Genealogie

Genealogie (řec. génos, lat. genus = rod) je pomocná věda historická, která zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu.[1] Genealogie se zabývá buď studiem jednotlivých osobností, nebo sledováním proměn jednotlivých druhů vztahů. Soukromý zájem v této oblasti bývá označován starším názvem jako rodopis.

Rodinný strom Ludvíka II. Württemberského (asi 1568–1593)

Protože z genealogické posloupnosti vyplývají také právní či prestižní důsledky, je genealogie zatížena mnoha falzy a fikcemi – a to od dob antických (odvozování původu římských císařů od řeckých hrdinů) až do dob dnešních.

Základní pojmy

Prameny, ze kterých genealogie vychází, jsou v době před zavedením matrik omezeny pouze na listiny, úřední a veřejné knihy. Teprve od 18. století jsou prameny díky povinnému vedení matrik úplnější a systematičtější.

Pokrevenství označuje vztah mezi osobami, které pocházejí z jediného předka (důležitý je pak stupeň pokrevenství). Příbuzenství (sešvagření) jsou vztahy vzniklé manželstvím (tj. vztahy k pokrevním příbuzným partnera).

Genealogické bádání vychází od jedince – příslušníka rodu buď jako ploditele (rodiče) nebo jako zplozeného (zrozeného), a podle toho zkoumá jeho vztahy buď k jeho předkům (ascendentům) nebo k jeho potomkům (descendentům).

Souhrn předků jednotlivce, se nazývá vývod. Vývod býval dříve hodnocen zejména po stránce právní, když šlo o nástupnictví na trůn, svěřenectví, dědictví apod. Neúplná část vývodu se nazývá průba. V dnešní době je vývod důležitou pomůckou v rodopisném zkoumání biologickém a sociologickém, ukazuje vlivy dědičnosti a znázorňuje vzájemné prostupování nejrozmanitějších vrstev společenských v jednotlivých rodech.

Potomstvo jednotlivce (páru jedinců) se nazývá rozrod, jde-li o všechny potomky po meči i po přeslici, nebo rodokmen, přihlíží-li se jen k potomkům mužských členů (t.j. k osobám obvykle stejného rodového jména).

Na počátku 21. století došlo k popularizaci genetické genealogie spočívající ve spojení genetického testování DNA s tradičními genealogickými postupy.[2]

Genealogické společnosti

První genealogická společnost vznikla po roce 1890 v Americe.[3]

Genealogové

Genealogové pracují pouze na základě živnostenského listu, ke svojí činnosti neskládají žádné zkoušky.[4] Většina genealogů nejsou vystudovaní historici, ale ke genealogii se dostali při sestavování rodokmenu jejich vlastní rodiny.[4]

Pro genealogy je nezbytná znalost paleografie, němčiny a alespoň základů latiny.[4]

Získávání informací

Většina genealogických informací se zaznamenává do rodokmenu, genealogové informace o předcích získávají hlavně z matričních knih archivů (např. SOA Praha, Národní archiv). Dále využívají pomůcky jako policejní přihlášky[5], soupisy poddaných, farní kroniky atd.

Katolická matriční kniha
Policejní přihláška

Přístup do matričních knih je podle § 25b zákona č. 301/2000Sb dostupný všem, v případě že uplynula doba 100 let od záznamu o narození, 75 let od záznamu knize manželství a 30 let v knize zemřelých.[6]

Odkazy

Reference
  1. Genealogy | anthropology. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. (anglicky)
  2. VANĚK, Daniel. Průvodce DNA testováním a genetickou genealogií. [s.l.]: Forenzní DNA servis, s.r.o. book s. Dostupné online. ISBN 978-80-904958-1-4. (česky) Google-Books-ID: 9qfhswEACAAJ.
  3. PROKOPOVÁ, Milada. Předky můžete najít i z obýváku, ale začněte raději hned, radí genealog. idnes.cz [online]. 27. listopadu 2016 10:17. Dostupné online.
  4. Genealog na rodokmenech nezbohatne, objevuje ale dosud neznámé fakty. novinky.cz [online]. 5. 3. 2010, 11:00. Dostupné online.
  5. Policejni prihlasky. digi.nacr.cz [online]. [cit. 2019-12-02]. Dostupné online.
  6. [email protected], AION CS-. 301/2000 Sb. Zákon o matrikách, jménu a příjmení. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. (česky)

Literatura
  • Peterka, Josef. Cesta k rodinným kořenům. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-307-0.
  • Hlaváček, Ivan - Kašpar, Jaroslav - Nový, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-X. S. 119–128.
  • PILNÁČEK, Josef. Staromoravští rodové. 5. vyd. (4. úplné). Brno : Ivo Sperát, 2011. 653 s. ISBN 978-80-904312-8-7.
  • PILNÁČEK, Josef. Rody starého Slezska. 3. vyd. (2. úplné). Brno : Ivo Sperát, 2010. 433 s. ISBN 978-80-904312-3-2.
  • PILNÁČEK, Josef. Občanské znaky. 1. vyd. Brno : Ivo Sperát, 2009. 197 s. ISBN 978-80-904312-1-8.
  • PILNÁČEK, Josef. Neznámé rody a znaky staré Moravy. 2. vyd. Brno : Ivo Sperát, 2010. 125 s. ISBN 978-80-904312-2-5.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.