Seznam knížat z vůle českých králů

Knížecí titul byl prvním titulem vyšší šlechty, který se v Českých zemích vydělil z jednotného panského stavu. Původně náležel jen příslušníkům panujících či dříve panujících dynastií, např. Přemyslovcům či slezským knížatům z rodu Piastovců. Od dob Karla IV. jej získávali výjimečně také někteří přední duchovní hodnostáři království. Prvním nově povýšeným světským knížetem z pravomoci českého krále, konkrétně Jana Lucemburského, byl roku 1318 Mikuláš II. Opavský, z nelegitimní větve Přemyslovců. Jeho titul byl spojen se zřízením Opavského vévodství (knížectví) z části Moravy. Světské knížecí hodnosti v období středověku se většinou vázaly na nějaké konkrétní knížectví, nejčastěji ve Slezsku. Až do roku 1627 a do vydání Obnoveného zřízení zemského neměly stavovské orgány Českého království a jeho vedlejších zemí za povinnost přiznávat jakékoli jiné tituly než ty udělené z pravomoci českého panovníka. Po roce 1627 byly v Čechách uznávány také tituly udělené panovníky Svaté říše římské, včetně titulů knížecích. Přesto si mnoho rodů usazených v Čechách požádalo o vydání zvláštního českého titulu. V případě titulů knížecích někdy udělení hodnosti české dokonce předcházelo říšskou. Nové tituly již většinou nebyly vázány na nějaké knížectví v rámci zemí Koruny české a panství knížat v Českých zemích se svým statusem nelišila od panství ostatní členů panského stavu. Přesto i nadále existovaly nepočetné výjimky (Albrecht z Valdštejna, Eggenberkové). Zdaleka ne všechna knížata, která byla v Čechách usazená a vlastnila zde inkolát, měla také udělený český knížecí titul. Díky platnosti říšských titulů na českém území se bez výslovně českého titulu obešla. V jednotlivých zemích habsburské monarchie vydávaly šlechtické diplomy (tedy i knížecí) příslušné zemské kanceláře a obdobně říšské tituly, resp. jejich diplomy, byly expedovány z kanceláře říšské. V roce 1749 Marie Terezie nechala sloučit českou a rakouskou dvorskou kancelář a v důsledku toho začaly být udílené od roku 1753 šlechtické tituly platné jak v Českých, tak v Rakouských dědičných zemích. Knížecí titul ovšem představoval výjimku, protože jej v podstatě nebylo možné udělit z pravomoci rakouského arcivévody, který byl oficiálně rakouským leníkem a jehož práva byla vymezena privilegiem maius.[1] To, že v raném nověku byla hodnost rakouského panovníka a římského císaře téměř vždy v jedněch rukou, na věci nic neměnilo. Navíc si řada rodů požádala o udělení výslovně českého knížecího titulu, což bylo v diplomu také zmíněno, i když titul samozřejmě platil jak v Českých, tak v Rakouských zemích. I po roce 1749/1753 tak přetrvával český knížecí titul. V dobách Marie Terezie existovala navíc zavedená praxe, podložená i právní úpravou, podle které nesměli poddaní habsburského panovníka požádat o říšský šlechtický titul, dokud neobdrželi titul stejné výše z rukou panovníka dědičných zemí a diplom z jejich spojené kanceláře.[2] Poslední výslovně české šlechtické diplomy byly vydány počátkem 19. století, poslední knížecí diplom pak roku 1808. Od roku 1806 byla v monarchii zřízená jednotná knížecí hodnost Rakouského císařství a knížata, povýšená v průběhu 19. století, již proto obdržela rakouský knížecí titul. Nižší šlechtické hodnosti pro celé Rakouské císařství vznikly teprve v roce 1812.[1] České království se lišilo od Svaté říše římské i od pozdějšího Rakouského císařství v tom, že Obnovená zřízení stanovovala přednost vévodů před knížaty. Tato přednost se projevovala v praxi při pořadí zemských stavů např. na zemském sněmu či soudu, v úřadech nebo při korunovacích českých králů.[3] V oblasti titulatury ale vévodský titul stál za titulem říšského knížete (nikoli ale knížete českého), protože tituly vydané císařem jako „hlavy západního křesťanstva“ měly mnohem vyšší prestiž než tituly jakéhokoli jiného evropského vládce.[1] Zvláštní českou přednost vévodů před knížaty ukončil s konečnou platností až dvorský řád z roku 1873, podle kterého se i na půdě Českého království řadí knížata i vévodové jen podle stáří titulu (lhostejno zda knížecího či vévodského) a podle toho, zdali někdy patřila k říšským knížatům. Přednost vévodů před knížaty, od zřízení Rakouského císařství také v Čechách již fakticky neuznávaná, tak zanikla docela.

V raném středověku byly celé Čechy knížectvím. Knížecí titul nenáležel jen českému panovníkovi, ale také jeho příbuzným z přemyslovského rodu. Již tehdy došlo ke zřízení údělných knížectví na Moravě s centry v Olomouci, Brně a Znojmě. Konkrétně rozhodl poprvé o zřízení údělů kníže Břetislav a to, podle kronikáře Kosmy, na smrtelné posteli.[4] Dokud však český panovník nezískal královskou hodnost, musel se omezit na zřizování údělných knížectví rodovým knížatům, sám povyšovat do knížecího stavu nemohl.

Zcela výjimečně se knížecí úděly nacházely i ve vlastních Čechách. Před smrtí Břetislava I. držel jeho nejstarší syn Spytihněv údělné knížectví na Žatecku,[5] v závěru 12. století ve východních Čechách získali svůj dědičný úděl také Děpoltici, vedlejší větev Přemyslovců.[6] Svého druhu údělem bylo krátce také Budyšínsko. Václav I. užíval za života otce Přemysla Otakara I. vedle titulu „mladší král“ rovněž titul vévoda budyšínský. Budyšínsko, s centrem na hradě v Budyšíně, se teprve v 15. století sloučilo spolu se Zhořeleckem do Hornolužického markrabství.

Roku 1318 (3. července) povýšil Jan Lucemburský Mikuláše II. Opavského na knížete a zčásti Moravy pro něj zřídil knížectví, ačkoli Mikuláš se jako vévoda (Dux) tituloval svévolně již od počátku 80. let 13. století.[7] Zajímavý je kolísavý titul Mikulášovy Opavské země, protože zatímco v lenní listině Jana Lucemburského se mluví jen o vévodství, pak ve zlaté bule Karla IV. z roku 1348 se hovoří o „vévodství neboli knížectví“ (Ducatum sive Principatum).[8] Opavsko se navíc později rozdělilo na (vlastní) Opavské vévodství a na vévodství Krnovské a Hlubčické. Od 7. dubna 1348 tvořilo Opavsko přímé léno České koruny rovnocenné s Moravským markrabstvím i olomouckým biskupstvím.[9] V jeho držení se vedle Opavských Přemyslovců vystřídali také knížata Viktorin Minstrberský, Jánoš Korvín a Zikmund Jagellonský.

Během vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo postupně k inkorporaci Slezska do Českého státu. V rozděleném Slezsku vládla knížata z rodu Piastovců, která se stala vazaly České koruny. Piastovci o některá knížectví v průběhu času přišli a poslední piastovská větev, panující v Lehnicku, Břežsku a Volovsku vymírá po meči roku 1675.[10] V jednotlivých slezských knížectvích se v průběhu času ujímali vlády i panovníci z dalších panujících dynastií, kteří se v jejich držbě střídali jako čeští leníci a polonezávislí panovníci. V některých případech mohli některé ze slezských knížectví držet jako osobní majetek i příbuzní aktuálního českého krále. Slezská knížectví ovládali ve středověku či raném novověku např. Gábor Bethlen (Opolsko a Ratibořsko), polští Vasovci (Opolsko a Ratibořsko), Prokop Lucemburský (Svídnicko a Javorsko),[11] Hohenzollernové (Krnovsko, Krosensko, bez plných knížecích práv také krátce také Opolsko s Ratibořskem a rovněž s Bytomskem, které ale v té době již „pokleslo“ jen na stavovské panství),[12] Isabela Jagellonská a Jan Zikmund Zápolský (Opolsko a Ratibořsko),[13] Jan Olbracht (Hlohovsko), Zikmund Jagellonský (Hlohovsko, Opavsko), Opavští Přemyslovci (Ratibořsko), korunní princ Ferdinand Habsburský (Svídnicko a Javorsko),[14] Württemberkové (Olešnicko), Jakub Ludvík Sobieski (Olavsko) či Lotrinští (Těšínsko). Tak jako v případě moravského Opavska i ve Slezsku kolísá již v dobových pramenech terminologie mezi knížectvím a vévodstvím. Nacházelo-li se slezské knížectví v přímém majetku Koruny, vždy se hovořilo o dědičném knížectví (Erbfürstentum). Až do počátku 17. století nezískal žádný slezský kníže svůj titul od českého krále, i když knížecí tituly slezských knížat byli v Českých zemích chápány jako domácí a uznávány. Jejich uznání bylo však s tou výhradou, že knížecí titul nedával svému nositeli přednost před panským stavem v Českém království - ústřední zemi korunního svazku.

V roce 1377 udělil Karel IV. svému nejmladšímu synovi Janu Zhořeleckému z pravomoci českého krále nově zřízené Zhořelecké vévodství. Kromě východní části pozdější Horní Lužice - vlastního Zhořelecka, zahrnovalo vévodství také úzký pruh na východě Dolní Lužice kolem Žárů a Gubína a tzv. Novou Marku ve východním Braniborsku (v okolí města Gorzów Wielkopolski). Vévodství zaniklo již s Janovou smrtí roku 1396.[15]

První slezská knížata, která nevzešla z panující dynastie, byli synové krále Jiřího z Poděbrad. Protože se narodili ještě před královským zvolením a korunovací svého otce, nenáleželo jim privilegium příslušnosti k panujícímu rodu ani titul českých královských princů. Jiří z Poděbrad zajistil svým synům Viktorinovi (31. července 1459 v Brně)[16] a Hynkovi s Jindřichem (7. prosince 1462 v Korneuburgu) titul říšských knížat z Minstrberka, který jim udělil císař Fridrich III.[17] Císař v obou listinách povyšuje Minstrbersko na „pravé knížectví a vévodství“ a Kladsko na „pravé hrabství“. K povýšení dříve piastovského knížectví tedy došlo z rukou císaře (Minstrbersko se tak stalo jediným říšským knížectvím ve Slezsku), vlastnická práva na Minsterbersko však svým synům udělil až král Jiří listinou z 16. prosince 1465.[18] Minstrberští Poděbradové posléze na Moravě získali vládu v Opavsku (jen zástavou v l. 1465–1485) a ve Slezsku v Olešnicku (1495–1647).[19] Rod Poděbradů definitivně ztratil Minstrbersko roku 1569 a jako knížata/vévodové v Olešnici vymřel po meči v roce 1647, načež Olešnicko sňatkem přešlo na sekundogenituru rodu Württemberků.[20]

Poněkud zvláštní postavení měl v Čechách v 1. polovině 16. století Arnošt Bavorský, nejmladší syn vévody Albrechta IV., který jako duchovní kníže (nepatřil k duchovnímu stavu, ale stal se administrátorem v biskupstvích Pasov a Salcburk), získal v roce 1549 v zástavu Kladsko a byl mu potvrzen i titul hraběte kladského. Patřil tak v l. 1549–1560 k české stavovské obci a usiloval v zemi i o prosazení svého knížecího stavu a vévodského titulu.

Držba takovýchto knížectví či vévodství, dávali jeho držiteli jistá svrchovaná téměř vladařská práva jako např. soudní pravomoc nad poddanými, vlastní lenní šlechtu a lenní soud, lovecké právo, školský a církevní patronát, právo potvrzovat notáře a univerzitní diplomy i právo razit vlastní mince. Albrecht z Valdštejna dokonce ve Frýdlantském vévodství plánoval v Jičíně založit univerzitu a Krumlovské vévodství zase mělo až do počátku 20. století vlastní ozbrojenou gardu i s dělostřelectvem, i když v pozdějším období jen se symbolickým významem. V případě vévodství byla jeho držba spojená s dědičným vévodským titulem, který však náležel vždy jen hlavě rodu, zatímco ostatní byli knížaty, princi či hrabaty. Některá knížectví či vévodství mohla být navíc výslovně spjatá s udělením českého knížecího titulu.

Čechy a Morava

Znak knížectví	Název a knížecí rod/y	Datum zřízení	Jméno prvního vládce	Rok zániku	Poznámky
	Frýdlantské knížectví/vévodství (Albrecht z Valdštejna)	1624 (12. března) - knížectví 1627 (4. ledna) - vévodství[21]	kníže Albrecht z Valdštejna	1634[22]	Spojeno s udělením českého knížecího titulu (viz níže) Znakové privilegium pro frýdlantské panství uděleno již 15. září 1622[23] Od 4. ledna 1633 s právem zachovat pro rod všechen majetek i v případě, že se některý z vlastníků dopustí velezrady na panovníkovi (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)[21]
	Krumlovské vévodství (Eggenbergové; Schwarzenbergové)	1628 (15. dubna) - Eggenbergové[24] 1723 (25. září) - Schwarzenbergové[25]	kníže Jan Oldřich z Eggenberka kníže Adam František ze Schwarzenberka	1719 (vymření Eggenberků)[26] 1918 (vznik ČSR)	Znakové privilegium (to jest právo včlenit znak vévodství do rodového erbu) bylo uděleno jen Eggenbergům.
	Knížectví Lichtenštejn (Lichtenštejnové)	1633 (12. září)[27]	kníže Gundakar z Lichtenštejna	1647[28]	Sestávalo z panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh, oddělených a od sebe značně vzdálených „Hlavní město“: Moravský Krumlov bylo přejmenováno na Liechtenstein. Na rozdíl od Opavského vévodství a Olomouckého biskupského knížectví, které byly od roku 1348 přímými lény českého krále nebylo knížectví zcela vyňato z pravomoci moravského markraběte, resp. jeho přímého zástupce: zemského hejtmana. Knížectví zaniklo dědickým rozdělením na obě původní panství
	Roudnické vévodství (Lobkowiczové)	1786 (3. května)[29]	kníže Josef František z Lobkowicz	1918	Vévodství nemělo uděleno znak a také jeho držba nezměnila erb Lobkowiczů
	Zákupské vévodství (Zákupští/von Reichstadt)	1817 (4. prosince)[30] (diplom 22. července 1818)	princ Napoleon František Josef Bonaparte	1832[31]	Vévodství zřízeno se souhlasem českého zemského sněmu z podzimu 1817 Spojeno s rakouským vévodským titulem (český titul jen de facto)

Slezsko

Znak knížectví	Název a knížecí rod/y	Datum udělení	Jméno prvního vládce z řad „nových“ knížat	Konec vlády	Poznámky
	Opavské vévodství (Lichtenštejnové)	1614 (4. ledna)[32]	kníže Karel z Lichtenštejna	1918	Roku 1623 převedeno z Moravy do Slezska[33] Od roku 1742 státoprávně rozděleno mezi Prusko a Rakousko
	Krnovské vévodství (Lichtenštejnové)	1622 (15. března)[34]	kníže Karel z Lichtenštejna	1918	Roku 1623 převedeno z Moravy do Slezska[33] Od roku 1742 státoprávně rozděleno mezi Prusko a Rakousko
	Zaháňské vévodství (Albrecht z Valdštejna; Lobkowiczové)	1628 (16. února) - Albrecht z Valdštejna[21] 1646 (12. října) - Lobkowiczové[35]	vévoda Albrecht z Valdštejna (1628) kníže Václav Eusebius z Lobkowicz (1646)	1634 (pád Valdštejna) 1785 (prodej Pruskému státu)	S titulem Vévoda z Frýdlantu a Zaháně (jen 1628, Valdštejn)[21] Od roku 1632 držel Valdštejn také (Velko)Hlohovské vévodství. Jednalo se ale jen o dědičnou zástavu bez udělení vévodského titulu.[21] Od 4. ledna 1633 s právem zachovat pro rod všechen majetek i v případě, že se některý z vlastníků dopustí velezrady na panovníkovi (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)[21]
	Minstrberské vévodství (Auerspergové)	1654 (30. července)[36]	kníže Jan Weikhardt z Auerspergu	1791[36]	Po prodeji vévodství Pruskému státu bylo 11. listopadu 1791 pro hlavní větev Auerspergů v Kraňsku povýšeno na vévodství rodové hrabství Gotschee (dnes Kočevje ve Slovinsku)[36]
	Bílské knížectví/vévodství (Sułkowští)	1752 (19. března) - knížectví 1754 (2. listopadu) - vévodství[37]	kníže Alexandr Josef Sułkowski	1918	Vzniklo povýšením svobodného stavovského panství Spojeno s udělením českého knížecího titulu (viz níže)

V období raného novověku i 19. století se velmi dbalo na postavení každého jedince ve společnosti, které mělo odpovídat „přirozenému řádu“. Protože toto postavení většinou nešlo přesně určit, vedlo to k řadě sporů o přednost, neboť nepsanou povinností každého bylo své postavení nejen zachovávat, ale též bránit. Obtížnost určení přesného místa ve společnosti pro každého člověka byla odvislá od toho, že jedinec hrál více sociálních rolí a také často držel více funkcí a titulů ve více hierarchických systémech. Tento rozpor se alespoň zčásti dařilo řešit tak, že stejné osobě náleželo jiné postavení v různých úřadech, prostředích, funkcích a zemích. Přísná hierarchizace se týkala všech vrstev i jedinců ve společnosti.

V případě českých knížat bylo jejich postavení do značné míry závislé na tom, zdali byla také knížaty říšskými a na tom v jakém prostředí se zrovna nacházeli. Vždy a za všech okolností záleželo na stáří knížecího titulu. V konkrétních případech dále ovlivňoval postavení každého šlechtice, tj. i knížete, jím zastávaný dvorský či zemský úřad. U českých knížat se rozlišovala působnost českého zemského sněmu a českých úřadů, zejm. soudu, dále půda říšských záležitostí a prostředí císařského dvora. Císař především usiloval o to, aby duchovní knížata měla vždy a všude přednost před knížaty stavu světského,[135] jako to již od středověku platilo na Moravě, kde olomoucký biskup předsedal zemskému sněmu. V Čechách i českých vedlejších zemích měli vévodové přednost před knížaty, garantovanou Obnovením zřízením zemským (čl. 28 ve zřízení pro Čechy z 15. května 1627 a čl. 27 ve zřízení pro Moravu z 10. května 1628).[3] Vévodové a knížata se mezi sebou se řadili podle stáří titulu a nehrálo roli, jestli kníže/vévoda byl navíc ještě knížetem v říši (směrodatné bylo datum udělení titulu platného v Čechách, tj. i titulu říšského, přímo český knížecí titul nutný nebyl). Takto měli tedy na zemském sněmu lehnicko-břežští Piastovci přednost před všemi říšskými knížaty, pokud ti nebyli vévody.[136] Vévodové i knížata měli být řazeni v rámci své skupiny řazeni podle stáří vévodského, resp. knížecího titulu, ovšem ani toto nařízení neplatilo bez výjimky. Před českou korunovací Karla VI. se o přednost během ceremoniálu přel Adam František ze Schwarzenbergu jako vévoda krumlovský s Filipem Hyacintem z Lobkovic jako vévodou zaháňským. Ačkoli Lobkovicové získali vévodský titul o 77 let dříve než Schwarzenbergové, císař rozhodl ve prospěch krumlovského vévody s odůvodněním, že při české korunovaci Ferdinanda III. roku 1627 měl tehdejší krumlovský pán, Jan Oldřich z Eggenbergu přednost před Zdeňkem Popelem z Lobkovic (oba dva byli tehdy ještě „jen“ knížaty) a navíc Vévodství krumlovské leží na rozdíl od Zaháně přímo uvnitř vlastních Čech, tedy mateřské korunní země.[137] Svou roli mohlo sehrát i to, že až do vydání Obnoveného zřízení měli čeští páni vždy přednost před slezskými knížaty, Rožmberkové měli v rámci panského stavu přednost z titulu „vladaře“ a navíc dle zemských desek bylo krumlovské panství tradičně největším panstvím v Čechách.[138] Historik Jiří Hrbek k tomuto sporu poznamenává, že je štěstím, že se korunovace roku 1627 nezúčastnil také Albrecht z Valdštejna (vévoda frýdlantský).[137]

Na jiné, než české zemské půdě (z právního, nikoli geografického hlediska), byla otázka sporů o přednost ještě složitější, protože do ní vstupovalo více hierarchických systémů. U císařského dvora např. neexistovalo přednostní postavení vévodů a říšská knížata měla přednost před ostatními knížaty. V 17. století, přesněji od vydání dvorského řádu z roku 1655,[139] se ale u dvora nijak nerozlišovalo mezi říšskými skutečnými a titulárními knížaty,[140] což přinesl až výnos z roku 1728, rozlišující mezi knížaty s virilním hlasem, hlasem kuriálním a titulárními knížaty, která rozdělil do tří kurií.[141] Řazení knížecích rodů u dvora se vždy dělo dle stáří (říšského) knížecího titulu, pokud některý kníže nezískal zvláštní přednost na základě výkonu úřadu.[142] Na půdě Svaté říše římské, především na říšském sněmu, nehrál roli vévodský titul, ani stáří říšského knížecího titulu, ale jen říšské stavovství a datum získání virilního nebo kuriálního hlasu. Titulární nebo neříšská knížata z pohledu říše právně „neexistovala“. Z hlediska konfliktu různých hierarchických systémů je názorný spor knížat Gundakara z Lichtenštejna s Václavem Eusebiem z Lobkovic v císařské tajné radě, tedy na půdě ústředních vídeňských dvorských úřadů, ke kterému došlo v polovině 50. let 17. století. Lichtenštejn si nárokoval přednost, protože jeho knížecí titul i datum přijetí do tajné rady byly staršího data než u Lobkovice. Lobkovic se bránil tím, že je říšským knížetem vládnoucím (za okněžněné hrabství Störnstein mu náležel od roku 1653/54 virilní hlas na říšském sněmu) a navíc drží v českých zemích vévodství: slezskou Zaháň, zatímco Lichtenštejn je jen titulárním říšským knížetem, dále že Lichtenštejn v Českých zemích drží pouze knížectví kolem Moravského Krumlova (Lobkovic zřejmě nevěděl o jeho zániku v roce 1647). Lichtenštejn ale tyto námitky odmítal s tím, že moravské Knížectví Lichtenštejn je sice jen knížectví, ovšem také alod, zatímco Zaháň je pouhé léno. Navíc přednost vévodů před knížaty se podle Lichtenštejna týkala jen českého zemského sněmu, se kterým on, jako člen moravské stavovské obce nemá vůbec co do činění (přičemž zatajil, že krátce před sporem zdědil rozsáhlý majetek východně od Prahy, mj. Kostelec nad Černými Lesy). Závažnějšími Lichtenštejnovými argumenty byl poukaz na to, že postavení říšského vládnoucího knížete (a z něj plynoucí přednost před knížaty titulárními) se týká jen říše samotné („se kterou on sám nemá co do činění“) a nikoli císařského dvora. Dále pak má význam Lichtenštejnovo upozornění na císařský výnos z 9. února 1649, podle kterého se v tajné radě nerozlišuje mezi říšskými knížaty skutečnými a titulárními. Císař Ferdinand III. se nakonec ve sporu přiklonil na stranu Gundakara z Lichtenštejna a zaručil mu přednostní postavení před Lobkovicem.[143]