Seznam knížecích nobilitací v německých státech

Ž - žijící rod (stav k r. 2018)

Není-li uvedeno jinak, náleží predikát Durchlaucht dědičně všem osobám povýšeným do knížecího stavu.

Po roce 1815 se na území pruského státu nacházela bývalá říšská léna mediatizovaných knížat Arenbergů, Bentheim-Steinfurt, Bentheim-Tecklenburg-Rheda, Croÿ-Dülmen, Kouniců z Rietbergu, Looz-Corswarem, Salm-Salm, Salm-Kyrburg, Salm-Horstmar, Sayn-Wittgenstein-Berleburg, Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, Solms-Braunfels, Solms-Lych und Hohensolms a Wiedů. Roku 1849 (připojení Hohenzollernska) k nim přibyly ještě Fürstenbergové a Thurn-Taxisové, r. 1866 (připojení Hannoverska, Hesensko-Kasselska, Nasavska a Frankfurtu) dále přibyla knížata Isenburg-Birstein a Isenburg-Wächtersbach, usazená v Hesensku. Rovněž jediný mediatizovaný hraběcí rod v Prusku v hranicích z roku 1825: Stolbergové, byl ve všech třech rodových větvích povýšen do knížecího stavu koncem 19. století (hraběcí rody Bentheimů a Salmů se dočkaly povýšení již krátce po r. 1815). Na základě rozhodnutí sněmu Německého spolku z 18. srpna 1825 a 13. února 1829 byli panovníci německých spolkových monarchií povinováni přiznat hlavám mediatizovaných knížecích rodů právo na oslovení Jasnost (Durchlaucht), v případě hlav hraběcích rodů potom oslovení Osvícenost (Erlaucht). V Prusku bylo toto usnesení spolkového sněmu provedeno 21. února 1832 (zveřejnění 28. dubna téhož roku), ovšem král Fridrich Vilém III. záhy rozšířil toto privilegium na veškeré knížecí členy těchto rodů (netýkalo se hraběcího rodu Stolbergů). Král se přitom odvolával jednak na již provedená individuální udělení tohoto predikátu celému knížecímu rodu, zejména v souvislosti s povyšováním mediatizovaných hrabat (např. r. 1817 u Bentheimů), jednak na královskou směrnici § 7 příslušné instrukce z 30. května 1820 a na výše jmenované oznámení státního ministerstva z 28. dubna 1832. K rozšíření predikátu Jasnost na všechny členy mediatizovaných knížecích rodů v Prusku definitivně došlo královským nejvyšším kabinetním nařízením (Allerhöchster Kabinettsorder) již 3. března 1833. Prusko bylo také státem, které vytvářelo vedle mediatizovaných panství a slezských knížectví a stavovských panství další feudální léna s autonomním statusem, ačkoli míra autonomie byla v 19. století již jen omezená a šlo především o virilní hlas na sněmech pruských provincií a po r. 1854 také v pruské panské sněmovně, který se k takovému autonomnímu panství vázal. Pokud byl držitelem takového panství mediatizovaný knížecí rod z jiné části Německa, byl postaven na roveň "domácím" mediatizovaným knížatům (např. rody Hohenlohe-Oehringen skrz držbu vévodství Ujest a Hohenlohe-Schilingsfürst skrz držbu Ratibořského vévodství a knížectví Corvey). Mezi mediatizované rody Pruska byl přijat rovněž knížecí rod Hohenlohe-Ingelfingen, který v zemi vůbec žádné mediatizované ani jiné autonomní léno nevlastnil.

Prusko bylo v 19. století spolu s Rakouskem jedinou německou monarchií, kde došlo k většímu počtu povýšení do knížecího stavu a prakticky jedinou zemí, kde byli ve větší míře do knížecího stavu povyšováni "řadoví" šlechtici, tedy osoby, které nepocházely ani z mediatizovaných rodů ani z rodů levobočků a morganátů panovnických rodin. To byl rozdíl oproti Rakousku, kde převažovaly nobilitace morganátů a konfirmace (potvrzení) knížecích titulů, udělených v jiných zemích. Pruští králové jmenovali poměrně velké množství "nových" knížecích rodů prý proto, aby posílily řady protestantské vysoké šlechty proti katolíkům, kteří v nejvyšších šlechtických patrech dosud dominovali. Těmto novým knížatům nebyla v Prusku odepřena ani držba autonomních lén (zejména slezských knížectví a stavovských panství, která ovšem držely i rody nižšího stavu než knížecího) ani predikát Jasnost, který obdržela první titulární knížata dokonce ještě před mediatizovanými rody. Téměř paušální udělení predikátu Jasnost titulárním knížecím rodům nebo alespoň jejich hlavám potvrdil král Vilém I. během holdovacích oslav při svém nástupu dne 22. října 1861. Pruský stát také uznával a udílel vévodský titul, který mohl být vázán na držbu vévodství či byl udělen jen jako čestný titul a. Vévodský titul byl udílen knížatům mediatizovaným i titulárním, ovšem neznamenal zvláštní hodnost ve šlechtické hierarchii; spíše šlo jen o jakési "polepšení" a "převýšení" titulu knížecího, jak to odpovídalo praxi v celém Německu. Proto např. vévodský titul neměnil ceremoniální pořadí knížecích rodů u pruského dvora. Mimo predikát Jasnost byly v Prusku uděleny také některé vyšší predikáty a oslovení, ovšem výlučně vedlejším liniím vládnoucích německých dynastií, jejichž postavení bylo ještě prestižnější, nežli hodnost mediatizovaných knížat. Konkrétně byl 20. března 1850 udělen predikát Výsost (Hoheit) v primogenituře hlavám příbuzných rodů Hohenzollern-Hechingen a Hohenzollern-Sigmaringen a to bezprostředně po jejich mediatizaci pruským státem. Hlavám sigmaringenského rodu byl následně vždy ad personam udělen ještě predikát královská Výsost (königliche Hoheit): Karlu Antonínovi (18. října 1861), Leopoldovi (3. července 1891) a Vilémovi (22. září 1910). Po smrti posledního hesenského kurfiřta, Bedřicha Viléma, přenesl 22. ledna 1875 pruský král Vilém I. titul lankraběte (nikoli kurfiřta) hesensko-kasselského a predikát královská Výsost na lankraběte Fridricha Viléma Hesensko-Rumpenheimského. Titul s predikátem byl dědičný vždy v primogenituře tak, že dědic titulu (nejstarší syn) užívá s otcem stejný predikát již za otcova života. Ostatním členům rumpenheimské větve Hesenských byl udělen predikát Výsost, který následně 18. července 1881 připadl také všem členům zbývajících hesenských sekundogenitur: Hessen-Philippstal a Hessen-Philippstal-Barchfeld. Vévodovi Ernestu Güntherovi Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Augustenburskému přiznán 1. dubna 1885 titul vévody šlesvicko-holštýnského s predikátem Výsost, obojí v primogenituře, jeho příbuzným, vévodům šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburským byl 6. listopadu 1876 potvrzen pro celý rod dánský predikát Výsost udělený Kristiánem IX. 19. prosince 1863.

Vedle mediatizovaných lén bývalých vládnoucích říšských knížat existovala v Prusku dále knížectví ve Slezsku i jiná knížectví nově vytvořená. V seznamu nejsou uvedena knížectví mediatizovaná (která Prusko oficiálně označovalo jen jako Standesherrschaft - stavovské panství) ani území knížat, která neměla titul vévodství či knížectví. První pruská knížectví začala vznikat ve Slezsku již krátce po uzavření příměří Fridricha II. s Marií Terezií v Klein-Schnellendorfu 9. října 1741, kterou byla většina Slezska připojena k Prusku (definitivně zpečetěno Vratislavsko-berlínským mírem r. 1742). V souvislosti s tím Prusko získalo také několik slezských knížectví, která již držely české knížecí rody (např. Lobkovicové a Zaháňsko).

Znak knížectví	Název	Vznik (kurzívou knížectví zděděná po Klein-schnellendorfské dohodě, standardním textem pak v závorce datum vzniku)	Zánik	Rody držitelů	První držitel(é)	Poznámky
	Vévodství opavské (pruská část)	1741, 9. října (1614, 4. ledna)	1918	Lichtenštejnové	kníže Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna
	Vévodství krnovské (pruská část)	1741, 9. října (1622, 15. března)	1918	Lichtenštejnové	kníže Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna
	Vévodství zaháňské	1741, 9. října (1646, 12. října)	1918	Lobkowiczové Bironové z Kuronska Talleyrandové z Périgordu	kníže Ferdinand Filip z Lobkovic hrabě Petr Biron, vévoda kuronský kníže Napoleon Ludvík Talleyrand de Périgord
	Vévodství olešnické	1741, 9. října (1648, 15. prosince)	1918	Württemberkové Brunšvičtí	vévoda Karel Fridrich II. z Württemberku-Weiltingenu princ Fridrich August Brunšvický
	Münsterberské vévodství	1741, 9. října (1654, 30. července)	1791	Auerspergové	kníže Jindřich Josef z Auerspergu
	Knížectví Carolath-Oberbeuthen	1741 (6. listopadu)	1918	Schöneichové	hrabě Hans Carl von Schöneich
	Knížectví/Vévodství Trachenberg	1741 (6. listopadu)/1900 (1. ledna)	1918	Hatzfeldové z Gleichenu Hatzfeldové z Werthern	hrabě Franz Philipp Adrian von Hatzfeld zu Gleichen
	Knížectví Wartenberg	1806 (26. března)	1918	Bironové z Kuronska	princ Gustav Kalixt Biron von Curland	Knížectví se nacházelo v držbě vedlejší větve rodu Bironů.
	Knížectví Krotoschin	1819 (29. května)	1918	Thurn-Taxisové	kníže Karel Alexandr Thurn-Taxis	Knížectví vytvořeno a darováno pruským státem jako kompenzace za odebrání poštovního monopolu rodině Thurn-Taxisů v pruských zemích.
	Vévodství Ratibor	1821 (9. června)	1918	Hesensko-Rotenburští (1821-1834) Hohenlohe-Schilingsfürst (1840-1918)	lankrabě Viktor Amadeus Hesensko-Rotenburský kníže Viktor von Hohenlohe-Schilingsfürst	Jedno ze slezských knížectví 15. října 1840 bylo knížeti znovu uděleno knížeti (později princi) Viktorovi Hohenlohe-Schilingfürst
	Knížectví Corvey	1821 (9. června)	1918	Hesensko-Rotenburští (1821-1834) Hohenlohe-Schilingsfürst (1840-1918)	lankrabě Viktor Amadeus Hesensko-Rotenburský kníže Viktor von Hohenlohe-Schilingsfürst	Bývalé říšské knížecí biskupství a říšské opatství 15. října 1840 bylo knížeti znovu uděleno knížeti (později princi) Viktorovi Hohenlohe-Schilingsfürst
	Knížectví Pleß	1826 (14. července) (diplom 1. března 1827)[1]	1918	Anhaltsko-Köthenští Hochbergové z Fürstensteinu	princ Fridrich Erdmann Anhaltsko-Köthenský hrabě Hans Heinrich (VI.) Hochberg von Fürstenstein

Švédsko získalo vestfálským mírem v říši území na severozápadě Německa (Brémské vévodství a Verdenské knížectví) i na jeho severovýchodě (město Wismar s částí ostrova Poel a zrušeným klášterem Neukloster v Meklenbursku a především rozlehlé vévodství Předních Pomořan s Rujánským knížectvím). Na všech těchto územích nobilitovali švédští králové tamní obyvatelstvo (např. maršála Königsmarka, který byl roku 1651 povýšen na hraběte) bez ohledu na práva císaře a říše. Oproti vlastnímu Švédsku si však severoněmecká území udržela dosavadní zemská zřízení a stavovskou obec. Jejich šlechta tedy nebyla automaticky součástí stavovské obce ve Švédsku. Do povyšování se ovšem proti vůli římských panovníků nepouštěli a knížecí titul byl navíc mezi švédskou šlechtou zcela neznámý. Za celé trvání Švédské říše došlo jen ke dvěma knížecím nobilitacím, přičemž jedna se vůbec nevztahovala ke švédským severoněmeckým državám a navíc pouze potvrzovala již udělený knížecí titul říšský a ke druhé nobilitaci (v Pomořansku, resp. na Rujáně) došlo až po zániku Svaté říše římské, kdy již byl švédský král ve zbytku svých německých držav neomezeným vládcem. Ani jeden z těchto knížat, jejichž knížecí titul vyhasl s nimi, se nestal součástí švédské stavovské obce sdružené v radě Riddarhuset.

Knížecí erb	Datum nobilitace	Knížecí titul a jméno prvního knížete	Typ udělení titulu	Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu	Autonomní území	Dědičné členství v horní sněmovně	Poznámky
	1785 (28. dubna)	kníže von Hessenstein kníže Fridrich Wilhelm von Hessenstein	pro veškeré potomky	1808	ne	ne	Morganatický syn švédského krále Frederika I. Švédské potvrzení říšského knížecího titulu z 1. srpna 1772 Nešlo o knížete sídlícího ve Švédských Pomořanech. Jeho majetkové zázemí tvořily statky Panker, Schmoel a Hohenfelde ve východním Holštýnsku, patřícímu dánské Koruně, které byly roku 1741 úředně spojeny v "Panství Hessenstein". Ve vlastním Švédsku držel kníže jen stockholmský Palác Hessenstein Titul vyhasl již s prvním knížetem, který neměl mužské potomky S predikátem Durchlaucht od 25. června 1799[15]
	1807 (25. května)	kníže von Putbus hrabě Wilhelm Malte von Putbus	primogenitura	1854[6]	ne	ne	Poslední potomek jedné z vedlejších větví slovanských rujánských knížat Titul vyhasl již s prvním knížetem, který neměl mužské potomky Titul roku 1817 potvrzen v Prusku (viz výše)

V Bavorském království se k roku 1815 nacházela mediatizovaná panství knížat Schwarzenbergů, Oettingenů ze Spielbergu, Oettingenů z Wallersteinu, Löwensteim-Wertheim-Rosenberg, Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Hohenlohe-Schilingsfürst, Leiningen, Fuggerů z Babenhausenu, Esterházyů, Sinzendorfů a Waldburg-Zeil-Trauchburg. Dále se v zemi nacházelo mnoho panství mediatizovaných hrabat a některá mediatizovaná knížata (Thurn-Taxisové, Waldburgové z Wolfeggu) vlastnila v království klasický šlechtický pozemkový majetek, nikoli ale mediatizovaná panství. Bavorsko patřilo k těm státům, které mediatizovaným rodinám vyšly relativně vstříc a garantovalo většinu svobod, které žádal Německý spolek, ovšem stavělo se proti tomu, aby mediatizovaní drželi práva přesahující hranice země, zejména pak odmítalo požadavek na kuriální hlas všech německých mediatizovaných rodů v Německém spolku, který nakonec německé dříve panující rody nezískaly. Predikát Jasnost (Durchlaucht) byl hlavám v Bavorsku usazených mediatizovaných knížecích rodů (všech výše jmenovaných bez ohledu na typ pozemkového majetku v království drženého) přiznán panovnickým nejvyšším rozhodnutím z 18. srpna 1825. Bavorsko také vedle Pruska a Rakouska povýšilo v průběhu 19. století nejvíce osob a rodů do knížecího, případně vévodského stavu (titul vévody v Bavorsku, stejně jako jinde v Německu byl pouze polepšením titulu knížecího, nikoli samostatným šlechtickým hodnostním stupněm). Bavorští králové se přitom neomezovali jen na nobilitace svých příbuzných a povyšování mediatizovaných hrabat, jako tomu bylo v řadě dalších států. Bavorsko ovšem jako jediný stát v Německu odmítalo přiznat knížatům titul princ (Prinz) a princezna (Prinzessin) pro mladší členy jejich domu. Na základě nejvyšších rozhodnutí krále Ludvíka I. z 11. ledna a 2. prosince 1837 se titul princů a princezen rezervoval pro královskou rodinu. Knížecí rody, které měly svůj titul udělen pro veškeré potomky, užívaly od tohoto data knížecí titul pro všechny své členy. Bavorsko se tak stalo jedinou zemí v Německu, kde byl titul prince nadřazen knížecímu. Až 12. března 1911 vydal princ-regent Luitpold nejvyšší rozhodnutí, podle kterého se napříště "tolerovalo" užívání titulu princ a princezna u mediatizovaných knížecích rodin. Toto nejvyšší rozhodnutí také rozšiřovalo právo užívat predikát Jasnost (Durchlaucht) a Osvícenost (Erlaucht, u hrabat) na všechny členy mediatizovaných knížecích a hraběcích rodů. Jako protiústavní ovšem nebylo toto nejvyšší rozhodnutí oficiálně publikováno ve sbírce zákonů a nařízení. Navíc se netýkalo "nových" knížat, pokud nešlo o povýšená mediatizovaná hrabata. Některé bývalé bavorské knížecí rody tak i po roce 1919 a po zrušení šlechtických titulů mají Fürst a Fürstin jako součást jména. Zákon z roku 1919 totiž nejen činil ze zrušených šlechtických titulů součást příjmení, ale také likvidoval primogeniturní tituly. Německá knížata včetně hlav rodu proto od té doby užívají v příjmení titul prince (případně hraběte), bavorských titulárních knížat z 19. století se to ovšem netýká (kníže v Bavorsku nebyl primogeniturní titul pokud byl do knížecího stavu povýšen celý rod). Bavorští panovníci ojediněle povyšovali knížata na vévody a mimo mediatizovaná stavovská panství zřídilo Bavorsko dvě nová území se zvláštním statusem, obě vzniklá z bývalých a sekularizovaných biskupských knížectví.

Mimo niže uvedená knížata a knížata mediatizovaná upravovaly zvláštní dekrety a zákony v Bavorsku již jen titulaturu vládnoucího rodu. Potomci prvního krále Maxmiliána I. Josefa měli od vzniku království 1. ledna 1806 právo na titul princ/princezna von Bayern a oslovení královská Výsost (königliche Hoheit), zatímco potomci králova příbuzného Viléma z linie Pfalz-Zweibrücken-Birkenfeld získali titul vévoda/vévodkyně in Bayern (namísto von Bayern, tedy doslova "vévoda v Bavorsku") a oslovení Jasnost, které jim ovšem král Ludvík I. 21. března 1845 polepšil na predikát královská Výsost.

Pod svrchovaností Württemberska se v roce 1815 nacházela panství dříve bezprostředních knížat Colloredo-Mannsfeldů, Ditrichštejnů, Fürstenbergů, Hohenlohe-Kirchberg, Hohenlohe-Oehringen, Hohenlohe-Langenburg, Hohenlohe-Waldenburg-Schilingsfürst (linie Waldenburg), Löwenstein-Wertheim-Rosenberg, Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Oettingen-Spielberg, Oettingen-Wallerstein, Schwarzenbergů, Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, Solms-Braunfels, Thurn-Taxisů, Waldburg-Wolffegg-Waldsee, Waldburg-Zeil-Wurzach, Waldburg-Zeil-Trauchburg a Windisch-Graetzů. Predikát Jasnost (Durchlaucht) byl přiznán na základě rozhodnutí sněmu Němuckého spolku pouze hlavám těchto rodů a nikdy nebyl württemberskými králi rozšířen na ostatní členy rodu v rámci paušálního dekretu, ale jen privilegii pro konkrétní rod. Takto jej získali Hohenlohové, resp. všichni v zemi usazení příslušníci tohoto rodu bez ohledu na rodovou větev. Privilegium bylo uděleno 3. února 1902. Udělení predikátu Osvícenost (Erlaucht) se rovněž týkalo pouze hlav rodů v zemi usazených mediatizovaných hrabat, kterých bylo velké množství. Pro přiznání privilegií mediatizované šlechty byla nutná setrvalá držba mediatizovaného stavovského panství. Ve Württembersku byl zaveden vévodský titul, ovšem byl udílen jen morganatickým potomkům vládnoucího rodu. V království neexistovaly, mimo mediatizovaných stavovských panství, žádné feudální domény s autonomním postavením. Udílení knížecího titulu se v podstatě omezilo na potvrzování zahraničních knížecích diplomů a stavovské povyšování příbuzných panující dynastie.

Zvláštní tituly a oslovení upravené zákony se ve Württembersku týkaly jen titulů samotné panující dynastie. Při vzniku království k 1. lednu 1806 měl všem potomkům každého panujícího krále náležet titul princ/princezna von Württemberg a oslovení královská Výsost (königliche Hoheit), bratrům (nikoli sestrám) prvního krále Fridricha I. i jejich potomkům pak titul vévoda/vévodkyně von Württemberg a oslovení Výsost (Hoheit), ostatním členům dynastie potom titul princ/princezna von Württemberg a oslovení Jasnost (Durchlaucht).[20] Dne 29. května 1825 byl titul vévody/vévodkyně a predikát Výsost přiznán králem Vilémem I. všem členům vedlejších linií a 11. listopadu 1865 byl všem těmto vedlejším liniím, jejichž členové patřili sice k vládnoucí dynastii, ale nebyli potomky prvního krále, přiznán králem Karlem I. predikát královská Výsost.

Knížecí erb	Datum nobilitace	Knížecí titul a jméno prvního knížete	Typ udělení titulu	Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu	Autonomní území	Dědičné členství v horní sněmovně	Poznámky
	1816 (31. července)	kníže von Montfort princ Jérôme Bonaparte, bývalý král vestfálský	pro veškeré potomky	1852,[21] viz poznámky	ne	ne	Nešlo v pravém smyslu o knížecí nobilitaci, ale o udělení náhradního titulu členu rodu Bonapartů a švagru krále Fridricha I. Potomci krále Jerôma dosud (2018) žijí, titul knížete z Montfortu ale ztratil po roce 1852 význam, protože toho roku udělil Napoleon III. rodu Bonapartů titul knížete Bonaparte.
	1863 (1. prosince)	kníže/vévoda von Teck hrabě Franz von Hohenstein	pro veškeré potomky (kníže/kněžna) primogenitura (vévoda, od 16. září 1871)	1917, viz poznámky	ne		Syn z morganatického manželství prince Alexandra Württemberského s hraběnkou Klaudií Rhédey von Kis-Rhéde. Členové rodu užívají titul kníže a kněžna (tj. Fürst/Fürstin, nikoli princ a princezna, tj. Prinz/Prinzessin), ještě první kníže Franz byl dodatečně povýšen do primogeniturního vévodského stavu (16. září 1871) Rod vymřel v mužské linii v roce 1981,[22] ovšem protože koncem 19. století přesídlili jeho členové do Británie, kde byl r. 1917 vydán tzv. Titles deprivation act, rušící německé tituly, lze od tohoto roku považovat titul knížete a vévody za odumřelý (členové rodu dobrovolně přijali tituly britských peerů: markýzů a hrabat) S predikátem Durchlaucht pro celý rod
	1867 (28. května) (diplom 10. ledna 1868)	kníže/vévoda von Urach hrabě Wilhelm von Württemberg	primogenitura (vévoda) pro veškeré potomky (kníže/kněžna)	Ž	ne		Syn z morganatického manželství vévody Viléma Bedřicha Württemberského a svobodné paní Wilhelminy von Tunderfeld-Rhodis Členové rodu užívají titul kníže a kněžna (tj. Fürst/Fürstin, nikoli princ a princezna, tj. Prinz/Prinzessin) a doplňkový titul hrabě/hraběnka (Graf/Gräfin) von Württemberg, vévodský titul (Herzog) přísluší výlučně hlavě rodu S predikátem Durchlaucht pro celý rod
	1901 (2. dubna)	kníže von Quadt zu Wykradt und Isny kníže Otto Wilhelm von Quadt zu Wykradt und Isny	primogenitura	Ž	mediatizované stavovské panství Isny (bývalé říšské hrabství)	25. září 1819 (ve Württembersku) 16. března 1851 (v Bavorsku)	Württemberské potvrzení bavorského knížecího titulu z 12. března toho roku (viz výše) S predikátem Durchlaucht

Pod svrchovanost Hesenského kurfiřtství se po roce 1816 ocitla pouze knížata Isenburg-Birnstein a několik mediatizovaných hraběcích rodů. Hesensko jim garantovalo práva mediatizovaných rodů dle rozhodnutí sněmu Německého spolku. V oblasti titulatury byly knížatům Isenburg-Birstein ediktem z 29. května 1833 přiznány dědičné predikáty pro hlavu rodu: "Jasně-vysokorodý Pane kníže" (Durchlauchtig Hochgeborner Herr Fürst) a "Jasnosti" (Durchlaucht). V letech 1815-1866 došlo jen ke dvěma knížecím nobilitacím, přičemž se jednalo v jednom případě o morganatické potomstvo samotného kurfiřta a ve druhém o polepšení titulu mediatizovaného hraběcího rodu. Mimo mediatizovaná území nevznikla v Hesenském kurfiřtství žádná feudální panství se zvláštním statutem.

Knížecí erb	Datum nobilitace	Knížecí titul a jméno prvního knížete	Typ udělení titulu	Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu	Autonomní území	Dědičné členství v horní sněmovně	Poznámky
	1853 (2. června)	kněžna/kníže von Hanau hraběnka Gertrude von Schaumburg a její děti	pro veškeré potomky	1917	ne	ne	Morganatická manželka posledního kurfiřta Gertruda Falkenstein s dětmi vzešlými ze sňatku. Gertruda byla i s dětmi nejprve povýšena na hraběnku ze Schaumburgu. Titul byl rodině posléze potvrzen i v Rakousku, kam kurfiřt roku 1866 emigroval. V Rakousku rod získal predikát po panství Hořovice, které kurfiřt v Čechách vlastnil. S predikátem Durchlaucht pro celý rod od 10. června 1862
	1865 (17. srpna)	kníže zu Isenburg und Büdingen in Wächtersbach hrabě Ferdinand Maximilian zu Isenburg und Büdingen in Wächtersbach	pro veškeré potomky	Ž	mediatizované stavovské panství Wächtersbach (bývalé říšské hrabství)	(v Hesenském kurfiřtství) 17. prosince 1820 (v Hesenském velkovévodství) 16. listopadu 1867 (v Prusku)	Nobilitace mediatizovaného hraběcího rodu S predikátem Durchlaucht

Na území Hesenského velkovévodství se po Vídeňském kongresu nacházela území mediatizovaných knížecích rodů Isenburg-Birstein, Leiningen, Solms-Braunfels, Solms-Lich und Hohensolms a Löwenstein-Wertheim-Rosenberg a také území několika mediatizovaných hraběcích rodů z nichž rodům Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Isenburg-Büdingen a Erbach-Schönberg byl posléze přiznán knížecí stav. Predikát Jasnost (Durchlaucht) pro hlavy mediatizovaných knížecích rodů, jak požadovalo rozhodnutí Německého spolku, přiznalo velkovévodství na základě výnosů ze 17. února 1820 a z 18. července 1858. K rozšíření titulu na všechny členy knížecích rodů ve velkovévodství, na rozdíl od rodin hraběcích, nedošlo. Výjimku tvořily pouze rody, které byly povýšeny do knížecího stav až ve velkovévodství a predikát jim byl výslovně přiznán spolu s knížecím titulem. V Hesenském velkovévodství nebyla zřízena žádná autonomní knížectví mimo držav mediatizovaných rodů.

Knížecí erb	Datum nobilitace	Knížecí titul a jméno prvního knížete	Typ udělení titulu	Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu	Autonomní území	Dědičné členství v horní sněmovně	Poznámky
	1812 (17. prosince)	kníže zu Löwenstein-Wertheim-Freudenberg kníže Johann Karl Ludwig zu Löwenstein-Wertheim-Freudenberg	pro veškeré potomky	Ž	mediatizované stavovské panství Wertheim (dříve říšské hrabství, v držbě jen část, leželo v Bavorsku a Bádensku), panství Freudenberg (v Bádensku)	v Bavorsku a Bádensku	Hesensko-darmstadtské potvrzení bavorského knížecího titulu z 19. listopadu toho roku.
	1821 (14. června)	princezna von Nidda hraběnka Louisa Charlotte von Nidda	pro veškeré potomky	1864[23]	ne	ne	Dcera z morganatického manželství prince Georga Hesensko-Darmstadtského a Karoliny Ottilie Török de Szendrő S predikátem Durchlaucht
	1840 (17. srpna)	kníže zu Isenburg und Büdingen in Büdingen hrabě Ernst Kasimir zu Isenburg und Büdingen in Büdingen	pro veškeré potomky	1965[24]	mediatizované stavovské panství Büdingen (bývalé říšské hrabství)	17. prosince 1820 (v Hesenském velkovévodství)	Nobilitace mediatizovaného hraběcího rodu S predikátem Durchlaucht
	1858 (26. prosince)	kníže/princ von Battenberg princ Alexander Hesensko-Darmstadtský, jeho choť hraběnka Julie von Hauke a jejich potomci	pro veškeré potomky, viz pozn.	1917, viz poznámky	ne	ne	Princ Alexander Hesenský, který uzavřel morganatický sňatek doborvolně sám rezignoval na příslušnost ke své rodině a přijal titul knížete z Battenbergu. Potomci prince Alexandra užívali i v prvorozenecké linii jen titul prince z Battenbergu, titul knížete byl vyhrazen jen Alexandrovi. Rodina Battenbergů se za první světové války postavila na stranu Británie. V souvislosti s vydáním tzv. Titles deprivation act a souvisejících Letters patents se rodina v r. 1917 musela vzdát svých německých titulů a přijmout jméno Mounttbaten a tituly britských peerů. Rod je stále (2018) rodem žijícím, navíc díky spříznění rodu s královskou rodinou je princ Charles Mounttbaten-Windsor následníkem britského trůnu. S predikátem Durchlaucht
	1903 (18. srpna)	kníže a hrabě zu Erbach-Schönberg hrabě Gustav zu Erbach-Schönberg	pro veškeré potomky	Ž	mediatizované stavovské panství Erbach-Schönberg (bývalé říšské hrabství)	17. ledna 1820 (v Hesenském velkovévodství)	Nobilitace mediatizovaného hraběcího rodu S predikátem Durchlaucht

Vládnoucí kníže v principu nemohl povyšovat šlechtice stejným titulem, který sám nosil. Výjimkou z tohoto pravidla byla ale nobilitace vlastních příbuzných, zejména pak tehdy, když hrozilo vymření hlavní knížecí větve rodu a očekávalo se nástupnictví rodové sekungenitury. V letech 1806-1918 proto došlo i k několika nobilitacím z rukou německých knížat.

V knížectví Lippe se udílení knížecích titulů (princů, princezen) i titulů hraběcích omezovalo na pokrevní a sešvagřené příbuzné panující dynastie. Hrabě Leopold von Lippe-Biesterfeld se po smrti vládnoucího knížete Alexandra stal 13. ledna 1905 sám knížetem jako Leopold IV. Svým bratrům a sestrám udělil při té příležitosti tituly princů a princezen s oslovením Jasnost (Durchlaucht), ačkoli jejich rodiče byli toliko hraběcího rodu. Manželka nejstaršího z knížecích bratrů, prince Bernarda: hraběnka Armgarda Kunigunda z Oeynhausenu, rozená von Cramm a babička královny Beatrix, získala jako morganatická Bernardova choť tentýž titul a predikát Jasnost 24. února 1916. O čtyři dny později (28. února) byl titul prince/princezny i oslovení Jasnost přiznán i dvěma členům vedlejší větve Lippe-Weißenfeld: hraběti Klementovi dědičně a doživotně (ad personam) Anně, vdově po hraběti Ernstovi, rozené princezně Isenburg-Büdingen-Büdingen.

Vládnoucí kníže Fridrich Günther se morganaticky oženil s hraběnkou Helenou von Rheina, nemanželskou dcerou prince Jiřího Anhaltsko-Desavského a zároveň adoptivní dcerou Jiřího bratra, prince Viléma. Na základě adopce se Helena sice stala princeznou z Anhaltu, její manžel ji ovšem ještě povýšil i s potomky z jejich manželství na princeznu von Leutenberg. K povýšení a udělení predikátu Jasnost pro celý rod došlo 21. června 1860, ovšem členům rodu byl vyhrazen výlučně titul princ, nikoli kníže, aby se zdůraznilo postavení boční větve vládnoucího rodu Schwarzburgů. Princové z Leutenbergu v současnosti (2018) stále žijí, neužívají ale již původní jméno a titul. Po smrti posledního schwarzburského knížete, Günthera Viktora r. 1925, v té době již sesazeného, přijal princ Sizzo z Leutenbergu na základě adopce titul a jméno knížat ze Schwarzburgu a on i jeho potomci se stali pretendenty na schwarzburský knížecí stolec.

V knížectví Reuss-Schleiz, zvaném od r. 1848 Reuss, mladší linie, měla vládnoucí knížecí rodina hraběcí sekundogenituru Reuss-Köstritz, které patřily statky převážně v Pruském Slezsku v okolí Hirschbergu. Tato hraběcí sekundogenitura byla po částech povyšována do knížecího stavu. Nejprve byl 9. dubna 1806 povýšen Heinrich XLIII. povýšen císařem Františkem II. povýšen do říšského knížecího stavu pro všechny potomky. Jeho rod po meči vymřel roku 1856.[25] Již 6. října 1817 rozšířil vládnoucí kníže z Reussu-Schleizu, Heinrich XLII. tento říšský knížecí titul také na hraběte Heinricha XLIV. z Reuss-Köstritz, z tzv. prostřední větve, vzdáleného příbuzného knížete Heinricha XLIII. Heinrich XLIV. směl užívat i s potomky pouze titul prince/princezny, protože hlavou rodu Reuss-Köstritz byli prvorození potomci Heinricha XLIII., nikoli Heinricha XLIV. Titul nebyl potomkům Heinricha XLIV. polepšen dokonce ani po vymření starší větve v roce 1856. Tato linie je i v současnosti (2018) rodem žijícím. Naposledy byl knížecí titul v rodu Reuss-Köstritz rozšířen 12. listopadu 1853 z rukou vládnoucího knížete Heinricha LXVII. z Reussu, mladší linie na hraběte Heinricha LXIX. z Reuss-Köstritz. i toto rozšíření titulu se vztahovalo pouze na titul prince dědičný opět pro veškeré potomky. Princ ovšem zemřel r. 1877 bez potomků.[25] Od zániku Svaté říše římské (6. srpna 1806) měli všichni členové rodiny Reuss-Köstritz v knížecím stavu nárok užívat v Knížectví Reuss-Schleiz/Reuss, mladší linie titul Jasnost (Durchlaucht).

V Hannoverském království žily po roce 1815 mediatizované knížecí a vévodské rody Arenbergů, Bentheimů-Steinfurt a Looz-Corswarem, které v Hannoversku měly i své mediatizované državy. Království řešilo vztahy k těmto rodům na základě individuálních smluv a nikoli všeobecných výnosů, přičemž ovšem i zde byla dodržována ustanovení sněmu Německého spolku. Vévodům z Arenbergu byl 9. května 1826 přiznán pro celý rod predikát Jasnost (Durchlaucht) a hlavě rodu oslovení "Nejjasnější" či "Nejjasněji-vysokorodý" (Durchlauchtigster, Durchlauchtigst-Hochgeboren), přičemž ale oslovení pro hlavu rodu bylo přiznáno jen pro kancelářskou korespondenci méně významného charakteru, tedy pro dokumenty, které nebyly vydány jménem krále. Arenbergové se navíc dočkali výslovného potvrzení titulu vévodství pro své mediatizované stavovské panství, což byla v německých monarchiích spíše výjimka (mediatizovaným územím se obvykle říkalo bez ohledu na jejich dřívější titul jen stavovské panství - Standesherrschaft). Rod vévodů von Looz-Corswarem prodal již roku 1824 zvláštní práva nad svým mediatizovaným panstvím hannoverskému státu a o tři roky později jeho mediatizovaná linie po meči vymřela. Složitější byla však situace knížat zu Bentheim-Steinfurt, která získala svůj knížecí titul roku 1823 od pruského krále a hannoverský stát tedy nebyl nijak povinován jim knížecí titul v zemi přiznat. Navíc rodina Bentheim-Steinfurt měla v Hannoversku držet bývalé říšské hrabství Bentheim, které ovšem bylo již v roce 1751 dáno do zástavy Hannoverským a nikdy nebylo vyplaceno zpět. K tomu se rodina o toto hrabství soudila v dědickém sporu s příbuznými knížaty zu Bentheim-Tecklenburg-Rheda. Teprve 18. dubna 1823 mohl král Jiří IV. upravit vztahy státu a knížecí rodiny tak, že se rod mohl ujmout stavovského panství Bentheim bez vyplacení staré zástavní sumy, která byla prominuta. Zároveň byl rodu uznán pruský knížecí titul a udělen pro celý rod predikát Jasnost. V Hannoversku ale nedošlo k žádné nobilitaci titulárního knížete.

V Saském království žil po roce 1815 jen jeden mediatizovaný knížecí rod Schönburgů, který se ale rozdělil v roce 1813 vnitrorodinou dohodou na rody von Schönburg-Waldenburg a von Schönburg-Hartenstein. Toto rozdělení bylo uznáno v obou státech, kde rod žil: v Sasku i v Rakousku. Postavení Schönburgů vůči saskému státu bylo značně problematické. K mediatizaci Schönburgů došlo již v roce 1740 za císařské sedisvakance a Habsburkové se tuto mediatizaci marně později pokoušeli zvrátit. I povýšení rodu císařem Leopoldem II. do říšského knížecího stavu v roce 1790 bylo provedeno "natruc" saskému kurfiřtovi. Postavení schönburských panství bylo od r. 1740 upraveno bilaterální dohodou se Saskem (jejich dříve svrchované domény se pak označovaly jako Schönburgische Rezessherrschaften). Těšínským mírem r. 1779 byla formálně ukončena také česká lenní svrchovanost nad těmito majetky. Postavení Schönburgů v saském státě bylo lepší a neslo s sebou větší míru samosprávy než tomu bylo u pozdějších mediatizovaných panství. Mediatizací nebylo dotčeno ani říšské stavovství Schönburgů, které přetrvalo až do zániku Svaté říše. Schönburgové se přesto nevzdali ve svém úsilí obnovit státní svrchovanost a jejich požadavek byl dokonce projednáván na Vídeňském kongresu, i když pro rod neúspěšně. V roce 1828 uzavřeli zástupci knížecího a hraběcího rodu finální dohodu s králem Antonínem, podle které se Schönburgové vzdali nároků na suverenitu, ale byl jim potvrzen dosavadní příznivý poměr saského státu vůči jejich panstvím. K této autonomii se navíc přidala práva mediatizovaných rodů, kterýžto status byl rodině saským králem a vládou přiznán. Oblasti titulatury upravil reces z 9. října 1835, který přiznával hlavám obou větví knížecího rodu predikát Jasnost (Durchlaucht) a hlavě hraběcí linie von Schönburg-Glauchau predikát Osvícenost (Erlaucht).[26] Tento reces byl revidován novým dne 29. října 1878, podle kterého zanikla dosavadní autonomie schönburských recesních panství a za to byly predikáty Jasnost a Osvícenost přiznány všem členů knížecí, resp. hraběcí větve rodu. V Sasku nedošlo k nobilitaci žádného "nového" knížete.

• GRITZNER, Maximilian, Chronologische Matrikel der Brandenburgisch-Preussischen Standeserhöhungen und Gnadenacte von 1600–1873, Berlin, 1874 dostupné online
• GRITZNER, Maximilian, J. Siebmacher’s grosses ung allgemeines Wappenbuch, Band 1, Abth. 3, Reihe 3, B, Fürstengeschlechter, erhoben vom Souverainen des ehemaligen Deutschen Bundes, Paul und Raspe: Nürmberg, 1888, 60 s. textu, 153 s. obrazových příloh, s vyobrazením knížecích erbů, dostupné online (německy)
• STILLFRIED-ALCANTÁRA, Rudolf, Graf von, Ceremonial-Buch für den Königlich Preußischen Hof, Berlin, 1876, dostupné online (německy), zejména pořadí knížecích rodů u dvora v příloze (Beilage) 10., Hof-Rang-Reglement, H-L

• Seznam světských říšských knížat a knížectví
• Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství
• Seznam titulárních říšských knížat
• Seznam knížat z vůle českých králů

• Jednotlivé ročníky Gothajského almanachu do r. 1923 (německy, francouzsky)