Alavité (sekta)

Alavité věří, že když člověk zemře, jeho duše se znovu vrátí na zem k novému životu. Na tom, jaký člověk byl v minulém životě, závisí jeho nový život. Dobří lidé se narodí v dobrém stavu, hezcí a šťastní. Naopak zlí lidé se narodí ve špatném stavu; je také možné, že se narodí jako zvíře.[2][3] Proto člověk musí být dobrý, aby jeho příští život byl lepší, než ten současný.

Člověk nemůže věřit něčemu, co dobře nezná, proto jsou znalosti základem alavitské víry. Věřící musí vědět, kdo je Bůh a co žádá od lidí. Zarathuštra, Aristotelés, Mojžíš, Ježíš a Mohamed jsou podle alavitismu tatáž (stejná) osoba, která chtěla učit lidi a předat jim učení od Boha.

Sunnitští učenci hlásící se k tradicionalistickému výkladu islámu (athari) zaujímali k alavitům různá stanoviska. Syrský historik Ibn Kathir (1300–1373) charakterizoval alavity jako nevěřící (polyteisty).[4][5] Ibn Tajmíja (1263–1328) napsal, že alavité nejsou muslimové a je nutno je zabíjet.[6][7] Šíitský učenec Šajch Tusi (995–1067) odmítal alavity jako příslušníky šíitského islámu.[6]

Původ alavitů není jasný. Podle lidové tradice byl zakladatelem alavitismu Ibn Nusajr. V roce 868 prohlásil, že přijal tajná učení od posledního imáma.[8] Během 19. a 20. století se někteří západní vzdělanci domnívali, že alavité pocházejí z národů starověkého Středního východu, jako byli Aramejci, Kananejci, Chetité[9][10] a Mardajci[11].

Sekta alavitů vznikla za dynastie Hamdánovců v Aleppu v roce 969. V roce 1032 se al-Tabarání,vnuk a žák al-Chaṣíbího (jednoho ze zakladatelů alavitismu), přestěhoval do Latákie (v té době ovládané Byzantskou říší).[12] Al-Tabarání ovlivnil alavitskou víru svými spisy a tím, že ji rozšířil mezi venkovské obyvatelstvo syrského pobřežního pohoří.[12]

Osmanská říše utlačovala alavity,[13] pokoušela se je přivést k sunnitskému islámu.[14] Alavité při několika příležitostech povstali proti Osmanům a ve svých horách se bránili šest set let.[15]

Během vlády Selima I. v Osmanské říši alavité znovu zažili velké pronásledování,[7] zejména v Aleppu, kde došlo dne 24. dubna 1517 k masakru, známému jako masakr Telal (arabsky: مجزرة التلل), po němž mrtvoly tisíců obětí údajně vytvořily u hradu tell (česky pahorek).[16] Hrůzy masakru, které způsobily přesídlení pozůstalých do pobřežní oblasti, jsou dokumentovány v Národní a univerzitní knihovně ve Štrasburku. Původní rukopis je dopisem osmanského velitele sultánu Salimovi I.[17]

K dalšímu útoku na tuto náboženskou skupinu došlo mezi lety 1809 a 1813. Mustafa Agha Barbar, guvernér Tripolisu, napadl alavity „se značnou divokostí“.[18]

Když Francouzi obsadili Sýrii v roce 1920, byl na pobřežním a horském území, zahrnujícím většinu alavitských vesnic, vytvořen alavitský stát. Francouzi to odůvodnili tím, že poukazovali na rozdíly mezi „zaostalými“ horaly a tradičními sunnity. Rozdělení také mělo chránit alavitský lid před silnějšími společenstvími, např. sunnity.[19][20]

V té době žili alavité v bezpečí, opět mohli po dlouhém zákazu navštěvovat města (zákaz trval během nadvlády Osmanské říše), cestovali do Latinské Ameriky za prací, začali navštěvovat školy, vzdělávat se. Jeden z nich se dokonce v roce 1970 stal syrským prezidentem.

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1946 zažila Sýrie mnoho vojenských převratů a vzestup strany Baas. V roce 1958 se Sýrie a Egypt na tři roky spojily coby Sjednocená arabská republika. V roce 1970 generál letectva Háfiz al-Asad, který byl alavita, převzal moc a zahájil ve straně Baas „nápravné hnutí“.

Háfiz al-Asad se prohlásil za prezidenta Sýrie, což bylo postavení, které ústava v té době povolovala pouze sunnitským muslimům. V roce 1973 byla přijata nová ústava, která nahradila islám jako státní náboženství ustanovením, že prezidentovým náboženstvím je islám [19][21]. V roce 1974, aby splnil tento ústavní požadavek, Musa as-Sadr (vůdce libanonských šíitů a zakladatel hnutí Amal, které se neúspěšně pokoušelo sjednotit libanonské alavity a šíity pod Nejvyšší islámskou šíitskou radou)[21] vydal fatwu, že alavité jsou komunitou dvanáctníků, a tedy muslimové.[22]

Za autoritářské sekulární Asadovy vlády byly náboženské menšiny tolerovány více než dříve, nikoli však političtí disidenti. Asad jako diktátor vedl Sýrii až do své smrti v roce 2000. Po něm nastoupil jeho syn Bašár.

Během syrské občanské války trpěli alavité v důsledku své podpory Asadovy vlády proti převážně sunnitské opozici, přičemž až třetina mladých alavitských mužů zahynula v trvajícím sektářském konfliktu.[23] Mnoho alavitů se obává, že by porážka vlády vedla k ohrožení existence jejich komunity.[24] V květnu 2013 Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) uvedla, že z 94 000 zabitých během války bylo nejméně 41 000 alavitů.[25] V dubnu 2017 tvrdil zdroj blízký opozici, že zahynulo 150 000 mladých alavitů.[26]