Alodiální statek

Alodiální statek je starší označení pro úplné vlastnictví nemovitých věcí a statků, se kterým vlastník mohl volně nakládat. Ekvivalentní jsou též termíny allodium (resp. allod nebo alod).[1] Konkrétní vlastnické vztahy byly zakotveny v právním systému příslušnému dané lokalitě a historické době a jejich písemná evidence zakládala a dosud zakládá právní kontinuitu vztahů k majetku. Na to navazovaly daňová správa, dědické nároky, prodej a koupě aj. podle příslušných právních norem.

V historii Zemí koruny české a v souvisejícím období Habsburské monarchie se vytvořily a uplatňovaly tyto druhy vlastnictví:

1. státní – královské, komorní
2. veřejné – majetky obcí, měst atp.
3. církevní – majetky arcibiskupské, biskupské, klášterní (řádové), benefiční, kostelní apod.
4. soukromé, které se do roku 1924 obvykle dělily na formu fideikomisní (svěřenskou), u které majetek přecházel jen na členy určité rodiny, rodu (aby bylo zabráněno jeho drobení), nebo alodiální s možnosti volného nakládání.
5. družstevní – vzniklé podle zákona č. 70/1873 ř. z. z majetku fyzických a později i právnických osob (obcí).

Alodiální statky v Československu vznikaly nově zejména v rámci pozemkové reformy od roku 1921.[2]

Podle zákona o zrušení svěřenectví z roku 1924[3] byly převedeny specifikované fideikomisy na alodiální formu držby, dosti často do vlastnictví obcí a měst.