Valbřich

První písemná zmínka o osadě Waldenberc pochází z listiny Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis sepsané na začátku 14. století. Jako město se v pramenech objevuje poprvé v roce 1426.[2] Původní název doslova znamená „lesní hrad”, český Valbřich a polský Wałbrzych jsou odvozeny od nářečního tvaru Walmbrich (viz slezská němčina).[3] Ve středověku patřil Valbřich k Javorsko-svídnickému knížectví, které zůstalo nezávislým slezským knížectvím nejdéle ze všech: k jeho začlenění do Koruny české došlo až v roce 1392 po smrti Anežky Habsburské.

Valbřich kolem roku 1750

Od druhé poloviny 15. století byly osudy města spjaty s rodem Czettritzů, od nichž jej roku 1738 koupili Hochbergové z nedalekého hradu Fürstenstein (Książ). Po rozdělení Slezska v roce 1742 v důsledku první slezské válce se Valbřich stal součástí Pruského království. Původně začleněný do svídnického okresu, od roku 1818 byl sídlem samostatného okresu (Kreis Waldenburg) v rámci provincie Slezsko.

Lázeňská kolonáda v Altwasseru (1837)

Středověký původ mají i další obce, které se ve 20. století staly městskými částmi Valbřichu. V Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis se zmiňují Dittersbach/Dzietrzychów, Liebichau/Lubiechów, Nieder Hermsdorf/Sobięcin, Reußendorf/Rusinowa, Seitendorf/Poniatów a Weißstein/Biały Kamień. Niedersalzbrunn neboli Szczawienko se v pramenech objevuje poprvé v roce 1318. Z roku 1357 pochází první zmínka o osadě Aqua Antiqua neboli Altwasser/Stary Zdrój, která byla od poloviny 18. století do roku 1873 lázeňskou obcí (termální prameny postupně zanikly v souvislosti s těžební činností).[4] Althain/Stary Glinik je doložen k roku 1549, Neuhain/Nowy Glinik existuje od roku 1679. Městská část Podgórze se původně nazývala Oberwaldenburg neboli Horní Valbřich a jednalo se o „novou obec” založenou Czettritzi v první polovině 18. století. Konradsthal/Konradów vznikl jako osada Weißsteinu a osamostatnil se v roce 1795. Dějiny obce Sandberg/Piaskowa Góra začaly až v době průmyslové revoluce.

Důl Melchiorgrube na pohlednici z první poloviny 20. století

Z roku 1536 pochází nejstarší zmínka o těžbě černého uhlí ve valbřišské oblasti. V roce 1604 byl vydán první soubor předpisů upravujících báňskou činnost v panství Czettritzů.[5] Roku 1747 existovalo již v blízkém okolí města sedm šachet, do poslední dekády 18. století se jich počet zvýšil na 38.[6] Moderní dějiny zdejšího hornictví začínají novou právní úpravou z roku 1769, která podřídila veškerou těžbu Vyššímu báňskému úřadu ve Vratislavi, a založením dolu Fuchs ve Weißsteinu o rok později. Od roku 1794 byla jeho součástí tzv. Liščí štola. Zaplavená do výšky jednoho metru se zapsala do dějin jako první štola v kontinentální Evropě umožňující přepravu uhlí na člunech.[7] Dalším důležitým ekonomickým odvětvím bylo již od 17. století zpracování a prodej lnu. V roce 1818 založili zde bratři Johann a Wilhelm Alberti vůbec první v kontinentální Evropě mechanickou přádelnu lnu.[8][9] Počátky výroby porcelánu, která Valbřich časem proslavila, se pojí se jmény Ernsta Augusta Rausche (1820), Johanna Traugotta Hayna (1829), Carla Kristera (koupil a spojil oba předchozí podniky) a Carla Tielsche (1845).[10][11] Rokem 1821 začínají dějiny slévárenského průmyslu ve městě: v Altwasseru byla založena Karlova huť (Carlshütte) zaměřená původně na výrobu hrnců, od 30. let 19. století také strojírenský závod.[12] V roce 1853 získal Valbřich železniční spojení s Vratislaví, na což v 60. a 70. letech 19. století navázala výstavba Slezské horské dráhy (úseky do Jelení Hory a Kladska) a trati do Meziměstí.

Pohlednice ze 30./40. let 20. století

Rozvoj průmyslu vedl k přílivu nových obyvatel. Zatímco v roce 1841 měl Valbřich pouhých 2 464 obyvatel, tak na počátku 20. století již necelých dvacet tisíc.[13] Po připojení obce Altwasser/Stary Zdrój v roce 1919 se populace zdvojnásobila. Podle údajů z roku 1925 žilo ve městě 44 111 osob, z toho 58,6 % evangelíků, 35,2 % katolíků, 0,3 % ostatních křesťanů a 0,5 % židů. Dittersbach/Dzietrzychów čítal 14 916 obyvatel, Nieder Hermsdorf/Sobięcin 11 706, Oberwaldenburg/Podgórze 4 546 a Weißstein/Biały Kamień 11 106.[14] Po připojení Dittersbachu a Oberwaldenburgu v roce 1934 se Valbřich se stal městem šedesátitisicovým, přičemž již od 1. dubna 1924 tvořil samostatný městský okres. V roce 1905 byla na zelené louce východně od centra založena čtvrť Nové Město (Neustadt/Nowe Miasto), intenzivní bytová výstavba zde probíhala do konce 30. let 20. století.[15]

Boji druhé světové války nebyl Valbřich přímo zasažen, nacházel se v poměrně bezpečné oblasti označované za „protiletecký kryt Říše“.[16] Rudá armáda sem vkročila 8. května 1945, v poslední den války. Na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody se město stalo součástí socialistického Polska. Usadili se zde polští přesídlenci z východních území postoupených SSSR, osadníci z centrálního Polska a velká skupina reemigrantů – převážně hornických rodin z Porúří, Belgie a Francie.[17] Navzdory odsunu zde také zůstala silná komunita Němců označených za „nepostradatelné odborníky“ v místním průmyslu. V roce 1950 žilo ve Valbřichu 93 842 obyvatel, z toho 54,1 % vnitropolských osadníků, 18,2 % přesídlenců z východu, 15,9 % autochtonů (Němců) a 10,7 % reemigrantů.[18] Po ukončení vysídlovací akce a normalizaci vztahů s NDR byl umožněn vznik německých kulturních spolků a základních i středních škol s německým jazykem vyučovacím. Valbřišsko se stalo významným střediskem německé menšiny v Polsku, po roce 1956 ale začala vlna dobrovolné emigrace do západního Německa, což spolu s asimilačními procesy postupně vedlo k zániku komunity.[19] V roce 2002 se k německé národnosti přihlásilo pouhých 151 osob.[20] Etnickou mozaiku Valbřichu v poválečných letech dotvářeli Židé (v prosinci 1946 více než 10 tisíc aneb 17,9 % obyvatel, v roce 1960 kolem 2 500 osob, většina postupně emigrovala, v roce 2012 měla židovská obec jen 50 členů)[21][22] a Řekové i Makedonci – skupina 700 set uprchlíků z řecké občanské války usazená v roce 1952 (velká část jich se pak vrátila do vlasti, ve městě ale pořád žijí potomci některých zůstavších).[23]

Sídliště Podzamcze

Největšími průmyslovými podniky, které existovaly ve Valbřichu v období socialismu, byly: důl Thorez (pojmenovaný podle Maurice Thoreze, dříve Fuchs, krátce též Julia), důl Victoria (dříve Vereinigte Glückhilf-Friedenshoffnung), důl Wałbrzych (vznikl spojením dolů Mieszko/Melchiorgrube a Bolesław Chrobry/Bahnschacht), koksárenské závody Wałbrzych (tvořené koksovnami Victoria, Bolesław Chrobry, Biały Kamień a Mieszko), porcelánka Krzysztof (dříve Krister), porcelánka Wałbrzych (dříve Tielsch), sklárna Wałbrzych a strojírenské závody Huta Karol (někdejší Karlova huť, ve svých posledních letech známá jako Wamag). V roce 1950 byly přičleněny obce Biały Kamień, Piaskowa Góra, Poniatów, Rusinowa, Sobięcin a Szczawienko, v roce 1973 pak Stary Glinik, Nowy Glinik, Lubiechów a areál zámku Książ. Roku 1958 začala výstavba sídliště Piaskowa Góra (Pískový vrch) pro 20 tisíc obyvatel a roku 1976 byl dokončen první panelák v nové čtvrti Podzamcze (Podzámčí) založené na zelené louce západně od Szczawienka.[24][25] V letech 1975–1998 město bylo sídlem Valbřišského vojvodství. V roce 1991 dosáhlo svého populačního maxima: 141 161 obyvatel.

Opuštěné industriální památky: důl Victoria

Po roce 1989 nastává problematické období v dějinách Valbřichu. Vedlejším účinkem ekonomické transformace byla deindustrializace města a pauperizace jeho obyvatel. Poté, co v letech 1993–1996 byly postupně uzavřeny všechny černouhelné doly a současně padlo či omezilo svou činnost mnoho dalších podniků, se míra nezaměstnanosti dlouhodobě udržovala na dvouciferné úrovni a v roce 2003 dosáhla rekordních 32 %.[26] Hojně medializovaným fenoménem se staly tzv. bídašachty (biedaszyby) – místa nelegálního dobývaní uhlí primitivními metodami pro vlastní potřebu a na prodej za nižší ceny než v legálních skladech.[27][28][29] Strukturální krize „starého“ průmyslu pokračovala i ve druhé dekádě 21. století (například v roce 2012 definitivně ukončila svou činnost porcelánka Wałbrzych a v roce 2016 strojírenské závody Wamag), nicméně byla částečně kompenzována zřízením speciální ekonomické zóny a výstavbou nového průmyslového parku na severovýchodním okraji města, kde se mj. nachází výrobní závod Toyoty. Zásádním problémem zůstává vylidňování: mezi lety 1991–2020 se počet obyvatel snížil o více než pětinu.

Celosvětovou pozornost přitáhlo v letech 2015–2016 pátrání po „zlatém vlaku“ s tajemným pokladem nacistů, který měl být údajně ukryt v zasypaném železničním tunelu v městské části Szczawienko.[30][31][32]

Hlavní nádraží

Nádraží Wałbrzych Miasto

Valbřichem prochází železniční trať Vratislav–Zhořelec (v Polsku označená číslem 274), ze které odbočuje trať do Kladska (č. 286) a také trať do českého Meziměstí (č. 291). Hlavní nádraží Wałbrzych Główny se nachází ve čtvrti Podgórze na jižním okraji města, mnohem frekventovanější je stanice Wałbrzych Miasto (Valbřich město) v geograficky centrální čtvrti Stary Zdrój.[33] V roce 2020 byla zprovozněna zastávka Wałbrzych Centrum v blízkosti historického centra.[34] Další stanice na území města jsou Wałbrzych Szczawienko (ve stejnojmenné čtvrti na severu) a Wałbrzych Fabryczny (mezi zastávkou Centrum a hlavním nádražím). Regionální dopravu obsluhuje dopravce Koleje Dolnośląskie (Dolnoslezské dráhy) na linkách D6 Vratislav – Jelení Hora – Sklářská Poruba, D15 Valbřich – Kladsko – Lázně Chudoba a D28 Vratislav – Adršpach.[35] PKP Intercity provozuje dálkové spoje do Varšavy, Krakova a Gdyně (jízdní řád 2021/2022).

Valbřichem prochází národní silnice (droga krajowa) č. 35, která spojuje Vratislav a Svídnici s hraničním přechodem Meziměstí/Mieroszów. Kromě toho z města vybíhají vojvodské silnice (droga wojewódzka): č. 367 do Kamenné Hory a Jelení Hory, č. 375 do Dobromierze, č. 376 spojující čtvrť Szczawienko s městy Szczawno-Zdrój a Boguszów-Gorce, č. 379 do Svídnice a č. 381 do Kladska.

Městskou hromadnou dopravu provozuje dopravní podnik Śląskie Konsorcjum Autobusowe na čtrnácti autobusových linkách (stav 2021), které obsluhují nejen území města, ale i sousední gminy, mj. Boguszów-Gorce a Szczawno-Zdrój.[36] Vybrané spoje linky č. 15 zajíždějí až do Meziměstí na české straně hranice.[37] Soukromí minibusoví dopravci (místně nazývaní nyski podle dříve používaných vozidel značky Nysa) představovali na přelomu 20. a 21. století velkou (a často nepoctivou) konkurenci pro oficiální MHD.[38][39] V roce 2021 existovalo pět vnitroměstských linek toho typu, soukromé minibusy mají také pořád velký význam v oblasti regionální a příměstské dopravy.[40] V letech 1898–1966 byla ve Valbřichu provozována tramvajová doprava a v letech 1944–1973 i trolejbusová doprava.

Zámek Książ

Rynek

Radnice

Bývalý obchodní dům Schocken v ulici Słowackiego

Centrum vědy a umění Starý důl

• Zamek Książ (Fürstenstein) – původně hrad postavený na sklonku 13. století za vlády Boleslava I. Surového, v letech 1509 až 1940 sídlo Hochbergů; současnou podobu získal v důsledku několika velkých přestaveb v období renesance, baroka a naposledy v letech 1909–1923, kdy vzniklo mj. eklektické průčelí a hlavní věž s výškou 47 m; v současnosti slouží muzejním účelům a také jako konferenční a kongresové centrum (třetí patro) a hotel (v bývalých hospodářských budovách);[41] je označován za největší zámek Dolního Slezska,[42] nachází se na severním okraji města blíže ke Świebodzicím než centru Valbřichu; je obklopen rozsáhlým lesoparkem na obou březích Polesnice, v němž se nachází mj. romantická zřícenina Stary Książ z roku 1794, mauzoleum posledních Hochbergů (původně barokní kaple z počátku 18. století) a historický hřebčín (Stado Ogierów Książ);
• Palmový dům (Palmiarnia) – expozice exotických rostlin (kolem 250 druhů) v historickém skleníku postaveném v letech 1908–1911 (podle jiných zdrojů 1911–1914) na podnět Hanse Heinricha XV. Hochberga; nachází se na pomezí městských částí Lubiechów a Szczawienko v blízkosti książského lesoparku;[43]
• Rynek – ústřední náměstí historického jádra Valbřichu; většina současné zástavby pochází z 19. století, mezi starší stavební památky patří barokní Dům u kotvy (č. 23) z roku 1799, Dům u tří růží (č. 22) z roku 1777 a dům č. 3 datovaný do roku 1727;
• Radnice – novogotická budova z roku 1856, v roce 1903 byla rozšířena o boční křídla; spolu s výstavbou vzniklo Magistrátní náměstí (Plac Magistracki), které je dnes druhým nejvýznamnějším náměstím historického centra; naproti radnici se nachází novorenesanční budova státního zastupitelstva z roku 1904;
• Muzeum porcelánu (Muzeum Porcelany) – původně mnohooborové městské muzeum, po rekonstrukci v roce 2015 se jeho stěžejním prvkem stala sbírka porcelánu čítající více než 10 tisíc výrobků z nejen valbřišských továren; vedle toho nadále existuje umělecká expozice a expozice věnovaná dějinám města a regionu; sídlem muzea je klasicistní palác Alberti z let 1801–1803 v ulici 1 Maja;[44]
• Czettritzův zámek – postavený v pozdně renesančním stylu v letech 1604–1628 jižně od historického centra, v polovině 19. století přestavěný na sídlo správy hochberského panství; v současnosti je sídlem Státní vyšší odborné školy Angela Silesia (Państwowa Uczelnia Angelusa Silesiusa);
• Kostel Spasitele (Kościół Zbawiciela) – klasicistní evangelický kostel postavený v letech 1785–1788 podle návrhu Carla Gottharda Langhanse, který postavil mj. Braniborskou bránu; v těsném sousedství se nachází katolický barokní kostelík Panny Marie Bolestivé z roku 1714;
• Kostel Panny Marie Bolestivé a sv. Andělů Strážných (Kościół NMP Bolesnej i św. Aniołów Stróżów) – nejvýznamnější katolický kostel ve městě, byl postaven v novogotickém slohu na místě staršího v letech 1899–1904; od roku 2010 se jedná o kolegiátní kostel svídnické diecéze;
• Ulice Słowackiego (dříve Freiburger Straße) s novogotickou budovou soudu (původně katastrální úřad) z 50. let 19. století (č. 11), novogotickou hlavní poštou z roku 1887 (č. 9), funkcionalistickým obchodním domem Schocken (po válce pod názvem Merkur, Centrum, PDT a Chełmiec, v současnosti adaptovaný pro jiné účely) z roku 1928 (č. 7) či bývalým hotelem Waldenburger Hof (poté Grunwald, dnes sídlo správy sociálního zabezpečení) z roku 1927 (č. 16);
• Aleja Wyzwolenia (Třída Osvobození, dříve Auenstraße) s budovou střední odborné školy Energetyk (původně Gymnázium královny Luisy) z roku 1913 (č. 5), budovou Kołłątajova gymnázia (původně evangelická základní škola) z roku 1902 (č. 34), budovou Základní školy Jana Pavla II. (původně evangelické gymnázium) z roku 1875 (č. 43) a funkcionalistickou budovou kina Capitol (později Hornický kulturní dům, nyní opuštěná) z roku 1929 s charakteristickou půlkruhovou fasádou (č. 21);
• Centrum vědy a umění Starý důl (Centrum Nauki i Sztuki Stara Kopalnia) – muzejní komplex, který vznikl v roce 2015 rozšířením dosavadního Muzea průmyslu a techniky (Muzeum Przemysłu i Techniki); nachází se v areálu bývalého černouhelného dolu Fuchs (po druhé světové válce Julia, později Thorez) v městské části Biały Kamień, který fungoval v letech 1770–1996;[45]
• Muzeum hornictví a motoristických sportů (Muzeum Górnictwa i Sportów Motorowych) – soukromé muzeum založené automobilovým závodníkem Jerzym Mazurem v 90. letech 20. století v areálu bývalého černouhelného dolu Cäsar (po válce Teresa) v městské části Rusinowa; jedna část expozice je věnována dějinám hornictví ve valbřišském regionu, druhou tvoří sbírka sportovních automobilů a exponátů spjatých se slavnými závodníky; v roce 2021 byla ulice vedoucí k muzeu pojmenována po Ayrtonu Sennovi a byl zde odhalen jeho pomník;[46]
• Sobieského park (Park im. Króla Jana III Sobieskiego) – městský park založený v roce 1907 na svazích Parkové hory (Góra Parkowa, též Šibeniční kopec – Wzgórze Szubieniczne, 502 m n. m.); přes blízkost centra má horský ráz, u centrální vyhlídky se nachází horská chata Harcówka;

• Joanna Batorová (* 1968) – spisovatelka, autorka tzv. valbřišské trilogie Písková hora, Chmurdálie a Tma, téměř noc
• Christian Brückner (* 1943) – herec a dabér, německý hlas Roberta de Nira
• Krzesimir Dębski (* 1953) – hudební skladatel, houslista a dirigent
• Bartosz Kurek (* 1988) – volejbalista, hráč polské reprezentace od roku 2007
• Gerhard Menzel (1894–1966) – scenárista, nechvalně známý jako autor scénářů řady nacistických propagandistických snímků
• Wolfgang Menzel (1798–1873) – básník, literární kritik a historik, osobnost předbřeznového období v německých zemích
• Abraham Robinson (1918–1974) – matematik, zakladatel nestandardní analýzy
• Klaus Töpfer (* 1938) – politik strany CDU, výkonný ředitel Programu OSN pro životní prostředí v letech 1998–2006
• Urszula Włodarczyková (* 1965) – atletka, mistryně Evropy v halovém pětiboji z roku 1998
• Kamila Żuková (* 1997) – biatlonistka

• 
  Joanna Batorová
• 
  Krzesimir Dębski
• 
  Bartosz Kurek
• 
  Wolfgang Menzel
• 
  Abraham Robinson
• 
  Klaus Töpfer

• Boryslav, Ukrajina (2009)
• Cape Breton, Kanada (2019)
• Dnipro, Ukrajina (2001)
• Foggia, Itálie (1998)
• Freiberg, Německo (1991)
• Gżira, Malta (2000)
• Hradec Králové, Česko (1991)
• Jastarnia, Polsko (1997)
• Pština, Polsko (2014)
• Tula, Rusko (1991)
• Vannes, Francie (2001)