území, ležící východně od řeky Rýna, kde sídlili Alamani a Bavoři. Ve druhé polovině 6. století začala moc franských králů stagnovat a upadat. To bylo především důsledkem sporů mezi jednotlivými franskými králi, kterých bývalo více najednou, neboť ve franské společnosti bylo zvykem, že moc dědili všichni synové krále a měli se o ni podělit. Ve skutečnosti však začalo docházet již mezi syny Chlodvíka I. a poté hlavně mezi jeho vnuky ke krvavým rozbrojům, kterých využívala ve svůj prospěch sílící šlechta (situaci v říši podrobně zaznamenával kronikář Řehoř z Tours). Říše Franků se začala rozpadat na dílčí království: Neustrii, Austrasii, Burgundsko a Akvitánii, která se z vlády franských králů zcela vymanila, stejně jako germánské oblasti za Rýnem (například Alemanie). Zatímco slábla moc jednotlivých franských králů, dostávali se stále více do popředí správcové jejich dvora, majordomové.

Z nich je nutno jmenovat zejména Karla Martela, který porazil Araby v bitvě u Poitiers roku 732, čímž definitivně zastavil jejich útoky na území Francie. Jeho syn Pipin III., řečený Krátký, svrhl posledního merovejského krále a nechal se sám zvolit franskou šlechtou se souhlasem papeže na jeho místo. Nastolil tak dynastii Karlovců. Jeho syn, Karel Veliký (Carolus Magnus), dovedl franskou říši k velkému rozmachu, jemuž odpovídal císařský titul, který získal roku 800 od papeže Lva III. Karel za svého panování vedl na 50 válečných výprav, kterými svoji říši značně rozšířil.

Odkazy

Reference

  1. JAMES, Edward. Frankové. 1. vyd. Praha: NLN, 1997. ISBN 80-7106-200-6. S. 5n. Dále jen James (1997).
  2. DRINKWATER, John Frederick. The Oxford Classical Dictionary. Redakce Hornblower Simon. 4. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2012. ISBN 9780191735257. Kapitola Franks. (anglicky)
  3. Holy Roman Empire | Encyclopedia.com [online]. Dostupné online. (anglicky)
  4. Coronation of Charlemagne [online]. Dostupné online. (anglicky)
  5. EDITORS, History com. Charlemagne [online]. Dostupné online. (anglicky)
  6. Šablona:Harvtxt
  7. Jerusalem in the Crusader Period [online]. Ingeborg Rennert Center for Jerusalem Studies [cit. 2019-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-24. (anglicky)
  8. Angeliki Laiou; HENRY P. MAGUIRE. Byzantium: A World Civilization. [s.l.]: Dumbarton Oaks, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-88402-200-8. S. 62. (anglicky)
  9. Richard W. Bulliett et alii. The Earth and Its Peoples. [s.l.]: Cengage Learning, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-495-91310-8. S. 333. (anglicky)
  10. Janet L. Nelson. The Frankist World. [s.l.]: Continuum International, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-85285-105-7. S. xiii. (anglicky)
  11. ARTEAGA, Deborah L. Research on Old French: The State of the Art. [s.l.]: Springer Science & Business Media Dostupné online. S. 206. (anglicky)
  12. James (1997). S. 15–17.
  13. James (1997). S. 37–53.
  14. James (1997). S. 53–74.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.