Svěřenství

Svěřenství (neboli fideikomis, případně též rodinný fideikomis) je historický institut pozůstalostního řízení a jde o nezcizitelný majetkový soubor, jehož vlastnictví náleží všem čekatelům svěřenství, avšak držitelem je v konkrétním okamžiku vždy osoba určená posloupností stanovenou zakladatelem svěřenství a uvedená ve zřizovací listině (například nejstarší žijící potomek zakladatele svěřenství). Svěřenství tak bránilo zchudnutí a tím i zániku rodu.[1]

Historický vývoj svěřenství

Vznik svěřenství v římském právu

Svěřenství (fideikomis) vzniklo ve starověkém Římě vedle odkazů (legatum) jako jiný druh pořízení pro případ smrti. Zůstavitel se obracel na někoho, kdo měl získat něco, aby následně poskytl např. majetkový prospěch další osobě. Zjednodušeně pro to, aby získal pozůstalost, musí něco splnit.[2]

Na rozdíl od odkazu, který byl přísně formální, šlo v původní variantě pouze o neformální požadavek, vymahatelný pouze morálně. Odtud název fideikomis (fidei = důvěra, víra / committo = svěřit). Rozdíl oproti legatu byl také ten, že osoba, která smrtí zůstavitele něco získala, nemusela být dědicem. U fideikomisu nebyla vyžadována žádná právně předepsaná forma nebo jazyk, kterým musel být napsán. Většinou byl požadavek vůči dědici sepsán v dopise – kodicilu, který ovšem nemusel navazovat na závěť – podle toho se rozděloval na testamentární a intestátní. Mohl být nařízen i ústně.[3]

Obtížen fideikomisem nemusel být pouze testamentární dědic (dědic uveden v závěti), ale i intestátní (zákonný dědic). Právní závaznost dal fideikomisu císař Augustus, čímž se stal právně vymahatelným. Za císaře Claudia vznikl nový úřad (praetor fideicommissarius), tudíž se svěřenství stalo řádným právním institutem.[4]

Spojení fideikomis a legatum

Legatum a fideikomis se k sobě postupnými kroky přibližovaly. Theodosius II. nejdříve dovolil, aby legatum bylo psáno řecky, a aby fideikomis převzal určitou vnější úpravu. Úplné sloučení poté provedl císař Justinián dvěma zákony z let 529 n. l. a 531 n. l., kdy fakticky postavil legatum a fiedikomis na stejnou úroveň. Každý odkaz byl tedy považován zároveň za legatum i fideikomis. Neformální úprava fideikomisu byla upřednostňována.[4]

Osoby zúčastněné ve svěřenství

Druhy svěřenství

  • Univerzální svěřenství (fideicommissum hereditatis) – Možnost odkázat celý majetek nebo jeho část. V civilním právu bylo možné odkázat nejvýše polovinu pozůstalosti, s nástupem univerzálního fideikomisu bylo možné odkázat majetek celý.[6] Vzhledem k tomu, že fideikomis umožňoval obcházet principy dědického práva, kdy dědic získal pozůstalost jenom k tomu, aby ji někomu předal, ale zároveň byl zodpovědný za dluhy zůstavitele, vznikaly právní úpravy, které těmto situacím měly zabránit. První takový zákon byl Lex Falcidia (zavádí tzv. Falcidiánskou kvartu), kdy dědic musel získat alespoň 1/4 pozůstalosti. Tento zákon byl rozšířen senátním usnesením pegasianským z roku 74 n. l. (senatus consultum Pegasianum). V roce 56 n. l. vzniklo ještě senátní usnesení trebeliánské (senatus consultum Trebellianum), které říká, že žaloby vzniklé z dědictví by měly náležet obmyšlenému a měly by směřovat proti němu.[7]
  • Rodinné svěřenství – Jedná se o nařízení, kdy dědictví vždy připadá členovi rodiny: buď všem nástupcům rodu nebo alespoň některým.[1] Institut rodinného svěřenství existoval ve formě majorátu (primogenitury) především mimo starověký Řím. Svěřenství bylo zřizováno zejména šlechtici k jejich rodovému majetku a mělo zajistit pokračování rodu. Takový majetek se tedy pouze dědil v předem dané posloupnosti, kterou ani zůstavitel nemohl změnit.[8]

Svěřenství ve světě

Na území dnešního Španělska vznikla v 15. století základní myšlenka majorátu (primogenitury), která se vyvíjela nejspíše spojením úpravy práva panovnických dočasných darů, resp. výsluh Jindřicha II., (dary, které přijímala šlechta od panovníka mohli nově dědit i jejich potomci), a v římském právu obsaženým fideikomisem – svěřenským nástupnictvím.[9] Starořímské svěřenské nástupnictví má s pozdějším svěřenstvím jistou podobu, nicméně nejedná se o jedno a to samé.[10] Právně se ve Španělsku svěřenství (v tomto případě majorát) etablovalo v průběhu 16. století a postupně se tyto myšlenky vlivem španělské expanze dostaly nejdříve na Sicílii a do Neapolska, a dále se šířily do střední Evropy. Habsburský arcivévoda Karel II. Štýrský založil roku 1584 svěřenství, v němž vyhradil vládu svému prvorozenému potomkovi Ferdinandu II., později římskému císaři, který roku 1621 zavedl primogeniturní řád pro všechny své země.[11] Účelem takového rodinného fideikomisu bylo zpravidla uchování celistvosti velkých majetků šlechtických rodů. Prvorozený tak dědil veškerý majetek a další potomci nedědili nic, zpravidla však měli nárok na důchod. Z tohoto dědického řízení většinou byly vyjmuty ženy, nemanželské děti, nekatolíci apod. Na sklonku 15. a 16. století vzniká tendence ke zvětšování a centralizaci šlechtického pozemkového hospodaření. V 18. století postupně vzniká vůči tomuto institutu, vlivem jeho hospodářských a společenských důsledků, kritika.[12]

Svěřenství v českých zemích

Institut rodinného svěřenství byl v českých zemích v 17. století převzat převážně ze zemí rakouských. Svěřenství kvetlo zejména za doby vlády Ferdinanda II., který se snažil zničit hospodářskou moc stavů a nekatolických náboženství konfiskacemi. Vznikaly tak poměrně velké majetkové soubory, pro jejichž upevnění byl institut svěřenství ideálním prostředkem. Snahy svěřenství omezovat nebo dokonce rušit přicházely až v 18. století v 60. a 80. letech za dob Marie Terezie a Josefa II. K úplnému zrušení svěřenství došlo v roce 1924 (zákon č. 179/1924 Sb.).[13]

Příklady svěřenství v českých zemích

Svěřenství v českých zemích (výběr)
Rok vznikuPanství (velkostatek)RodOsobnostPoznámky
1637 (1613)Třebíč[14][15]WaldsteinovéKateřina z Waldsteinu (1568–1638)Seniorát (dědičná posloupnost vždy nejstaršího z rodu) ustanoven závětí z 6. února 1637. Kateřina zdědila Třebíč v roce 1613 po svém prvním manželovi Smilu Osovském z Doubravice, v roce 1628 z důvodu náboženské emigrace postoupila panství bratru Adamovi mladšímu z Waldsteinu.
1667DuchcovHorní Litvínov[16]WaldsteinovéJan Bedřich z Waldsteinu (1642–1694)Jan Bedřich byl pražským arcibiskupem (1675–1694), dědil po něm jeho prasynovec Jan Josef z Waldsteinu (1684–1731).

Svěřenství v českém občanském zákoníku

Po zrušení institutu svěřenství v roce 1924 se v Československu tento institut zákonně přeměnil na institut dědického práva, a to svěřenské nástupnictví (fideikomisální substituci), které je nyní upraveno v § 1512 až § 1524 občanského zákoníku z roku 2012.[17] Před druhou světovou válkou a v době komunismu v ČSR se dědické právo upravilo ještě několikrát (v letech 1937, 1950, 1964) a principy svěřenského nástupnictví s ním.[18] V občanském zákoníku z roku 2012 byl s účinností od roku 2014 také nově vytvořen institut svěřenských fondů (§ 1448 až § 1474), který je v mnohém institutu svěřenství podobný, nikoliv však totožný.[19] Podobnost těchto institutů se svěřenstvím spočívá například v tom, že vůle zůstavitele může ovlivnit dědictví dále do budoucnosti, tzn. pro více generací dědiců.[20]

Odkazy

Reference

  1. Obecný zákonník občanský mocnářství rakouského: Fideikomis, snímek 340-353 [online]. M. Knapp, 1903 [cit. 2020-10-28]. Dostupné online.
  2. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 306.
  3. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411 S. 184–185.
  4. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 1929. vyd. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. 646 s. S. 553–554.
  5. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 308–309.
  6. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 313–314.
  7. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411 S. 185.
  8. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143
  9. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 495.
  10. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 494.
  11. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 496.
  12. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 492.
  13. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 492–502.
  14. KUCHAROVÁ, Hana. Nástin učebnice regionálních dějin Třebíčska pro základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií. Brno, 2017. 96 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra historie. Vedoucí práce František Čapka. s. 41. Dostupné online.
  15. NAČERADSKÁ, Petra. Po stopách Valdštejnů. Praha: Národní památkový ústav, Územní památková správa v Praze, 2020. 168 s. ISBN 978-80-7480-152-5. S. 24. Dále jen Po stopách Valdštejnů.
  16. Po stopách Valdštejnů, s. 41
  17. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 501.
  18. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 148–151.
  19. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 502.
  20. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 494.

Literatura

  • KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 306.
  • Obecný zákonník občanský mocnářství rakouského: Fideikomis, snímek 340-353 [online]. M. Knapp, 1903 [cit. 2020-10-28]. Dostupné online.
  • Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC1099414928
  • FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411
  • Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442S. 306.
  • HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 1929. vyd. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. 646 s.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.