Vladař (titul)

Česká středověká a předbělohorská šlechta se oproti šlechtě západoevropské vyznačovala tím, že neznala princip dědické primogenitury, který byl v rozporu se zemským právem. Všichni synové proto dědili otcův majetek vždy rovným dílem, což mělo často za následek úplné rozdrobení a zánik velkých rodových majetků během jedné či dvou generací. Ve snaze tomu zabránit se ujala instituce tzv. nedílu, tedy společné správy majetku všemi mužskými členy rodu. Nedíly ale neměly ochranu ze strany zemského práva a každý nedílový vlastník mohl rodinu požádat o vyplacení či udělení svých pozemků. K tomu ostatně nezřídka docházelo, pokud mezi spoluvlastníky nepanovala shoda. Předbělohorské české země znaly jen jedinou obdobu pobělohorského fideikomisu, a to institut vladařství, přes sto let ovšem držený výlučně v rukách hlavy rodu Rožmberků. Vladařství znamenalo, že vladař byl správcem rodinného majetku, z nějž jednotlivým členům rodiny vyplácel rentu a sám nemohl s majetkem nakládat svévolně. Vladařství se také dědilo v primogenituře, novým vladařem se tedy stával vždy prvorozený dospělý syn předchozího vladaře, příp. existovaly právní nástroje pro výběr vladaře, pokud by předchozí podmínka nemohla být splněna (pokud například vladař zemřel bezdětný, dědil hodnost bratr či synovec apod.). Pozdější fideikomisy fungovaly na podobném principu, ovšem nenavazovaly na vladařství, nýbrž šlo o import západoevropského práva. Fideikomisy byly navíc chráněny přímo panovníkem. V předbělohorských Čechách byl institut vladařství oproti fideikomisům záležitostí spíše křehkou. Na rožmberském dominiu, dlouho jediném českém vladařství došlo např. roku 1519 k rozdělení majetku formálnímu vladařství navzdory. Opětovné spojení dominia se zdařilo především díky postupnému vymírání jednotlivých bratrů.[1]

Hodnost vladaře dávala svému nositeli také mimořádné postavení v rámci českého panstva. Hlava rožmberského rodu se tak titulovala od roku 1418, tedy od časů Oldřicha II. Za vladařství Voka II. v roce 1493 získali Rožmberkové tento titul oficiálně a rožmberské vladařství dostalo platnost zemského zákona. Titul vladaře od té doby dával hlavě rožmberského rodu přednost nejen v rámci rodu, ale před všemi českými panskými rody. Dokladem toho byla i knížecí titulatura: Vysoce urozený (německy Hoch- und Wohlgeboren), zatímco čeští páni byli pouze Urození (Wohlgeboren).[2] Rožmberkové si žárlivě střežili své postavení, což se projevilo především ve sporu o postavení Viléma z Rožmberka s Jindřichem IV. z Plavna, který se snažil získat přednost v českém panském stavu z titulu purkrabího míšeňského, k němuž se vázal i titul říšského knížete.[3] Výlučnost vladařství vymírajících Rožmberků však byla porušena již v roce 1608, když titul vladaře svého domu získal Karel z Lichtenštejna spolu s knížecím titulem. Přesto se však prestiž titulu vladaře udržela i po Bílé hoře, kdy několik českých aristokratů získalo titul knížete a čestný predikát Vysoce urozený byl za zásluhy udílen i bez vladařství během celého 17. století hrabatům a pánům[4] (říšská hrabata ho nakonec měla od roku 1715 udělen paušálně).[5] Prestiž vladařství ukazuje příklad Viléma Slavaty, který se prezentoval jako dědic odkazu Rožmberků a titul si nechal Ferdinandem II. udělit,[6] ačkoli "Vysoce urozený" a nadto hrabě, byl již od roku 1621.[7]